U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci
žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Bc. Radimem Hanke, advokátem se sídlem v Lysé
nad Labem, Masarykova 1250/50, proti žalovaným 1) J. M., zastoupenému JUDr.
Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně III., Politických vězňů 98, 2)
Z. K., zastoupené JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně III.,
Politických vězňů 427/19, 3) JUDr. M. K., 4) M. D., a 5) H. P., o určení
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C
341/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.
března 2013, č. j. 23 Co 51/2013-209, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
poté, co přihlédl k čl. II. bodům 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., a k čl. II. bodům 2 a 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
konstatuje, že dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
19. března 2013, č. j. 23 Co 51/2013-209, není podle § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť převažující část dovolací argumentace žalobce směřuje do skutkových
zjištění odvolacího soudu a do hodnocení důkazů odvolacím soudem, jejímž
prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. posuzovat nelze. Dovolání lze totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(založeném na nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva,
případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek). Nelze-li v
dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, pak dovolací argumentace, jež
právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být
způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost
dovolání. Směřuje-li dovolání proti hodnocení skutečností, z nichž při
rozhodování vycházel odvolací soud, pak je třeba zdůraznit, že řešení této
otázky je pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení. Ani případné – žalobcem vytýkané - vady řízení nemohou založit přípustnost
dovolání (k tomu srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Z podaného dovolání nelze
přitom dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na vyřešení otázky
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která dosud dovolacím soudem nebyla
vyřešena anebo by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž odvolací soud
vycházel při meritorním rozhodnutí, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k
danému právnímu posouzení věci. Nejvyšší soud ve shodě s plenárním nálezem Ústavního soudu České republiky
(dále již „Ústavní soud“) ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06,
uveřejněným pod č. 307/2007 Sb., konstantně zaujímá právní názor, že pouze
zákonem stanovené způsoby jsou ústavně souladné z hlediska nabytí vlastnického
práva, což je plně uplatnitelné pro případy, kdy dojde (po právu) k odstoupení
od převodní smlouvy mezi A a B až poté, co B převedl své vlastnické právo na
nabyvatele C, případně došlo-li v dané posloupnosti k dalším převodům, kdy
Ústavní soud (sp. zn. Pl.
ÚS 78/06) zdůraznil, že dříve, než došlo k odstoupení
od smlouvy mezi A a B, převodce B v souladu s právem mohl převést vlastnické
práva na nabyvatele C atd., takže případně následné odstoupení jednoho z
účastníků převodní smlouvy mezi A a B již nemůže narušit věcně právní vztah
náležející subjektu C, D atd., jenž v mezidobí předmětný nemovitý majetek řádně
nabyl a proto jej (popsaným způsobem s ohledem na ochranu svého řádně nabytého
vlastnického práva) nemůže pozbýt (srov. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu
2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2014, který je veřejnosti dostupný na webových
stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Je zřejmé, že odvolacím soudem učiněné právní posouzení věci (z hlediska
konečného výsledku při zjištěném skutkovém stavu věci) je zcela v souladu se
shora připomenutou judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu,
přičemž není zde žádného právně relevantního důvodu, aby dovolací soud
přistoupil ke změně této své ustálené rozhodovací praxe. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.