U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci
žalobkyně Mgr. O. B., zastoupené JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem v
Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované E. Š., zastoupené Mgr. Vilémem
Holubcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 72, o 116.401,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 13 C 156/2004,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září
2007, č.j. 64 Co 191/2007-73, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 4.590,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám JUDr. Josefa Vaňka, advokáta se sídlem v Kladně, T.G. Masaryka
108.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“)
předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první,
Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákona č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se
projednají a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového
ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 8. února 2007, č.j. 13 C 156/2004-54, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni 40.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, když ohledně částky
76.401,50 Kč žalobu zamítl, ohledně úroků z prodlení z částky 69.669,- Kč
řízení zastavil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 27. září 2007, č.j. 64 Co 191/2007-73, rozsudek soudu prvního
stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, tak i s právním
posouzením věci, jež učinil soudu prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že
právní úkon (plnění ve prospěch žalované ve výši 40.000,- Kč dne 17. září 2001)
provedl dlužník žalobkyně (společnost MAX s.r.o., se sídlem v Kladně) v úmyslu
zkrátit žalobkyni (svého věřitele), že tímto úkonem došlo ke zkrácení
uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně, že k plnění došlo v tříleté lhůtě
před podáním žaloby, že žalovaná je ve vztahu k uvedené společnosti (dlužníku
žalobkyně) osobou blízkou a že žalovaná při náležité pečlivosti mohla úmysl
společnosti zkrátit žalobkyni poznat, resp. nevyvinula potřebnou aktivitu, aby
se tak stalo. Podle odvolacího soudu žalobkyně tedy uvedenému úkonu úspěšně
odporovala a má právo na náhradu vůči žalované, která měla z tohoto úkonu
prospěch. Při rozhodování odvolací soud vycházel ze zjištění, že uvedená
společnost (dlužník žalobkyně) nedisponovala jiným majetkem postačujícím k
uspokojení pohledávky žalobkyně. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta dovolání, které však není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným – na
rozdíl od mínění dovolatelky – ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu se nijak neodchyluje od v judikatuře Nejvyššího
soudu konstantně zaujímaného právního názoru ve vztahu k právnímu institutu
odporovatelnosti, který je upraven v § 42a obč. zák. Rozhodnutí odvolacího
soudu nelze přiznat zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř., poněvadž
řešením již ustálených právních otázek, souvisejících s aplikací zmíněného
institutu, nevykazuje potřebný judikatorní význam (přesah). Nelze přitom ani
dospět k závěru, že za skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně
a převzat odvolacím soudem, a který v dovolacím řízení nelze nijak revidovat
(srov.
§ 241a odst. 3 o.s.ř.), dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud
řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, in concreto v rozporu s § 42a
obč. zák. To se týká i závěru odvolacího soudu stran zjištěného vztahu mezi
žalovanou a dlužníkem žalobkyně, jak je ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, podrobně – z hlediska právního
posouzení věci - rozvedeno na str. 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Pokud dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o jejím vztahu vůči
dlužníku žalobkyně a v tomto směru argumentuje tím, že „Podle rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 2192/2001 pojem osoby navzájem si blízké musí vykazovat určité
kvality, tak je tomu v případě, že fyzická osoba je společníkem, členem nebo
zaměstnancem právnické osoby nebo má-li k právnické osobě jiný obdobný vztah, a
současně se jí poměry podstatným způsobem dotýkají. Z provedeného dokazování
však takovéto závěry nevyplývají“, zcela přehlíží, že tímto nepřípustně
uplatňuje také dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., založený na tvrzení,
že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Prostřednictvím
uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud ovšem nemůže posuzovat přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; tímto dovolacím důvodem se
Nejvyšší soud zabývá jen v těch případech, je-li dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238
a 238a). Nejvyšší soud proto při posuzování přípustnosti dovolání
prostřednictvím dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. byl vázán i (pro rozhodnutí ve věci zásadně významným)
skutkovým zjištěním (které učinil soud prvního stupně a z něhož při rozhodování
vycházel odvolací soud), jež se týkalo vztahu dovolatelky vůči dlužníku
(právnické osobě) žalobkyně, a které – v rámci zjištěného skutkového stavu – v
napadeném rozhodnutí odvolací soud posoudil v souladu s hmotným právem. Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby Nejvyšší soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
dovolatelku, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny
advokáta (stanovené z peněžité částky 40.000,- Kč představující předmět
dovolacího řízení) v částce 3.525,- Kč [§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1, bod 4. (14.100,- Kč) ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 (částka
14.100,- Kč snížená o 50% na částku 7.050,- Kč), § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
(částka 7.050,- Kč – vzhledem k tomu, že advokát žalobkyně v
dovolacím řízení učinil pouze jediný úkon právní služby /sepis vyjádření k
dovolání/ - snížená o dalších 50% na částku 3.525,- Kč)] a z náhrady hotových
výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, vše
navýšeno o částku 765,- Kč představující 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a
§ 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů, tj. celkem 4.590,- Kč. Celkovou částku 4.590,- Kč je
dovolatelka povinna zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám
advokáta, který žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.