30 Cdo 2705/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobců a) M. P., b) R. P., a c) P. S., všech zastoupených
advokátem, proti žalovanému J. K., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené
u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 800/2002, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2006, č. j. 16 Co 149/2003 -
72, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2006, č. j. 16 Co 149/2003 -
72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 15. 1. 2003, č. j. 9 C 800/2002 - 31,
určil, že vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí, a to rodinného domu -
objektu bydlení na pozemku parc. č. 571, pozemku parc. č. 571 o výměře 245 m2,
pozemku parc. č. 572 o výměře 253 m2 a pozemku parc. č. 573 o výměře 147 m2,
vše zapsáno na LV č. 1251 pro obec a k. ú. J. u Katastrálního úřadu v J., byla
ke dni svého úmrtí, M. P., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém
rozhodnutí vyšel ze zjištění, že mezi M. P. jako prodávající a J. K. jako
kupujícím byla uzavřena kupní smlouva datovaná dnem 26. 8. 1995 o převodu jedné
ideální poloviny označených nemovitostí za dohodnutou kupní cenu ve výši
320.000,- Kč, přičemž právní účinky vkladu této smlouvy do katastru nemovitostí
nastaly ke dni 26. 8. 1996. Právními nástupci M. P. jsou podle připojeného
dědického spisu sp. zn. 11 D 1372/99 první žalobce a právní nástupci zemřelého
syna O. P., tj. druhý žalobce a třetí žalobkyně. Z dědického spisu sp. zn. 4 D
1006/77 dále vyplývá, že O. P. nabyl z dědictví po V. P., zemřelém, jednu
ideální polovinu předmětných nemovitostí a vlastníkem jejich druhé ideální
poloviny se na základě notářského zápisu ze dne 6. 3. 1952 stala M. P., a že
podle dohody o vypořádání dědictví po O. P., zemřelém dne 6. 7. 1988, nabyl
jednu ideální polovinu nemovitostí druhý žalobce. Dále bylo zjištěno, že
pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 7. 1999, č. j. 3 T
109/99 - 341, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 1999,
sp. zn. 6 To 342/99, byl žalovaný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání 4 let se zařazením do věznice s dozorem pro trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterého se
dopustil mimo jiného tím, že „v srpnu 1996 využil náklonnosti M. P., k jejímu
vnukovi R. P., a jejího vysokého věku a pod smyšlenou záminkou údajného dluhu
R. P. vůči němu, příslibem zprostředkování propuštění R. P. z vazby a
postoupení své pohledávky za jmenovaným na M. P., včetně příslibu zřízení práva
osobního a bezplatného užívání nemovitosti pro M. P., od ní dne 26. 8. 1996
vylákal v podvodném úmyslu podpis kupní smlouvy na jednu ideální polovinu
nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v J. pro obec a k. ú. J. na LV č.
1251 z vlastnictví M. P. do svého vlastnictví, přičemž nad rámec uvedených
smyšlených záminek uvedl ve smlouvě, že kupní cena nemovitostí ve výši
320.000,- Kč byla M. P. uhrazena před podpisem smlouvy“; jmenovaná byla se svým
nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná; dovodil, že žalobci mají
na požalovaném určení ve smyslu ust.
§ 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem, neboť jiným způsobem, než na
základě rozhodnutí soudu by nemohlo být dodatečně projednáno dědictví po
zemřelé, a žalobci by se tak mohli stát podílovými spoluvlastníky nemovitostí.
Vzhledem k tomu, že v daném řízení je soud podle ust. § 135 odst. 1 o. s. ř.
vázán rozhodnutím vydaným v trestním řízení o tom, že došlo ke spáchání
trestného činu a kdo jej spáchal, dospěl okresní soud při řešení předběžné
otázky platnosti kupní smlouvy datované dnem 26. 8. 1995 k závěru, že se jedná
o absolutně neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými
mravy, kterému nelze přiznat soudní ochranu. Rovněž tak v rozporu s dobrými
mravy shledal i skutečnost, že žalovaný nezajistil vklad smlouvy o zřízení
věcného břemene bydlení pro prodávající, ačkoliv jí to přislíbil, a rovněž
okolnost, že nebyla zaplacena kupní cena. Protože písemný návrh smlouvy o
postoupení pohledávky nebyl účastníky kupní smlouvy podepsán a tento úkon je i
z důvodu neurčitosti neplatný podle § 37 obč. zák., neuložil okresní soud
žalobcům povinnost vrátit přijaté plnění z neplatné kupní smlouvy (§ 457 obč.
zák.). Další důvody absolutní a relativní neplatnosti kupní smlouvy považoval
za žalobci neprokázané.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 5. 2006,
č. j. 16 Co 149/2003 - 72, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem o
absolutní neplatnosti kupní smlouvy datované dnem 26. 8. 1995 podle § 39 obč.
zák. pro rozpor s dobrými mravy. Podle jeho názoru je neplatnost ve smyslu
tohoto ustanovení vztahována k obsahu či účelu právního úkonu, nikoliv k
okolnostem, za nichž byl učiněn. Z tohoto pohledu kupní smlouva žádné znaky
neplatnosti nevykazuje, neboť byla uzavřena v písemné formě, projevy účastníků
jsou na téže listině (§ 46 obč. zák.), je určitá a srozumitelná (§ 37 obč.
zák.) a na jejích podstatných náležitostech se účastníci dohodli, přičemž
odchýlení kupní ceny od ceny určené cenovým předpisem by ji činilo pouze
relativně neplatnou za předpokladu, že ten, kdo je smlouvou dotčen, by se
neplatnosti dovolal, což se v daném případě nestalo. „Z obsahu kupní smlouvy
nelze tedy ani při pečlivém rozboru odhalit žádné ujednání, které by se příčilo
dobrým mravům, jedná se o zcela běžnou kupní smlouvu, z níž oběma stranám
vznikají práva
a povinnosti“. Dále odvolací soud konstatoval, že z hlediska okolností, za
nichž byla smlouva uzavřena, se žalovaný dopustil jednání, které „v
terminologii občanského práva hmotného je možno nazvat jako jednání v rozporu s
dobrými mravy, za které byl po linii trestněprávní potrestán uloženým trestem
odnětí svobody“, když se dopustil podvodu popsaným úmyslným jednáním,
spočívajícím v tom, že M. P. uvedl v omyl, bez kterého by k uzavření kupní
smlouvy nepřistoupila. V případě neplatnosti právního úkonu učiněného v omylu
podle § 49a obč. zák. se však jedná o neplatnost relativní
(§ 40a obč. zák.), které se M. P. před svou smrtí nedovolala (žalobci tuto
okolnost netvrdili ani neprokazovali), takže kupní smlouvu je třeba považovat
za platnou. Nezaplacení kupní ceny či nezajištění vkladu smlouvy o zřízení
věcného břemene je sice rovněž možno považovat za nemravné chování, ale tato
skutečnost také „nemá žádný dopad“ na platnost uzavřené kupní smlouvy.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání z důvodu uvedeného v ust. § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
uzavřená kupní smlouva je platná. S poukazem na odsuzující rozsudek v trestním
řízení, v němž byl žalovaný uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu při
uzavření předmětné kupní smlouvy, namítají, že žalovaný neměl od počátku úmysl
naplnit účel tohoto právního úkonu podle § 588 a násl. obč. zák., jímž je
úplatný převod vlastnického práva, neboť nechtěl uhradit kupní cenu ani splnit
další sliby, tj. zajistit propuštění vnuka prodávající z vazby a zřídit pro ni
věcné břemeno užívání nemovitosti, tudíž jeho vůle nebyla vážná ve smyslu ust.
§ 37 obč. zák., nýbrž směřovala výlučně k poškození prodávající. Žalovaný
rovněž při uzavření kupní smlouvy zneužil nezkušenosti prodávající a její
citové náklonnosti k prvnímu žalobci, když „si nechal přepsat“ vlastnické právo
k nemovitosti za výrazně nižší cenu, kterou ani nehodlal zaplatit, a tedy se
mohlo jednat o smlouvu lichevní (§ 39 obč. zák.). Smlouva je neplatná podle
tohoto ustanovení i z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy z hlediska jejího
účelu. Dále dovolatelé krajskému soudu vytýkají, že se nezabýval jejich
odvolací námitkou
o relativní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu porušení předkupního práva
prvního žalobce. Nadále jsou přesvědčeni o tom, že bylo-li jednání žalovaného
při uzavření kupní smlouvy posouzeno v trestním řízení jako úmyslný trestný
čin, nemůže mít „zcela legální dopady ve sféře občanskoprávní“, když vůle
žalovaného nebyla vážná
a nesměřovala k vyvolání dovolených účinků právního úkonu. Navrhli, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnýmu, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem ve smyslu ust. §
241
o. s. ř. a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po
přezkoumání věci k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., které dovolatelé jako důvod dovolání uplatnili, může spočívat v tom, že
dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. je neplatností absolutní, která
působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská
práva
a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou.
Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o
tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o
osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v trestním řízení pravomocně uznán vinným
trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona,
kterého se dopustil mimo jiného tím, že „v srpnu 1996 využil náklonnosti M. P.,
k jejímu vnukovi R. P., a jejího vysokého věku a pod smyšlenou záminkou
údajného dluhu R. P. vůči němu, příslibem zprostředkování propuštění R. P. z
vazby a postoupení své pohledávky za jmenovaným na M. P., včetně příslibu
zřízení práva osobního a bezplatného užívání nemovitosti pro M. P., od ní dne
26. 8. 1996 vylákal v podvodném úmyslu podpis kupní smlouvy na jednu ideální
polovinu nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v J. pro obec a k. ú. J.
na LV č. 1251 z vlastnictví M. P. do svého vlastnictví, přičemž nad rámec
uvedených smyšlených záminek uvedl ve smlouvě, že kupní cena nemovitostí ve
výši 320.000,- Kč byla M. P. uhrazena před podpisem smlouvy“, a byl pro tento
skutek, jenž je popsán ve výroku rozhodnutí ohledně konkrétního jednání
pachatele, odsouzen, postupoval odvolací soud nesprávně, když nevycházel z
výroku o vině, tedy nejen z jeho právní, ale i ze skutkové části s tím, že v
rozsahu tohoto výroku, v jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu
podvodu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o podané žalobě o určení
vlastnického práva k předmětné nemovitosti, včetně řešení předběžné otázky
platnosti kupní smlouvy, je v občanskoprávním řízení ve smyslu § 135 odst. 1 o.
s. ř. pravomocným trestním rozhodnutím vázán.
Rozhodnutím v trestním řízení je tak pro dané občanskoprávní řízení závazně
rozhodnuto, jaký skutek se stal a kdo jej spáchal, včetně toho, že žalovaný
vylákal
na M. P. v podvodném úmyslu podpis kupní smlouvy o převodu jedné ideální
poloviny nemovitostí, přičemž nad rámec smyšlených záminek uvedl ve smlouvě, že
kupní cena nemovitostí ve výši 320.000,- Kč byla M. P. uhrazena před podpisem
smlouvy.
Odvolacímu soudu je tudíž třeba vytknout nesprávný právní názor, jestliže
při řešení předběžné otázky platnosti kupní smlouvy opominul, že soud v souladu
s ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. je vázán citovaným trestním rozhodnutím ohledně
spáchání trestného činu a osoby pachatele, a na základě toho dovodil, že kupní
smlouva je platná, ačkoliv se jedná o smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor se
zákonem podle § 39 obč. zák.
Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo
2662/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
30/2005, platnými právními úkony jsou takové projevy vůle (§ 34 obč. zák.),
které mají všechny zákonem stanovené náležitosti, k nimž patří i podmínka
dovolenosti jednání. Ustanovení § 39 obč. zák. stíhá sankcí neplatnosti právní
úkony contra legem, in fraudem legis a contra bonos mores; vymezuje tak tři
skutkové podstaty nedovolenosti právních jednání. Pro právní úkony, které
obsahem nebo účelem odporují zákonu, je charakteristické, že se ocitají v
rozporu s výslovným imperativem (zákazem, příkazem) formulovaným v zákoně,
popř. s imperativem obsahovým, tj. sice expressis verbis neformulovaným, ale ze
zákona přímo vyplývajícím. Vznik a plnění z takových právních úkonů objektivní
právo nepřipouští, jinými slovy, účinky, které s nimi účastníci spojovali,
nemohou nastat. Právě o takový případ se jedná v dané věci, když bylo zjištěno,
že žalovaný při uzavření předmětné kupní smlouvy uvedeným jednáním spáchal
trestný čin podvodu, za nějž byl v trestním řízení pravomocně odsouzen. Lze
uzavřít, že právní úkon, který je rozhodující součástí skutku, za nějž byla
osoba, jež jej učinila, uznána pravomocným rozsudkem v trestním řízení vinnou
ze spáchání trestného činu podvodu, je neplatný pro rozpor se zákonem (§ 39
obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a že dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž se pro
nadbytečnost zabýval dalšími námitkami žalobců uplatněnými v dovolání.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V
novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího
řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu