30 Cdo 2640/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobce B., komanditní společnost, zastoupeného advokátkou, proti žalovanému
B., a.s., o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
37 C 80/2003,
o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2005,
č.j.
1 Co 266/2004-86, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. dubna 2005, č.j. 1 Co 266/2004-86,
podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") potvrdil
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2004, č.j. 37 C 80/2003-53,
kterým byla zamítnuta žaloba na uveřejnění odpovědi žalobce ve smyslu § 10
zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku
a o změně některých dalších zákonů (dále jen „tiskový zákon“) v deníku P., a
kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s
jeho právním závěrem, že nejsou splněny předpoklady pro uložení povinnosti
žalovanému jako vydavateli uveřejnit žalobcem požadovanou odpověď.
Spotřebitelský test s podtitulem „O tom, kde lidé nakupují, rozhodují služby“,
na nějž žalobce má v úmyslu reagovat předmětnou odpovědí, byl uveřejněn v
deníku P. dne 24. května 2003 formou inzerce. Soudy obou stupňů vycházely z
ustanovení § 5 tiskového zákona, podle něhož vydavatel neodpovídá za pravdivost
údajů obsažených v reklamě a v inzerci uveřejněné v periodickém tisku. Bylo tak
vyloučeno užití ustanovení tiskového zákona upravující institut odpovědi.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 19. května 2005, přičemž
žalobci byl doručen téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 19. července 2005 včasné
dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z tvrzeného naplnění předpokladů ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť má zato, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel se především domnívá, že není-li zveřejněná inzerce dostatečně
odlišena od ostatních redakčních sdělení periodika, má vydavatel v takovém
případě plnou odpovědnost za pravdivost údajů uveřejněných v textu. Pak není
možno se odvolávat
na ustanovení § 5 tiskového zákona. Nadto inzerce je sdělením a obsahuje-li
skutkové tvrzení, které se dotklo jména a dobré pověsti žalobce, měl právo ve
smyslu § 10 tiskového zákona požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů,
a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
K dovolání se žalovaný nevyjádřil.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1
písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Z obsahu spisu nevyplývá přípustnost dovolání, která by byla založena
ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Napadeným rozsudkem ve věci
samé totiž především nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Rozsudku soudu
prvního stupně též eventuálně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později
zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o
rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí ve věci určující význam.
K dovolatelem naznačené právní otázce lze uvést, že soudy obou stupňů vycházely
důsledně ze zcela přehledného znění ustanovení § 5 tiskového zákona, podle
něhož vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci
uveřejněné v periodickém tisku. S ohledem na systematiku daného zákona je nutno
zmíněné ustanovení vykládat v souvislosti s ustanovením § 10 tohoto zákona
upravujícím právo na odpověď. Proto, jsou-li naplněny předpoklady ustanovení §
5 cit. zákona, není možno dovozovat povinnost vydavatele uveřejnit požadovanou
odpověď.
V souzené věci soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že sporný text byl
zveřejněn v deníku Právo jako inzerce, přičemž takto byl i označen. Otázka
nastolená dovolatelem, zda toto označení bylo dostatečně výrazné, nemá v
posuzovaném případě význam, neboť zákonný předpis v tomto smyslu nemá žádné
konkrétní požadavky
a samotné označení umožňovalo ověřit, že se o inzerci skutečně jedná.
Za tohoto stavu není možno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na
mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání žalobce jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož
zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., za
situace, když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu