30 Cdo 2636/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobkyně J. D., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované
obchodní společnosti B., a.s., o uveřejnění odpovědi, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 34/2004, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č.j. 1 Co 37/2006-71,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č.j. 1 Co 37/2006-71, se
zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2005, č.j. 2 Cm
34/2004-41, uložil žalované uveřejnit po právní moci rozhodnutí v nejbližším
vydání deníku P. odpověď ve smyslu zákona č. 46/2000 Sb., o právech a
povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů
(dále jen „tiskový zákon“),
ve znění: “J. D., a.s. odpovídá: Skutkové tvrzení, že obchodní společnost J.
D., a.s. má hospodářské problémy, jak bylo uvedeno v deníku P. ze dne 2. dubna
2004 v části Trhy a ekonomika v článku s názvem Soud: odměny v J. D. vyplaceny
neoprávněně, není pravdivé“. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v uvedeném článku úvodní věta zní:
„Výrobce známých plochodrážních motocyklů a jediný pokračovatel tradic
světoznámé značky českých motorek J. D. má hospodářské problémy“. Dopisem ze
dne
14. dubna 2004 žalobkyně požádala žalovanou o uveřejnění odpovědi na tento
článek, která by obsahovala mimo jiné tento text: „Toto skutkové tvrzení
neopírající se o žádné konkrétní údaje se dotýká jména a dobré pověsti obchodní
společnosti J. D., a.s., neboť uvedená obchodní společnost nemá žádné závazky
po splatnosti, nikdy nebyla ve ztrátě, za první čtvrtletí roku 2004 vzrostly
oproti stejnému období v roce 2003 tržby z prodeje o téměř dva miliony českých
korun, a je odůvodněně předpokládán další růst těchto tržeb. Není tedy pravda,
že by obchodní společnost J. D., a.s. měla hospodářské problémy.“. V řízení
bylo dále prokázáno, že žalobce dodržel postup stanovený v § 10, § 12 a § 14
tiskového zákona, obrátil se ve stanovené lhůtě
na vydavatele deníku P. se žádostí o uveřejnění odpovědi. Následně v zákonné
lhůtě podal příslušnou žalobu na soud. Nebylo zjištěno, že by žalobkyně měla v
období před uveřejněním článku tvrzené hospodářské problémy. Sporné nepravdivé
tvrzení je neoprávněným zásahem do dobré pověsti žalobkyně.
Soud prvního stupně dovodil, že poté, co žalobkyně zkrátila znění požadované
odpovědi v žalobním návrhu, odpověď odpovídá ustanovení § 10 odst. 2 tiskového
zákona, když uvádí na pravou míru neúplné či jinak zkreslující tvrzení, přičemž
je přiměřené rozsahu napadeného sdělení. Ač není možné (případně) přestylizovat
nebo rozšiřovat znění odpovědi, jak bylo původně požadováno, lze (naopak) text
(původně) požadovaného znění odpovědi krátit. Proto bylo žalobě vyhověno.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. dubna
2006, č.j. 1 Co 37/2006-71, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle
ustanovení § 220 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že
žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud důvod této změny spatřoval ve skutečnosti, že text
žalobkyní požadované odpovědi, který tvoří přílohu její žádosti ze dne 14.
dubna 2004, není totožný se zněním žalobního návrhu, k jehož účinné změně došlo
v řízení před soudem prvního stupně. Navržené znění odpovědi sestává pouze z
konstatování, že „Skutkové tvrzení, že obchodní společnost J. D., a.s. má
hospodářské problémy, jak bylo uvedeno v deníku P. ze dne 2. dubna 2004 v části
Trhy a ekonomika v článku s názvem Soud: odměny v J. D. vyplaceny neoprávněně,
není pravdivé“. Podle odvolacího soudu takto navržené znění odpovědi postrádá
logickou návaznost na konkrétní údaje uvedené v článku, neboť z něho není
patrno k jakému uveřejněnému sdělení se vztahuje. Není tedy přiměřené k
určitému sdělení a ve svých důsledcích ho tak neuvádí na pravou míru. Bez
těchto údajů odpověď ztrácí smysl a účel, jaký institut odpovědi sleduje. Nebyl
proto splněn formální předpoklad pro uveřejnění odpovědi vyžadovaný ustanovením
§ 10 tiskového zákona. Již tato skutečnost musela proto vést k zamítnutí žaloby.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobkyně dne 8.
června 2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 8. srpna 2006 včasné
dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Odvolací soud sice
aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil.
Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že odvolací soud vycházel prakticky z
výlučného závěru, že nebyly splněny formální podmínky pro text návrhu odpovědi
vyžadované ustanovením § 10 tiskového zákona, neboť z něho není patrno k jakému
uveřejněnému sdělení se vztahuje, není k němu přiměřené a ve svých důsledcích
ho tak neuvádí na pravou míru, s tím, že bez těchto údajů odpověď ztrácí smysl
a účel, jaký institut odpovědi sleduje. Dovolatelka se zamýšlí nad smyslem
institutu odpovědi podle tiskového zákona, přičemž zvlášť zdůrazňuje právo
dotčené osoby, zda se v odpovědi omezí pouze na uvedení uveřejněného
difamujícího tvrzení „na pravou míru“, či zda toto tvrzení bude navrhovaným
zněním odpovědi „doplňovat nebo zpřesňovat“. Je čistě na posouzení tohoto
subjektu, kterou z uvedených variant vzhledem k okolnostem toho kterého případu
zvolí. Odpověď též musí být přiměřená rozsahu uveřejněného tvrzení. To však
nebrání, aby byla požadována odpověď kratšího rozsahu, resp. tomu, že bude
reagováno jen na některá difamující tvrzení. Tohoto práva žalovaná využila,
když se omezila na strohé konstatování, kterým vyvrací původní difamující
tvrzení uveřejněné žalovaným. Přitom je zřejmé, ke kterému uveřejněnému tvrzení
se vztahuje
(t.j. k výroku, že žalobkyně „má hospodářské problémy“). Protože splnila
všechny podmínky vyžadované ustanovením § 10 tiskového zákona, dovolatelka
navrhuje, aby napadený rozsudek byl dovolacím soudem zrušen a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté
přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 242
odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu není možno považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání. Ty však z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Dovolatelkou výslovně uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl
správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující
skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické
osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba
právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na
žádost této osoby odpověď uveřejnit
(§ 10 odst. 1 tiskového zákona).
Odpověď se musí omezit pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení
podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu
zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená
rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z
odpovědi musí být patrno, kdo ji činí (§ 10 odst. 2 tiskového zákona).
Úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi aktuálně zakotvená v
tiskovém zákoně byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky
vyplývajícími z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES.
Současně respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů
Rady Evropy
o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď
předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré
pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi
pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu
(obdobně srovnej důvodovou zprávu k tiskovému zákonu).
V souzené věci se odvolací soud v napadeném rozsudku správně zabýval
otázkou, zda text žalobkyní požadované odpovědi logicky reaguje na konkrétní
údaje, které byly uvedeny ve sporném článku, zda je jim přiměřený a zda je
uvádí na pravou míru. Přes tuto skutečnost se však dovolací soud neztotožňuje
se závěry těchto úvah.
Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového
zákona je, že
a) v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové
tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby,
anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby,
b) požadovaná odpověď se omezuje pouze na skutková tvrzení, kterým se
tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak
pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje,
c) odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li
napadána jen jeho část, pak této části,
d) z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.
Důvodem zamítnutí žaloby odvolacím soudem bylo, že ač tento soud vyšel
ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, neztotožnil se s jeho
závěry pokud se týče naplnění předpokladů uvedených v předchozím odstavci pod
písm. b)
a c).
Při úvaze, zda se žalobkyní požadovaná odpověď omezuje pouze na
skutková tvrzení, kterým se sporné tvrzení uvádí na pravou míru (když
požadovaná odpověď nemá charakter doplnění nebo zpřesnění neúplného či jinak
pravdu zkreslujícího tvrzení), je třeba vyjít především též z principů klasické
logiky, které určují základní pravidla logického vyplývání, jejichž
respektování je nutným předpokladem správné logické úvahy. Mezi základní
logické principy patři mimo jiné např. princip sporu, resp. princip vyloučení
třetího.
Princip sporu vychází ze zásady, podle níž není možné, aby výrok a jeho
negace byly zároveň pravdivé. Je pak doplněn principem vyloučení třetího, podle
něhož ze dvou výroků, které se vzájemně popírají, je jeden pravdivý (a druhý
tedy ne). Negace (tedy zápor, popírání, resp. záporný výrok) je logická
operace, která z daného výroku s určitou pravdivostní hodnotou vytváří výrok s
opačnou pravdivostní hodnotou (např. pomocí obratu „není pravda, že …). Oba
výroky nemohou platit najednou a jeden z nich platí vždy. Je vyjádřena již
zmíněným principem sporu a principem vyloučení třetího.
Ze sporného článku ze dne 2. dubna 2004 vyplývá, že obsahuje mimo jiné
tvrzení, že „Výrobce známých plochodrážních motocyklů a jediný pokračovatel
tradic světoznámé značky českých motorek J. D. má hospodářské problémy“.
Žalobkyní požadovaná odpověď je pak klasickou negací tohoto tvrzení, která se
omezuje pouze na skutkové tvrzení, kterým se sporné tvrzení uvádí na pravou
míru tím, že je prohlašováno za nepravdivé. Potud se nelze ztotožnit s tím, že
navržené znění odpovědi postrádá logickou návaznost na konkrétní údaje uvedené
v článku, resp. není patrno, k jakému uveřejněnému znění se vztahuje.
Přiměřenost navržené formulace odpovědi, která je prostou negací sporného
tvrzení, je pak zcela zřetelná.
Protože vzhledem k popsaným skutečnostem nelze dovoláním napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší
soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) jej proto, včetně
souvisejících výroků o nákladech řízení, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání
(§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu