30 Cdo 2745/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobkyně E. T., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. H., o
ochranu osobnosti, vedené u Krajskému soudu
v Českých Budějovicích pod sp.zn. 11 C 48/2002, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2004, č.j. 1 Co 322/2003-109,
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
4. června 2003, č.j. 11 C 48/2002-80, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 9.
července 2003, č.j. 11 C 48/2002-87, ve výroku I., se zamítá.
II. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen výrok II. uvedeného rozsudku soudu prvního stupně, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2004, č.j. 1 Co 322/2003-109
potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2003,
č.j. 11 C 48/2002-80, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 9. července 2003,
č.j. 11 C 48/2002-87, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný doručil v
písemné formě všem rudolfovským občanům omluvu ve specifikovaném znění a
zaplatil žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč, a bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud též rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 11 násl. občanského
zákoníku (dále jen \"o.z.\") za situace, kdy z obsahu žaloby bylo zjištěno, že
k tvrzenému neoprávněnému zásahu mělo dojít výroky, že \"jediný důvod, proč se
paní T. přihlásila před volbami na R. k pobytu, je ryze zištný. Připravit
město, občany a děti o majetek, naplnit si chudnoucí kapsu a z pozice na
radnici ovlivnit soudní řízení.\", které žalovaný v období před volbami do
obecního zastupitelstva
v R. dne 17. října 2002 rozšířil jím podepsanou písemností ze dne 15. října
2002 s názvem \"Vážení spoluobčané\". Soud vycházel především ze zjištění, že
žalobkyně se před volbami do obecního zastupitelstva přihlásila k trvalému
pobytu v obci R.
k občanovi, kterého zastupuje v majetkovém sporu proti Městu R., aby mohla
kandidovat v komunálních volbách a ucházet se o funkci starostky. Podle soudu
je to patrno z jejího dopisu nazvaného \"Generální úklid radnice\", na který
právě žalovaný reagoval dopisem ze dne 15. října 2002. Odvolací soud se
ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud poukázal na období, v němž předmětné
výroky žalovaného odezněly. Žalobkyně, která se rozhodla kandidovat v
komunálních volbách, si musela být vědoma, že její činnost bude zvýšenou měrou
hodnocena, popřípadě i kritizována. Kritika žalobkyně, vyjma výroku \"naplnit
si chudnoucí kapsu\", splňuje uvedená kritéria oprávněnosti kritiky, a to i u
použitých výrazových prostředků, takže ji není možno považovat za neoprávněný
zásah do osobnostních práv žalobkyně.
Naproti tomu výrokem \"naplnit si chudnoucí kapsu\", kterým se po obsahové
stránce žalobkyni ve spojitosti s předchozím textem podsouvá nečestné jednání
obohatit se na úkor města, občanů a dětí, k neoprávněnému zásahu do
osobnostních práv žalobkyně došlo. Tento výrok, pro který, jak vyplynulo z
výsledků dokazování, žalovaný neměl žádný reálný podklad, je objektivně
způsobilý narušit právo žalobkyně
na občanskou čest. Je proto třeba dovodit i odpovědnost žalovaného podle
ustanovení
§ 13 o.z.
Soud v tomto případě dovodil, že žalobkyni by příslušelo morální zadostiučinění
ve formě omluvy (nikoliv však již relutární satisfakce ve smyslu ustanovení §
13 odst. 2 o.z.). Prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu (§ 13 odst. 1
o.z.) musí však být přiměřený svým obsahem i formou. Navržený způsob omluvy,
kterou by žalovaný byl povinen doručit v písemné formě všem rudolfovským
občanům, odvolací soud posoudil jako nepřiměřený proto, že aktuální okruh
občanů Města R. nemusí být totožný
z těmi osobami, které se s předmětným dopisem žalovaného seznámily.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12.července 2004, přičemž
žalobkyni byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně dne 10. září 2004 včasné dovolání.
Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., t.j. tím namítá, že napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka se ztotožňuje s odvolacím soudem, pokud dovodil, že výrok \"naplnit
si chudnoucí kapsu\" ve spojení s předchozím textem je objektivně způsobilý
narušit právo na občanskou čest a představuje tak neoprávněný zásah do jejího
práva garantovaného § 11 o.z. Proto závěr tohoto soudu o neopodstatněnosti a
nepřiměřenosti nároků žalobkyně hodnotí jako pochybný. Soud na jedné straně
shledává, že výroky žalovaného došlo k zásahu do osobnostního práva žalobkyně
na občanskou čest,
na druhé straně však nelogicky a v rozporu s hmotným právem odmítá nárok
žalobkyně na přiměřenou omluvu. Žalobkyní navrhované znění omluvy zcela
odpovídá obsahu dotčeného výroku. Je pak logické, když žalobkyně požaduje, aby
se jí dostalo omluvy stejnou formou a způsobem, jako byl učiněn i napadený
výrok žalovaného poškozující osobnostní práva žalobkyně (§ 13 odst. 1 o.z.).
Dovolatelka proto má zato, že odvolací soud věc neposoudil správně, když jí
nepřiznal náležité morální zadostiučinění
za prokázaný zásah do jejího práva na občanskou čest.
Dovolatelka proto navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaný nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě stanovené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak je jím napaden rozsudek, jímž
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil.
Zde dovolací soud musel diferencovat mezi výrokem potvrzujícím výrok rozsudku
soudu prvního stupně týkající se požadované omluvy a mezi výrokem potvrzujícím
výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nemajetkové újmy v penězích.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle druhé z již uvedených možností, a dovolací soud
dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Obsah spisu v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla
založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným
rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu
prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek
téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde rozsudek
po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí ve věci určující význam.
Výrok rozsudku odvolacího soudu, pokud se týká žalobkyní uplatněného nároku na
náhradu nemajetkové újmy v penězích, se popsanými vlastnostmi nevyznačuje.
Odvolací soud zde sice dovodil existenci zásahu proti osobnostním právům
žalobkyně, avšak ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 o.z. s přihlédnutím ke
zjištěným skutkovým okolnostem neseznal míru tohoto zásahu takovou, aby to
odůvodnilo přisouzení případné náhrady nemajetkové újmy v penězích. Ostatně ani
sama dovolatelka v tomto smyslu vůči tomuto výroku neuplatňuje konkrétnější
výtky. Není proto možno považovat tento výrok napadeného rozsudku za rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§
10a o.s.ř.) proto dovolání žalobkyně v této části jako nepřípustné odmítl (§
243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona).
Naproti tomu u výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o
zamítnutí návrhu na přisouzení omluvy žalobkyni, dovolací soud dospěl k závěru,
že
v této části rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam má (v
otázce úvah o přiměřenosti, resp. přiléhavosti formy žalobkyní požadované
morální satisfakce) ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., takže dovolání
je v tomto případě přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu
v uvedeném výroku v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k
závěru, že toto rozhodnutí je však třeba z hlediska výtek uplatněných v
dovolání žalobkyně považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Je-li dovolání přípustné, je současně povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Pokud dovolatelka uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., pak ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným
právním posouzením. Jedná se tak o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O ten jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než
který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis,
avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu. Musí tak být ověřen omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav.
Odvolací soud při úvahách o žalobkyní požadovaném morálním zadostiučinění
vycházel z ustanovení § 13 odst. 1 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se
zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu
její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno
přiměřené zadostiučinění.
Petit žaloby postižené fyzické osoby, která se domáhá takového morálního
zadostiučinění musí vždy ve svém znění reflektovat též jeho určitou, resp.
konkrétní formu (platí požadavek určitosti žalobního petitu - § 79 odst. 1
o.s.ř.). Pokud
v žalobním petitu uplatněná forma požadovaného morálního zadostiučinění je
s ohledem na zjištěné okolnosti daného případu přiměřená (tedy postačující a
tak
i účinná), pak soud navrženou formu morálního zadostiučinění postižené fyzické
osobě přizná. V případě opaku, t.j. není-li - objektivně vzato - forma
morálního zadostiučinění navržená postiženou fyzickou osobou přiléhavá a
přiměřená, pak v případě, že není žalobní petit upraven, soudu nezbývá, než
žalobu požadující přisouzení takové formy morálního zadostiučinění zamítnout.
V souzeném případě žalobkyně - jak již bylo konstatováno - požadovala, aby
žalovaný omluvu v písemné formě doručil všem rudolfovským občanům. Zde je třeba
souhlasit s odvolacím soudem, pokud dospěl k závěru, že takto navržená forma
omluvy není přiměřená již proto, že současný okruh občanů Města R. nemusí
odpovídat tomu, který se seznámil s předmětným dopisem žalovaného.
Nadto není možno přehlédnout, že jako občan obce je podle ustanovení § 16 odst.
1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, klasifikována fyzická osoba, která je
státním občanem České republiky a je v obci hlášena k trvalému pobytu (§ 10
násl. zákona
č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel). Občany obce jsou tak od nejútlejšího
věku
i nezletilé děti. Dovedeno do důsledků lze takto dojít až k nepochybně
neadekvátnímu závěru, kdy podle formulace žalobního petitu v této věci by bylo
třeba zajistit doručení textu omluvy například i jim.
Jak vyplývá z vyloženého, je nutno uzavřít, že odvolací soud danou otázku
týkající se požadované morální satisfakce posoudil odpovídajícím způsobem.
Protože tedy z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobkyně nelze dovodit, že
by soud druhého stupně věc neposoudil správně, pak za situace, kdy je dovolací
soud vázán obsahem podaného dovolání, hodnotil napadený rozsudek odvolacího
soudu jako správný. Proto bylo dovolání žalobkyně v uvedeném rozsahu zamítnuto
(§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení v souvislosti se zamítnutím dovolání je
odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému
žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení, pokud bylo dovolání žalobkyně
odmítnuto, vyplývá z ustanovení § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §
224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání v této části
bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu