30 Cdo 2757/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyň a) nezletilé M. D., a b) nezletilé P. D., obou zastoupených Mgr.
Michalem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti
žalované Nemocnici na Homolce, příspěvkové organizaci, identifikační číslo
osoby: 00023884, se sídlem v Praze 5, Roentgenova 2/37, zastoupené JUDr. MUDr.
Romanem Žďárkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Kotlářka 1259/1, o
ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 119/2003,
o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna
2010, č.j. 1 Co 282/2009-289, takto:
I. Dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26.
ledna 2010, č.j. 1 Co 282/2009-289, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé změněn, se zamítá; jinak se toto dovolání odmítá.
II. Žalobkyně a) a b) jsou povinny zaplatit žalované na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 15 360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám JUDr. MUDr. Romana Žďárka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 5,
Kotlářka 1259/1.
Žalobou podanou dne 15. září 2003, doplněnou podáním ze dne 23. června 2005, se
žalobkyně domáhaly podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) proti žalované zaplacení nemajetkové újmy každé z nich ve výši
5,000.000,- Kč. Uvedly, že jsou dětmi R. D., která dne 14. listopadu 2001
zemřela. Pochybení žalované spatřovaly v nepřiměřeně dlouho trvajícím
histologickém vyšetření tkání odebraných v srpnu 2001, a dále v tom, že
žalovaná nepostupovala podle doporučení patologa obsaženého ve zprávě ze dne 5.
září 2001, který doporučoval komplexní vyšetření matky žalobkyň. Mají totiž za
to, že v opačném případě mohlo dojít k vyléčení zemřelé či k významnému
prodloužení délky jejího života. Neoprávněný zásah žalobkyně spatřují především
v dotčení práva na rodinný život a na zdraví, když u nich nastala emocionální
újma spočívající v psychickém otřesu způsobeném neočekávaným úmrtím nejbližší
osoby.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. května 2008, č.j. 34 C 119/2003-164,
výrokem I. uložil žalované zaplatit každé z žalobkyň částku 150.000,-, výrokem
II. zamítl žalobu každé z žalobkyň co do dalších 4,850.000,- Kč. Výroky III.
až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení, o náhradě nákladů řízení placených
státem a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalovaná sice
porušila osobnostní práva žalobkyň tím, že narušila možnost rozvíjení jejich
vztahů s matkou, nepřisvědčil však tvrzení žalobkyň, že by žalovaná zavinila
smrt jejich matky. Z důkazů provedených znaleckými posudky soud nezjistil, že
by následná smrt matky žalobkyň byla jednoznačně v příčinné souvislosti s
pochybením žalované. Připustil jen zásah do jejich osobnostních práv tím, že
nemohly být matkou seznámeny s jejím zdravotním stavem, s výhledem léčení a s
prognózou jejího blízkého úmrtí, takže tomuto stavu nemohly být přizpůsobeny
vztahy žalobkyň s ní. Při úvaze o přiznání náhrady nemajetkové újmy podle
ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. použil jako vodítko velmi přibližně
ustanovení § 444 odst. 3 písm. b) obč. zák. Zdůraznil, že žalovaná sice
nezavinila smrt matky žalobkyň, „jen“ jí znemožnila důstojné rozloučení s
nejbližšími. K odvolání obou žalobkyň i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. ledna 2010, č.j. 1 Co 282/2009-289, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. o věci samé změnil tak, že žalobu, aby žalovaná zaplatila každé
žalobkyni částku 150.000,- Kč, zamítl, ve výroku II. ve věci samé rozsudek
soudu prvního stupně ve zbývající části potvrdil. Výroky II. až IV. rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, o zaplacení soudního poplatku a
o náhradě nákladů řízení placených státem. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, že po doručení
histologického vyšetření dodaného dne 5.9.2001 provedeného z odběru dne
20.8.2001, nebyl informován ošetřující lékař zemřelé, nemocná nebyla pozvána ke
komplexnímu vyšetření a nebyla ani seznámena se závěrem vyšetření. Soud
poukázal na to, že žalobkyně však tvrdily, že neoprávněný zásah do svých
osobnostních práv spatřují v tom, že v důsledku neseznámení jejich matky s
histologickou zprávou, bylo zasaženo do jejich osobnostních práv spočívajících
v nemožnosti se rozloučit s těžce nemocnou matkou. Odvolací soud však nedovodil
žádnou příčinnou souvislost mezi tímto pochybením a újmou na osobnostních
právech žalovaných. Podle soudu ani nedošlo k pochybení žalované tím, že
histologický rozbor byl proveden opožděně. Provedení rozboru bylo kvalitativně
náročné a bylo uskutečněno v přiměřené lhůtě. Otázkou zůstalo, zda by zahájením
chemoterapie hned po provedení histologického rozboru, došlo k prodloužení
života pacientky. Závěr znaleckého posudku MUDr. Z. (na rozdíl od ostatních
lékařských posudků), že v případě, že by byla v září 2001 zahájena léčba
odpovídajícím způsobem (intenzivní vysokodávková chemoterapie plus
radioeterapie), mohlo znamenat šanci na úplné vyléčení nebo na přežití v řádu
několika měsíců i let, je podle soudu podán pouze jako hypotetický.
Pokud pak
žalobkyně na tento závěr poukazují, pak si jejich tvrzení podle soudu odporuje,
neboť neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřují nikoli v jednání
žalované, která neposkytla jejich matce takovou péči, aby přežila po delší
dobu, ale vytýkají žalované jednání, kterým žalovaná znemožnila matce
nezletilých, kterou očekával skon, se s dětmi rozloučit a děti na tuto situaci
připravit. Protože odvolací soud neshledal v popsaném jednání žalované neoprávněný zásah
do osobnostních práv žalobkyň, neuvažoval již dále o případné odpovědnosti
žalované za zásah podle § 13 odst. 2 obč. zák. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyň dne 16. března 2010,
přičemž právní moci nabyl dne 17. března 2010. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podaly žalobkyně v pondělí dne 17. května 2010 včasné dovolání. Napadají výrok I. rozsudku odvolacího soudu. V
části, kterým byla žaloba zamítnuta odvozují přípustnost dovolání z ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podávají je z důvodů podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. s tím, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V části,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, odvozují jeho přípustnost z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podávají je z důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. V případě výroku rozsudku, kterým byla žaloba zamítnuta, žalobkyně připomínají,
že od počátku řízení uváděly, že mezi pochybením žalované a úmrtím jejich matky
je příčinná souvislost, spočívající v tom, že žalovaná neposkytla jejich matce
takovou péči, která by umožnila matce se zcela vyléčit či alespoň žít po
významně delší dobu. Další neoprávněný zásah rovněž spatřovaly v tom, že
žalovaná znemožnila svým jednáním matce žalobkyň se s žalobkyněmi rozloučit a
na svoji smrt je připravit. Obě jednání podle dovolatelek spolu úzce souvisí a
nelze je oddělovat. Navíc upozornily, že v závěrečném návrhu své nároky
rozdělily, když za nemožnost jejich matky seznámit je se svojí (blížící se)
smrtí, požadovaly náhradu nemajetkové újmy pro každou z žalobkyň po 500.000,-
Kč a za léčení matky non lege artis po 4,500.000,- Kč. Napadají zejména
znalecké posudky pro jejich nepřezkoumatelnost (s výjimkou posudku prof. MUDr. J. Z., CSc.) zejména proto, že nedokážou odpovědět srozumitelně na otázku, proč
dospívá např. Prof. K. k odlišným závěrům od závěrů posudku vypracovaného Prof. Z. U části potvrzujícího výroku připomínají, že podle § 127 odst. 1 o.s.ř. věta
prvá a druhá: „Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba
odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce
vyslechne“. Vadnost posudku vypracovaného prof. J. shledávají v neprovedení
důkazu výslechu znalce, když posudek byl zpracováván ve věci velmi složité a
objektivně neobsahoval důvody, na jejichž základě znalec dospěl ke svým
závěrům.
V této souvislosti odkazují na rozhodnutí publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1975. Dovolatelky proto navrhly, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 28. května 2010. Uvedla, že
dovolání proti napadenému rozsudku v části, v níž byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn tak, že byla žaloba zamítnuta, není důvodné, a v potvrzující
části není přípustné. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání z části zamítl
a z části odmítl.
V replice ze dne 12. 12. 2010 žalobkyně uvedly mimo jiné, že trvají na svých
argumentech uvedených v dovolání, a poukazují na rozpory, uvedené ve vyjádření
žalované.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen
„o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od
1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami,
řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se
tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Proti výroku I. odvolacího soudu jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé změněn, je tedy dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. Dovolací soud nejprve přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto
výroku podle § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu
dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Posouzení, zda je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, závisí vždy na konkrétních okolnostech věci. Dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. bývají často označovány vady při
zjišťování skutkového stavu věci. O takové vady se jedná například tehdy,
jestliže v rozporu s § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné
pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny
důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly
tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení
skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti. Pro úvahu,
jestli zjištěná procesní vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je rozhodující porovnání, zda by výsledek řízení (t. j. to, jak bylo
rozhodnuto) mohl být jiný, kdyby této vady nebylo nebo kdyby ji soud prvního
stupně, případně odvolací soud včas odstranil.
Jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že by ve věci bylo rozhodnuto stejně, i kdyby řízení nebylo vadou
zatíženo, nejde o vadu, která naplňuje podmínky § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Neúplné či nesprávné zjištění skutkového stavu věci může být považováno za vadu
řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. jen tehdy, je-li jeho důsledkem
skutečnost, že odvolací soud nedospěl ke skutkovým závěrům, které by mohly být
podkladem pro jeho právní posouzení věci. Zhodnotil-li však odvolací soud
provedené důkazy a poté přijal skutkový závěr, na němž vybudoval své
rozhodnutí, je možno námitku, že hodnocení důkazů je nesprávné a v důsledku
toho je nesprávný i přijatý skutkový závěr, vznést pouze prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.. Nesprávné hodnocení důkazů samo
o sobě tedy vadou řízení není. Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá
na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze zpochybnit
správnost skutkových zjištění, která byla podkladem pro rozhodnutí odvolacího
soudu. Zjištěním, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
se rozumí jen takové zjištění, které je pro rozhodnutí soudu právně významné,
t. j. na němž odvolací soud založil své právní posouzení věci. Tímto dovolacím
důvodem nelze soudu úspěšně vytýkat nesprávnost hodnocení důkazů. Na tu je
možno usuzovat jen ze způsobu, jak soud dospěl ke svým skutkovým závěrům. Nelze-li mu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat
s jeho skutkovými závěry a tvrdit, že z provedených důkazů bylo možno dovodit i
jiné skutkové závěry, jež by mohly vést k jinému - pro dovolatele příznivějšímu
- právnímu posouzení věci (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci
26 Cdo 2045/99, C 204 - Soubor, NS 3 Cdon 10/96, Soudní judikatura 161/98). Logicky vadnými jsou skutkové závěry, jestliže v hodnocení důkazů, popřípadě
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až 135 o.s.ř. Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné
občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické
osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či
již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce
neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě
zvláštních občanskoprávních sankcí.
Ty mohou podle okolností konkrétního
případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od
tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout
přiměřené zadostiučinění. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k
jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku
nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická
osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do
práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a
aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto
ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle
prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost
fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo
na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Žalobou podle ustanovení § 13 obč. zák. se může postižená fyzická osoba úspěšně
domáhat v souvislosti s utrpěným zásahem do jejího práva na ochranu osobnosti,
příslušného zadostiučinění, pokud je v žalobě uplatní jako přiměřené. Neshledá-
li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma (resp. též obsah) morálního zadostiučinění není objektivně s ohledem na okolnosti
posuzované věci přiměřená, resp. postačující a tím i účinná, pak v těchto
případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat a žalobu je proto
třeba zamítnout. V daném případě odvolací soud v souladu s úpravou obsaženou v ustanovení § 11
násl. obč. zák. logicky a výstižně na základě důkazním řízením shromážděných
zjištění dospěl k odůvodněnému závěru o neopodstatněnosti uplatněného nároku na
náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. v
souvislosti s tvrzeným zásahem do práva žalobkyň na ochranu jejich osobnosti. V případě úpravy obsažené v ustanovení § 11 násl. obč. zák. jde o zásadní
rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a
svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva
zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti
fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko -
morální integrity osobnosti. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby
podle zmíněných ustanovení obč. zák. však přichází v úvahu pouze u zásahů do
osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba
kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je takový zásah do
osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním
řádem. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z.
musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a
vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění
kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení §
13 o.z. Dovolací soud v tomto případě odkazuje na zdůvodnění napadeného rozsudku -
zejména pokud je jím dovozována absence příčinné souvislosti mezi tvrzeným
zásahem do práva na ochranu osobnosti žalobkyň a vytýkaným jednáním žalované, a
s napadeným rozsudkem se tak ztotožňuje. Obdobně - jako soud prvního stupně -
připomíná zjištěné okolnosti případu, přičemž nelze pominout ani obsah ve spisu
obsažené výpovědi otce žalobkyň. Pokud v této souvislosti dovolatelka argumentuje též odkazem na ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř., pak ani tento dovolací důvod není naplněn, protože nelze
dovodit, že by odvolací soud v napadeném rozhodnutí (resp. jeho výroku
týkajícím se satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák.) vycházel ze
skutkového zjištění, které by nemělo ve smyslu výše podaného výkladu podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud ČR tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
je v uvedeném výroku ve věci samé správné, a proto dovolání žalobkyň zamítl
podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. K projednání a rozhodnutí věci
nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.). Ze shora uvedených důvodů také nebylo možno přisoudit zásadní právní význam,
který je předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu (§ 237 odst. 3
o.s.ř.). Proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání proti tomuto výroku podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnout. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením
advokátem spočívající v paušální odměně ve výši 12.500,- Kč [srov. § 6 odst. 1
písm. a), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1, vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady
hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce
300,- Kč. Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí
12.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována
částkou 15.360,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.