30 Cdo 2758/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobce L. N., zastoupeného advokátem, proti žalované P. S., a.s., o zaplacení
1,582.754,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení
1,390.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
43 Cm 112/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 28. června 2005, č. j. 9 Cmo 61/2005 - 126, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé
ohledně částky 1,390.000,- Kč s příslušenstvím se zamítá; jinak se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 26.250,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta.
Žalobce se po částečném zpětvzetí a změně žaloby soudem připuštěné domáhal
zaplacení částky 1,582.754,- Kč s 11 % úrokem z prodlení ročně z částky
630.851,70 Kč od 21. 10. 1999 do zaplacení a s 10 % úrokem z prodlení ročně z
částky 82.849,30 Kč od 5. 5. 2000 do zaplacení, z čehož částka 880.021,- Kč
představuje úrok z prodlení se zaplacením pojistného plnění a částka 733.385,-
Kč dohodnutou smluvní pokutu. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se žalovanou
uzavřel pojistnou smlouvu podle § 788 a násl. obč. zák. s účinností od 1. 10.
1994, jejímž předmětem bylo mimo jiné pojištění pro případ poškození nebo
zničení věci živelnou událostí. Počátkem července 1997 došlo v důsledku povodní
ke škodám na jeho majetku, na něž se vztahovala pojistná smlouva, a žalovaná se
na základě „Zprávy o plnění pojistné události“, datované dnem 10. 3. 1998,
zavázala žalobci zaplatit částku 15,575.968,- Kč se splatností ke dni 31. 3.
1998. Tento závazek nesplnila a dne 30. 4. 1998 uzavřeli účastníci písemnou
dohodu o uznání dluhu a dohodu o splátkách se sjednaným splátkovým kalendářem,
v níž žalovaná uznala svůj dluh k tomuto datu ve výši 8,325.968,- Kč (na
zálohách mu bylo předtím proplaceno 7.250.000,- Kč) co do důvodu a výše a
zavázala se zaplatit mu úrok z prodlení ve výši 19,5 % ročně z dlužné částky
počínaje dnem 1. 4. 1998 do zaplacení s tím, že v případě prodlení se
zaplacením splátek zaplatí smluvní pokutu ve výši 35 % ročně z příslušné dlužné
částky.
Žalovaná s návrhem nesouhlasila, navrhla jeho zamítnutí a vzájemným návrhem ze
dne 28. 2. 2002, doplněným podáním doručeným soudu prvního stupně dne 31. 1.
2003, se domáhala, aby „žalobci byla uložena povinnost zaplatit jí částku
1,390.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % p.a. z částky 10.000,- Kč ode
dne 31. 5. 1999 do zaplacení, 12 % p.a. z částky 222.000,- Kč ode dne 8. 6.
1999 do zaplacení, 12 % úrokem p.a. z částky 8.000,- Kč ode dne 9. 6. 1999 do
zaplacení, 12 % p.a. z částky 360.000,- Kč ode dne 23. 6. 1999 do zaplacení, 10
% p.a. z částky 800.000,- Kč ode dne 24. 1. 2002 do zaplacení“, z titulu
bezdůvodného obohacení, které na jeho straně vzniklo vyplacením pojistného
plnění za věci, které nebyly pojištěny pojistnou smlouvou uzavřenou mezi
účastníky, přičemž má za to, že žalobce získal bezdůvodné obohacení přijetím
každé jednotlivé vyplacené splátky, které obdržel (dne 31. 5. 1999, dne 8. 6.
1999, dne 9. 6. 1999, dne 23. 6. 1999 a 24. 1. 2000) a které nejsou promlčeny.
Dále žalovaná uvedla, že „o částečném plnění žalobci bez právního důvodu se
dozvěděla až od své právní zástupkyně při přípravě na soudní řízení v
souvislosti se žalobou podanou žalobcem, jinak by jistě činila právní kroky,
které by směřovaly k jeho vrácení“.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2003, č. j. 43 Cm 112/2000 - 82,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 652.696,- Kč s 11 % úrokem
p.a. z prodlení z částky 203.689,- Kč od 21. 10. 1999 do zaplacení, žalobu o
zaplacení další částky 930.058,- Kč s 11 % úrokem p.a. z prodlení z částky
427.162,70 Kč od 21. 10. 1999 do zaplacení a s 10 % úrokem z prodlení p.a. z
částky 82.849,30 Kč od 5. 5. 2000 do zaplacení a vzájemný návrh žalované, aby
žalobce byl uznán povinným zaplatit jí částku 1,390.000,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši 12 % p.a. z částky 10.000,- Kč ode dne 31. 5. 1999 do
zaplacení, 12 % p.a. z částky 222.000,- Kč ode dne 8. 6. 1999 do zaplacení, 12
% p.a. z částky 8.000,- Kč ode dne 9. 6. 1999 do zaplacení, 12 % p.a. z částky
360.000,- Kč ode dne 23. 6. 1999 do zaplacení, 10 % p.a. z částky 800.000,- Kč
ode dne 24. 1. 2002 do zaplacení, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 16. 10. 1995 pojistnou smlouvu s
účinností od 11. 10. 1995, kterou se žalovaná zavázala poskytnout žalobci
plnění, nastane-li pojistná událost blíže označená ve všeobecných pojistných
podmínkách pojistitele, jejíž součástí jsou přílohy č. 1 a č. 2 (v nichž jsou
uvedeny údaje, které žalované poskytl žalobce - vztah k pojištěným movitým
věcem, specifikace věcí, uvedení místa pojištění a pojistné částky) v rozsahu
vymezeném příslušnými přijatými návrhy pro pojištění pro případ poškození nebo
zničení věci živelnou událostí, pojištění pro případ poškození nebo zničení
věci vodou z vodovodního zařízení, pojištění pro případ odcizení, poškození
nebo zničení motorového vozidla a pojištění odpovědnosti za škodu. Dne 8. až 9. 7. 1997 došlo k pojistné události, při níž byly poškozeny a zničeny věci
žalobce (zásoby zboží), kterou dne 11. 7. 1997 nahlásil žalované. Dne 10. 3. 1998 vydala žalovaná „zprávu o plnění pojistné události“, v níž stanovila výši
pojistného plnění na 15,575.968,- Kč se splatností dne 31. 3. 1998, v uvedené
lhůtě však svůj závazek nesplnila, a dne 30. 4. 1998 uzavřeli účastníci
písemnou dohodu, kterou žalovaná svůj dluh vůči žalobci k tomuto dni ve výši
8,325,968,- Kč uznala co do důvodu a výše a současně se zavázala zaplatit úrok
z prodlení z dlužné částky ve výši 19,5 % p.a., počínaje dnem 1. 4. 1998 a
smluvní pokutu ve výši 35 % ročně z příslušné dlužné částky pojistného plnění. Mezi účastníky je nesporné, že žalovaná dne 7. 5. 1998 zaplatila žalobci částku
2,700.000,- Kč, dne 13. 7. 1998 částku 1,350.000,- Kč, dne 3. 9. 1998 částku
1,350.000,- Kč, dne 21. 10. 1998 částku 125.000,- Kč, dne 24. 11. 1998 částku
1,000.968,- Kč, dne 29. 1. 1999 částku 400.000,- Kč, dne 27. 5. 1999 částku
10.000,- Kč, dne 28. 5. 1999 částku 5.000,- Kč, dne 31. 5. 1999 částku
100.000,- Kč, dne 2. 6. 1999 částku 108.000,- Kč, dne 3. 6. 1999 částku 9.000,-
Kč, dne 4. 6. 1999 částku 8.000,- Kč, dne 10. 6. 1999 částku 40.000,- Kč, dne
17. 6. 1999 částku 320.000,- Kč a dne 21. 1. 2000 částku 800.000,- Kč; celkem
žalovaná zaplatila žalobci na pojistném plnění částku 15,575.968,- Kč. Dále
bylo zjištěno z prvotních účetních dokladů předložených žalobcem k šetření
pojistné události a jednotných celních deklarací, že součástí movitých věcí, za
něž žalovaná vyplatila žalobci pojistné plnění z pojistné události byly i věci
nepojištěné (kabelky, zapalovače, nákupní tašky, papuče, peněženky, klobouky a
látky - metráž); o ceně zboží, která se rovná vyplacenému pojistnému plnění,
nebylo mezi účastníky sporu. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má právo
na plnění z pojistné události za poškozené a zničené movité věci specifikované
jako hračky a sportovní potřeby, nikoliv za jiné movité věci, jež nebyly
předmětem pojištění, uvedené v sestavách č. 1 a č. 2 a v jednotlivých celních
deklaracích v celkové ceně 1,390.000,- Kč.
Pokud proto žalovaná vyplatila
žalobci pojistné plnění i za poškozené a zničené movité věci, které nebyly
předmětem pojištění, plnila do výše 1,390.000,- Kč bez právního důvodu a
žalobce se tak bezdůvodně obohatil na její úrok v této výši (§ 451 a násl. obč. zák.), přičemž k bezdůvodnému obohacení došlo okamžikem zaplacení jednotlivých
splátek podle dohody účastníků ze dne 30. 4. 1998. Protože žalobce uplatnil
námitku promlčení, zabýval se soud její důvodností a dospěl k závěru, že nárok
žalované je promlčen. V dané věci totiž začala dvouletá subjektivní promlčecí
lhůta (§ 107 odst. 2 obč. zák.) běžet ve stejný okamžik s objektivní tříletou
promlčecí lhůtou (§ 107 odst. 1 obč. zák.), tedy okamžikem zaplacení
jednotlivých splátek pojistného plnění, neboť již v tomto okamžiku znala
žalovaná obsah pojistné smlouvy, věděla, jaké movité věci byly pojištěny i jaké
movité věci byly po pojistné události sepsány v sestavách 1 a 2 a zahrnuty do
výsledné částky pojistného plnění a znala cenu jednotlivých věcí. Z těchto
objektivních skutečností žalovaná věděla, že žalobci vyplácí pojistné plnění i
za poškozené a zničené movité věci, které nebyly předmětem pojištění. Jestliže
přesto plnila a nejednala v souladu s vědomostí o bezdůvodném obohacení, nemá
to pro posouzení otázky běhu promlčecí lhůty význam. Z tohoto důvodu soud
nepřisvědčil tvrzení žalované o počátku běhu promlčecí lhůty od okamžiku, kdy
žalobce upozornila na plnění bez právního důvodu jeho právní zástupkyně v
průběhu sporu. Protože poslední splátka byla zaplacena v lednu 2000 a žalovaná
uplatnila nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení dne 28. 2. 2002, je
námitka promlčení celého uplatněného nároku důvodná. Dále soud při posuzování
nároku žalobce dovodil, že dohodou ze dne 30. 4. 1998 žalovaná uznala
neexistující závazek, a žalobce proto nemá právo požadovat úroky z prodlení z
částky 1,390.000,- Kč, kterou žalovaná plnila bez právního důvodu, ani smluvní
pokutu. Oprávněně se však domáhá zaplacení částek představujících úroky z
prodlení se zaplacením pěti splátek podle splátkového kalendáře uvedeného v
dohodě ze dne 30. 4. 1998 a smluvní pokuty za prodlení s plněním splátek –
celkem ve výši 652.696,- Kč. Námitce žalované, že neznala účet, na který měla
plnit po zrušení účtu u B. H. a. s., soud nepřisvědčil, neboť byla povinna
splnit dluh do 30. 9. 1998, tak jak se v dohodě ze dne 30. 4. 1998 zavázala (ke
zrušení účtu u B. H. a. s. došlo až 30. 6. 1999). Za nedůvodnou považoval
městský soud rovněž námitku žalované, že z důvodu vinkulace pojistného plnění
není žalobce oprávněn se domáhat plnění z pojistné smlouvy; v této souvislosti
zdůraznil, že pojištěným podle smlouvy je žalobce, bez ohledu na to, že se
žalovanou sjednal vinkulaci pojistného plnění, a pokud si účastníci sjednali
úroky z prodlení a smluvní pokutu dohodou ze dne 30. 4. 1998, je z ní oprávněn
pouze žalobce, neboť mělo být plněno na jeho účet. Protože žalobce vyzval
žalovanou k zaplacení dospělé smluvní pokuty dopisem ze dne 30. 9. 1999, v němž
stanovil lhůtu k zaplacení do 20. 10. 1999, ocitla se žalovaná marným uplynutím
lhůty dne 21. 10.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2005, č. j. 9
Cmo 61/2005 - 126, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o
platební povinnosti žalované a ve výroku o nákladech řízení, změnil tak, že
žalobu o zaplacení částky 652.696,- Kč s 11 % p.a. úrokem z prodlení z částky
203.689,- Kč od 21. 10. 1999 do zaplacení, zamítl, ve výroku, jímž byl zamítnut
vzájemný návrh žalované, jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného
městským soudem a shodně s ním dovodil, že uznala-li žalovaná dohodou ze dne
30. 4. 1998 závazek z pojistné smlouvy do výše 8,325.968,- Kč, nezměnil se
původní závazek a strany si nově sjednaly jen splátkový kalendář, úroky z
prodlení a smluvní pokutu. Nepřisvědčil tak odvolacím námitkám žalované o
neplatnosti této dohody, neboť ani dohoda o vinkulaci nezbavuje pojištěného
práv z pojistné smlouvy, určuje oprávněného k přijetí případného pojistného
plnění; uzavřením dohody tudíž žalobce disponoval právy, která mu nesporně
náležela. Vrchní soud se dále ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že
žalobci nenáleží smluvní pokuta a úrok z prodlení, neboť závazek těmito
instituty zajišťovaný neexistoval. Pokud však soud prvního stupně akcentoval
závazek do výše 1,390.000,- Kč (do výše uplatněné vzájemným návrhem), pak není
správný jeho závěr, že žalobci náleží smluvní pokuta a úrok z prodlení, které
splnění závazku z pojistné smlouvy zajišťovaly, neexistoval-li závazek z
pojistné smlouvy v rozsahu dohody ze dne 30. 4. 1998; proto žalobci nelze
právem přiznat smluvní pokutu a úrok z prodlení, které splnění závazku z
pojistné smlouvy zajišťovaly. Za správný označil odvolací soud i závěr soudu
prvního stupně při hodnocení věcné správnosti námitky promlčení vznesené
žalobcem proti nároku žalované v rozsahu vzájemného návrhu a shodně s ním
dovodil, že je třeba vycházet z toho, že k bezdůvodnému obohacení došlo
okamžikem zaplacení jednotlivých splátek a že tímto okamžikem počala běžet
nejen objektivní, ale i subjektivní promlčecí doba. Byla-li poslední splátka
zaplacena v lednu 2000, přičemž žalovaná uplatnila nárok na vydání bezdůvodného
obohacení dne 28. 2. 2002, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby a
námitka promlčení tohoto nároku je proto důvodná.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
ohledně částky 1,390.000,- Kč s příslušenstvím potvrzen, a proti výroku o
nákladech řízení podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §
237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a odvolacímu soudu vytýká, že jeho
závěr o promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení uplatněného vzájemným
návrhem spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedla, že si byla vědoma
promlčení části bezdůvodného obohacení a že se proto domáhala vrácení
vyplaceného pojistného plnění jen v rozsahu částky 1,390.000,- Kč, kterou
nepovažuje za promlčenou. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že nárok se
promlčel ve dvouleté subjektivní promlčecí době, a naopak zastává názor, že na
daný skutkový stav je třeba aplikovat objektivní tříletou promlčecí dobu (viz
např. rozhodnutí Nevyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98,
rozhodnutí ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98 a rozhodnutí ze dne 27. 9.
1974, sp. zn. 2 Cz 19/74). S poukazem na § 107 odst. 1 obč. zák. namítá, že
toto ustanovení předpokládá vědomost věřitele o bezdůvodném obohacení a o osobě
obohaceného a že nejsou-li tyto podmínky splněny, uplatňuje se promlčecí doba
objektivní. Termín „vědomosti“ je v literatuře i v judikatuře vykládán odchylně
od názoru soudů obou stupňů, a to tak, že „je třeba vycházet z prokázané
vědomosti o bezdůvodném obohacení, přičemž nestačí pouhá možnost o tom dozvědět
se o bezdůvodném obohacení“ (viz Občanský zákoník, komentář, autorů Švestka a
kol., C.H.BECK). Zmiňuje i Občanský zákoník, komentář, autorů Fiala, J. a kol.,
CODEX, 1999, v němž se uvádí, že „není rozhodující, zda se oprávněný
skutečnosti o vzniku bezdůvodného obohacení mohl dozvědět při vynaložení
veškeré péče, relevantní je reálná vědomost o nich“. Dále dovolatelka namítá,
že pokud by byl akceptován názor soudů obou stupňů, „znamenalo by to
nelogičnost jejího jednání“ a mělo by to i „trestněprávní důsledky“, neboť v
okamžiku plnění „by plnila s vědomím, že plní bez právního důvodu a že žalobce
na pojistné plnění nemá nárok“. Není proto správný názor odvolacího soudu o
počátku běhu promlčecí doby a její délky, což v daném případě znamená, že nárok
žalované na vrácení splátek pojistného plnění vyplacených po květnu 1999 není
promlčen. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v napadené části zrušeny
a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů
obou stupňů, vyjádřil názor, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v napadeném
výroku po právní stránce zásadní význam, a navrhl, aby dovolání bylo jako
nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou, účastnicí řízení, při podání dovolání zastoupenou advokátem (§
241 odst. 1 o. s. ř.) a že se opírá o zákonný dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §
237 o. s. ř.
Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména
tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
V posuzované věci žalovaná napadá dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, jímž byl
zamítnut vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 1,390.000,- Kč s
příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Protože nejde o případ, že by v
této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí
rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], zbývá posoudit
přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z hlediska přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. má
ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam v otázce, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla
zatím řešena, a to v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění
nároku pojišťovny na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zaplacením
pojistného plnění ve splátkách bez právního důvodu.
Po přezkoumání napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve
smyslu ust. § 242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není
důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění
z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné
obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§ 107 odst. 2 obč. zák.).
V prvním odstavci tohoto ustanovení je upravena tzv. subjektivní promlčecí
doba, v odstavci druhém pak promlčecí doba objektivní. Vzájemný vztah těchto
dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, a je vznesena
námitka promlčení, právo se promlčí a nelze je přiznat. Promlčení nevede k
zániku práva (pohledávky), brání pouze jeho vymahatelnosti.
Pro počátek běhu tříleté, popř. desetileté, objektivní promlčecí doby je
rozhodný okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo.
Bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu, jak je zcela správně
v daném případě posoudily soudy obou stupňů, vzniká již samotným přijetím
plnění. Tehdy také začne běžet objektivní promlčecí doba.
Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se
oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k
získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Dovolatelce je třeba přisvědčit
v tom, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení se vyžaduje skutečná (prokázaná)
vědomost oprávněného o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného a že
tedy nepostačuje, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo
2581/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98).
Je však třeba vycházet z toho, že o bezdůvodném obohacení se oprávněný dozví,
jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik bezdůvodného
obohacení, a kdo se na jeho úkor obohatil. Ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1
obč. zák. se o vzniku bezdůvodného obohacení dozví tehdy, když má k dispozici
údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení,
tj. když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení, a o osobě
obohaceného, přičemž není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět
skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného
obohacení a jeho výši.
S názorem vysloveným v dovolání, že o vzniku bezdůvodného obohacení na straně
žalobce plněním bez právního důvodu se žalovaná ve smyslu § 107 odst. 1 o. s.
ř. dozvěděla až od své právní zástupkyně „při přípravě na soudní řízení v
souvislosti se žalobou podanou žalobcem“, nelze souhlasit, neboť ke vzniku
bezdůvodného obohacení na straně žalobce plněním bez právního důvodu došlo tím,
že žalovaná mu vyplatila splátky pojistného plnění i za poškozené a zničené
věci, které nebyly pojištěny, a již v této době měla k dispozici veškeré
listinné podklady pro vyplacení pojistného plnění na základě uzavřené pojistné
smlouvy, tj. smlouvu ze dne 16. 10. 1995, včetně jejích příloh č. 1 a č. 2 (v
nichž jsou uvedeny údaje, které žalované poskytl žalobce - vztah k pojištěným
movitým věcem, specifikace věcí, uvedení místa pojištění a pojistné částky),
prvotní účetní doklady předložené žalobcem k šetření pojistné události a
jednotné celní deklarace, přičemž o ceně zboží, která se rovná vyplacenému
pojistnému plnění, nebylo mezi účastníky sporu, a rovněž i celkový přehled
veškerých plateb, které byly žalobci na pojistném plnění vyplaceny. Tedy již v
době, kdy žalovaná poskytla žalobci splátky, které mu byly vyplaceny dne 31. 5.
1999, dne 8. 6. 1999, dne 9. 6. 1999, dne 23. 6. 1999 a dne 24. 1. 2000,
žalovaná věděla o osobě bezdůvodně obohaceného subjektu, měla k dispozici i
údaje o skutečnostech rozhodných pro vyčíslení výše bezdůvodného obohacení, a
není významné, že nejednala v souladu s těmito podklady pro výplatu pojistného
plnění žalobci.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na počátek i konec běhu
subjektivní promlčecí doby je správný a správné je i jeho rozhodnutí, jež
vychází z názoru, že subjektivní promlčecí doba podle ust. § 107 odst. 1 obč.
zák. počala žalované běžet vyplacením jednotlivých splátek podle dohody ze dne
30. 4. 1998 a že byla-li poslední splátka zaplacena dne 24. 1. 2000 a žalovaná
uplatnila nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení až dne 28. 2. 2002,
stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby, takže námitka promlčení tohoto
nároku je důvodná, neboť tehdy byly splněny předpoklady pro důvodné podání
žaloby.
Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalované proti zamítavému výroku rozsudku
odvolacího soudu o věci samé ohledně částky 1,390.000,- Kč s příslušenstvím
podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
Pokud dovolatelka dovozuje, že o vzniku bezdůvodného obohacení na straně
žalobce „se dozvěděla až od své právní zástupkyně při přípravě na soudní řízení
v souvislosti se žalobou podanou žalobcem, nejedná se o výtku nesprávného
právního názoru, nýbrž o námitku, jíž má být zpochybněn skutkový stav.
Dovolatelka tak uplatňuje dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.,
tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je způsobilým dovolacím
důvodem pouze v případech, kdy je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1
písm. a) nebo b) o. s. ř., což ovšem není v dané věci. Proto se dovolací soud
touto námitkou nezabýval.
Výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně a soudem odvolacím, proti němuž rovněž směřuje dovolání, ač je obsažen
ve výrokové části rozsudku, má povahu usnesení a přípustnost dovolání proti
němu se proto posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti
usnesení.
Přípustnost dovolání proti těmto výrokům není podle ustanovení § 237 o. s. ř.
dána již proto, že jimi nebylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem „věc sama“ je
totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím
předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o
právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného,
je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok
uplatněný žalobou (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení
věcně rozhodnuto (srov. R 61/1998), v daném případě se tedy jednalo o zaplacení
žalované částky a částky uplatněné vzájemným návrhem.
Dovolání rovněž není přípustné podle ustanovení § 238 a § 238a o. s. ř.,
protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech v uvedených
ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 239 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., neboť nejde o žádný z případů v
těchto ustanoveních upravených. Dovolání žalované tedy směřuje proti takovým
výrokům rozsudku odvolacího soudu, proti nimž tento mimořádný opravný
prostředek není přípustný. Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu podle § 243b
odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 26.175,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 6. ve spojení s § 10 odst. 3 a
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny
(srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném
do 31. srpna 2006).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. srpna 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu