30 Cdo 2673/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce M. T., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 600.000,- Kč s příslušenstvím a o
vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 858.727,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 C 34/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. září 2006, č. j. 12 Co
234/2003-131, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11.240,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 29. 11. 2002, č. j. 17 C 34/99 - 90,
ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 30. 3. 2006, č. j. 17 C 34/99 - 113,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 277.073,- Kč s 20 % úrokem
z prodlení od 14. 11. 1998 do zaplacení, žalobu co do částky 322.927,- Kč, co
do úroku z prodlení ve výši 21 % z této částky od 14. 11. 1998 do zaplacení a
co do úroku z prodlení ve výši 1 % p.a. z částky 277.073,- Kč od 14. 11. 1998
do zaplacení a vzájemný návrh žalovaného co do částky 100.036,- Kč zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek
v této věci ze dne 12. 11. 1999, č. j.
17 C 34/99 - 35, jímž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku
600.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 20 % z této částky od 14. 11.
1998 do zaplacení a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2000, č. j. 12 Co
168/2000 - 54, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V novém řízení
před soudem prvního stupně žalovaný učinil nesporným, že mu žalobcem byla
zaplacena částka 600.000,- Kč jako záloha na kupní cenu za nemovitosti, k
uzavření smlouvy však nedošlo, a že tuto částku žalobci dluží. V průběhu řízení
uplatnil žalovaný vzájemným návrhem proti žalobci nárok
na zaplacení částky 858.727,- Kč, představující dlužný nájem za užívání části
průmyslového objektu ve vlastnictví žalovaného na základě ústní smlouvy o
nájmu, v níž výše nájemného byla sjednána částkou 82.567,- Kč měsíčně. Protože
část pronajatých nemovitostí žalobce užíval až do 31. 8. 2000, činilo nájemné
za období
od 1. 1. 1998 do 31. 8. 2000 celkem částku 1,369.727,- Kč, od níž je odečtena
částka 511.000,- Kč, představující zálohy na nájemném zaplaceném žalobcem. Soud
prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce užíval nebytové prostory
průmyslového objektu
ve společném jmění žalovaného a jeho manželky v době od 1. 1. 1998 do 3. 11.
1998, naopak nebylo prokázáno, že by je užíval i po 3. 11. 1998, jak tvrdil
žalovaný. Protože mezi účastníky nedošlo k uzavření písemné nájemní smlouvy,
dovodil okresní soud,
že platný nájemní vztah k předmětným nebytovým prostorám, jak předpokládá
právní úprava obsažená v zákoně č. 116/1990 Sb. z důvodu neexistence řádné
písemné smlouvy nevznikl, a žalobce se tak užíváním části nemovitosti bez
právního důvodu
na úkor žalovaného bezdůvodně obohatil (§ 451 obč. zák.). Při stanovení výše
bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalobci užíváním cizí věci bez platné
nájemní smlouvy (§ 458 odst. 1 obč. zák.), vycházel okresní soud z částky
82.567,- Kč měsíčně, kterou žalobce žalovanému dne 31. 8. 1998 navrhl, s níž
žalovaný souhlasil
a jež odpovídá výši obvyklého nájemného za obdobné nebytové prostory v uvedené
lokalitě. „Jestliže tedy za období od 1. 1. 1998 do 3. 11. 1998 měl žalobce
žalovanému zaplatit nájemné ve výši 833.927,- Kč, z čehož uhradil během roku
1998 zálohově 511.000,- Kč“, shledal soud prvního stupně jako důvodnou k
započtení vůči pohledávce žalobce ve výši 600.000,- Kč (uplatněné z titulu
bezdůvodného obohacení na straně žalovaného) částku ve výši 322.927,- Kč (tj.
833.927,- Kč - 511.000,- Kč), a žalovaného tak zavázal uhradit žalobci částku
277.073,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 14. 11. 1998 do zaplacení. V rozsahu
přesahujícím částku 322.927,- Kč žalovaný neunesl důkazní břemeno a soud proto
nepovažoval vzájemný návrh přesahující tuto částku opodstatněným. Nedůvodnou
shledal též námitku žalobce o promlčení nároku žalovaného, neboť v daném
případě se žalovaný dozvěděl o bezdůvodném obohacení žalobce v listopadu 1998 a
již v odvolání ze dne 17. 12. 1999 uplatnil k započtení částku 487.169,- Kč;
„dvouletá promlčecí doba tak zůstala zachována, když podáními ze dne 17. 7.
2002 a 7. 11. 2002 žalovaný pouze upřesňoval výši vzájemného návrhu“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 9.
2006, č. j. 12 Co 234/2003 - 131, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného změnil tak, že jej co do částky
258.727,- Kč zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně
a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Shodně s ním nárok uplatněný
žalobcem
i nárok uplatněný žalovaným vzájemným návrhem ve stejném řízení posoudil podle
§ 451 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu,
a nepřisvědčil námitce žalovaného, že pohledávka uplatněná vzájemným návrhem
je pohledávkou z titulu dlužného nájemného, když v řízení bylo prokázáno, že
mezi účastníky nedošlo k uzavření písemné smlouvy o nájmu nebytových prostor
tak, jak vyžaduje zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.
Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že i když okresní soud
posoudil správně námitku promlčení nároku žalovaného, neodpovídá výrok o
zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného konečnému výsledku sporu, neboť rozdíl
mezi částkou 600.000,- Kč uplatněnou žalobcem a částkou 858.727,- Kč uplatněnou
vzájemným návrhem žalovaného činí 258.727,- Kč.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok
rozsudku soudu prvního stupně co do částky 322.927,- Kč s příslušenstvím, podal
žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1, písm. a) o. s.
ř., a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Má za
to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení
věci a že vychází
ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Soudům obou
stupňů vytýká, že zápočet „údajné pohledávky žalovaného“ proti žalované částce
posoudily jako bezdůvodné obohacení z titulu užívání nebytových prostor,
přestože žalovaný tento právní důvod netvrdil a požadoval zaplacení nájemného,
čímž „suplovaly postavení a zejména povinnosti žalovaného“. Dále dovolatel
namítá,
že „není důkazní ani právní opory“ pro závěr, že by se na úkor žalovaného
bezdůvodně obohatil, neboť užívání objektu nelze takto kvalifikovat, když
účastníci se na něm dohodli. Objekt proto neužíval proti vůli žalovaného, který
je také za neoprávněné
či bezdůvodné nepovažoval; nešlo proto o stav, jenž by naplňoval zákonné
podmínky uvedené v § 451 a násl. obč. zák. Kromě toho má dovolatel za to, že
nárok uplatněný vzájemným návrhem je promlčen, a v tomto směru považuje
rozhodnutí soudů obou stupňů rovněž za nesprávná, neboť pokud byl původně
uplatněn z titulu dlužného nájemného a až později a alternativně jako plnění z
bezdůvodného obohacení, „pak vzhledem k rozdílným právním důvodům se jedná o
rozdílné a samostatné pohledávky, které je tak třeba posuzovat odděleně“.
Protože žalovaný pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení uplatnil až dne 7.
11. 2002, stalo se tak po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby
podle § 107 odst. 1 a odst. 2 obč. zák. Podle dovolatele nebyl žalovaný ani
aktivně legitimován k uplatnění celého nároku, když předmětný objekt byl ve
společném jmění žalovaného a jeho manželky. V této souvislosti zastává názor,
že žalovaný mohl uplatnit jen polovinu pohledávky, neboť mu nelze přiznat více,
než mu dle spoluvlastnictví náleží, pokud jeho manželka nebyla účastnicí
řízení“, a že protinávrh žalovaného neměl být připuštěn, neboť jde o nárok z
obchodněprávního vztahu. Vzhledem k výši a charakteru nároku žalovaného byl
věcně a místně příslušným soudem v prvním stupni Krajský soud v Ústí nad Labem
a nikoliv Okresní soud v Děčíně, který tak řešil věc, která mu nepříslušela,
neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro spojení věcí podle § 89, § 97, § 98 a
§ 112 o. s. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky
322.927,- Kč s příslušenstvím, zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil se zamítavým
rozhodnutím odvolacího soudu, byť podle jeho názoru krajský soud nepostupoval
správně, když posoudil vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného
obohacení, ačkoliv se jednalo o nárok vyplývající z § 663 a násl. obč. zák.
Podle jeho názoru není důvodu napadený výrok rušit, naopak důvody k případnému
zrušení jsou dány toliko
ve vztahu k výroku o zamítnutí jeho vzájemného návrhu co do částky 258.727,-
Kč, který je závislý na výroku napadeném dovoláním žalobce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen, bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o.
s. ř. k závěru,
že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237
odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky
322.927,- Kč s příslušenstvím, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nebyl při svém
rozhodnutí vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější
rozhodnutí zrušil (nejde ani o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., jak se mylně dovolatel domnívá, neboť dovoláním není napaden
výrok, kterým by byl rozsudek soudu prvního stupně změněn). Zbývá proto
posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je
podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je
tedy důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením
je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
V posuzované věci dovolatel nesouhlasí s tím, že soudy obou stupňů posoudily
nárok žalovaného uplatněný vzájemným návrhem jako plnění z bezdůvodného
obohacení, přestože žalovaný tvrdil, že se jedná „o pohledávku z titulu
dlužného nájemného za užívání nebytových prostor v nemovitostech“.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 52/2001, zaujal právní názor,
že „při právním posouzení věci není soud vázán tím, jak po právní stránce
účastník svůj nárok kvalifikuje, a dovolují-li výsledky provedeného dokazování
podřadit uplatněný nárok pod jinou právní normu, než které se účastník
dovolával, nic u nebrání věc po právní stránce takto posoudit. Ke stejnému
závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1934/2001, v němž vyslovil, že je-li žalobou (zde vzájemným návrhem žalovaného)
uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející
ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný (zde žalobce)
užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci (zde žalovanému) smluvené
protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a
jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v
žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce (zde žalovaného) na zaplacení požadované
částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení. Odvolacímu soudu tedy nelze vytýkat nesprávný právní
názor, či „suplování postavení a povinností žalovaného“, jestliže na zjištěný
skutkový stav, jak byl shora uveden, aplikoval ustanovení § 451 a násl. obč.
zák. o bezdůvodném obohacení.
Případná není ani námitka dovolatele, že peněžitý nárok žalovaného byl uplatněn
opožděně, byl-li původně požadován z titulu nájmu a jako nárok na plnění z
bezdůvodného obohacení byl označen až v podání žalovaného ze dne 7. 11. 2002,
neboť jak je výše uvedeno, právní kvalifikace nároku, i když je v žalobě
uvedena, není pro soud závazná a soud je při rozhodování vázán zjištěným
skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně
posuzuje.
Otázku zásadního právního významu zjevně nepředstavuje ani námitka dovolatele,
že z důkazní situace a z tvrzení obou účastníků vyplývá, že se na užívání
nebytových prostor dohodli, že žalobce tak neužíval objekt proti vůli
žalovaného a ten sám také užívání nepovažoval za neoprávněné či bezdůvodné, a v
tomto případě tedy nešlo o právní situaci a stav, jež by naplňoval zákonné
podmínky stanovené ustanovením § 451 a násl. obč. zák. Ústní dohoda účastníků v
posuzovaném případě totiž nezakládá vznik nájemního vztahu právem aprobovaným
způsobem, když zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor,
je pro platnost nájemní smlouvy ohledně nebytových prostor nezbytná písemná
forma. Je tedy zcela bezvýznamné, zda se na nájmu předmětných prostor účastníci
dohodli ústně, neboť takováto „nájemní smlouva“ je ze zákona absolutně neplatná.
Dovolatel dále namítá, že žalovaný není aktivně legitimován k uplatnění celého
nároku, neboť nemovitosti, v nichž se nebytové prostory nacházejí, byly ve
společném jmění žalovaného a jeho manželky, a že proto žalovaný „mohl uplatnit
pouze polovinu pohledávky“.
Podle § 145 odst. 2 věty první obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího
do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. Podle odst. 4
tohoto ustanovení z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů jsou
oprávněni
a povinni oba manželé společně a nerozdílně. To ovšem znamená, že jde nejen o
pasivní solidaritu podle § 511 odst. 1 obč. zák., ale i o aktivní solidaritu
manželů podle § 513, který stanoví, že je-li dlužník zavázán ke stejnému plnění
několika věřitelům, kteří jsou podle zákona, podle rozhodnutí soudu nebo podle
smlouvy vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, může kdokoli z věřitelů
žádat celé plnění a dlužník je povinen splnit v celém rozsahu tomu, kdo o
plnění požádá první. Každý z manželů je tedy oprávněn svým jménem domáhat se
vydání předmětu společného jmění na třetí osobě, požadovat zaplacení dlužné
pohledávky atd. Tato otázka tedy taktéž není způsobilá přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v
dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.,
není dovolání žalobce podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší
soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl, aniž se mohl zabývat dovolatelem namítanými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť z hlediska dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného
dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.,
neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní
pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 10.940,- Kč [odměna z částky určené
podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 3
odst. 1 bod. 5, zaokrouhlená podle § 16 odst. 2, snížená podle § 14 odst. 1
vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1],
a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v
částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalované ve výši
11.240,- Kč
je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu