30 Cdo 2760/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce V. Š., zastoupeného Mgr. Terezií Kopeckou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 15 C 104/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, č. j. 28 Co 571/2012 – 96, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 v rozsudku ze dne 21. 9. 2012, č. j. 15 C 104/2012 – 57, ve výroku I. zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 103.920,- Kč s úroky z prodlení ve výši 7,5 % od 4. 5. 2012 do zaplacení, ve výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 322.150,- Kč s úroky z prodlení ve výši 7,5 % p. a. od 4. 5. 2012 do zaplacení, a ve výroku III. rozhodl o povinnosti účastníků k náhradě nákladů řízení. K odvolání jak žalobce, tak žalované odvolací soud v záhlaví uvedeném rozsudku potvrdil výrok I.
a v části týkající se 78.800,- Kč i výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Ve zbylém rozsahu výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do zaplacení 243.350,- Kč zamítl. Ve výroku II. odvolací soud rozhodl o povinnosti účastníků k náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z nich nemá na jejich náhradu právo. Žalobce se v tomto řízení domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku proti němu vedenému trestnímu stíhání. Žalobce byl stíhán od 23. 8. 2005 pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku.
V průběhu trestního stíhání bylo rozhodnuto, že je možné žalobce stíhat pro závažnější trestný čin zpronevěry. S právní mocí ke dni 20. 6. 2011 byl žalobce obžaloby zproštěn. Škoda měla spočívat v nákladech vynaložených na zastupování advokátem ve výši 695.220,- Kč, dále v nákladech vynaložených na zpracování znaleckých posudků ve výši 17.900,- Kč a za uhrazení kolkových známek ve výši 4.890,- Kč. Žalovaná žalobci před podáním žaloby vyplatila 287.050,- Kč jako náhradu nákladů vynaložených na odměnu advokáta, ve zbylém rozsahu žalobcem vznesený nárok neuznala, stejně jako neuznala nárok na náhradu nákladů vynaložených na znalecké posudky a kolkové známky.
Odvolací soud uvedl, že trestní stíhání žalobce bylo nezákonné a že žalobce neměl se svým obhájcem uzavřenu smlouvu o právním zastoupení. S ohledem na tuto skutečnost se výše odměny, kterou lze žalobci přiznat z titulu náhrady škody, řídí důsledně a bezvýjimečně ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále též jen „advokátní tarif“). Odvolací soud proto nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, přiznal-li žalobci náhradu nákladů vynaložených na odměnu advokáta v souvislosti s poradami konanými po 17.
hodině v dvojnásobné sazbě, neboť na takto účtované porady nedopadá § 12 advokátního tarifu. Odměna za celkem 18 porad se proto stanoví v poloviční sazbě oproti sazbě žalobcem požadované. Odvolací soud se ale naopak ztotožnil se žalobcem, že účelně vynaložil náklady na obhajobu spočívající v odměně advokáta ve zvýšené sazbě za úkony učiněné již od 26. 3. 2008, nikoliv až od 26. 6. 2009 (jak uvedl soud prvního stupně), neboť bylo prokázáno, že Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 13. 11. 2006 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí je příslušný Krajský soud v Praze a učinil závěr, že věc lze posoudit podle přísnější trestní sazby jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 trestního zákona namísto trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 a 3 trestního zákona.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně považoval za neúčelné náklady na obhajobu vynaložené žalobcem v souvislosti s některými poradami s advokátem. Je nutno přihlížet k tomu, zda celkový počet, frekvence a časová posloupnost v návaznosti na hlavní líčení ve věci jednotlivých porad s klientem odpovídá rozsahu a složitosti projednávané věci. Mezi žalobcem a advokátem nebyla uzavřena smlouva o právním zastoupení a porady byly vyúčtovány v nadstandardním počtu. Je věcí žalobce, že takovouto službu v takovém rozsahu požadoval a zaplatil za její poskytnutí. Jako neúčelné proto odvolací soud hodnotil celkem 44 úkonů advokáta v trestním řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, „neboť má za to, že rozhodnutí o jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013 pod sp. zn. 28 Co 571/2012 – 96 má po právní stránce zásadní význam.“ Dovolání „je důvodné podle ustanovení § 241a o. s. ř.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel tvrdí, že soudy nesprávně stanovily výši náhrady škody, která mu vznikla v souvislosti s nezákonným trestným stíháním (náklady vynaložené na odměnu advokáta, který jej v trestním řízení obhajoval, na vypracování znaleckých posudků a uhrazení kolkových známek).
Dovolatel v dovolání podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení, jakož i dotčeného trestního stíhání. Následně namítá, že právní názory vyslovené v nálezu Ústavního soudu „sp. zn. 3208/08“, který ve svém odůvodnění citoval odvolací soud, na daný případ nedopadají. Má za to, že s ohledem na délku trestního řízení není možné počet provedených porad s obhájcem hodnotit jako neúčelně vynaložené náklady, neboť plně odpovídají délce a složitosti trestního řízení. Obecné soudy nemohou hodnotit složitost řízení a limitovat počet porad klienta s advokátem, neboť advokát je vázán právními předpisy a v jejich mezích pokyny klienta.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto směru diskriminační a nepřezkoumatelné. Dále žalobce nesouhlasí s argumentací soudu, že některé úkony právní služby nebyly vynaloženy účelně na zrušení nezákonného rozhodnutí a nejsou úkony právní služby. „Rovněž tak žalobce nesouhlasí s výrokem o nákladech řízení.“ Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.
1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) do 31. 12. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“ Dovolání podala osoba k tomu oprávněná, zastoupená podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud ovšem dospěl k závěru, že dovolání nesplňuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání prvně nesplňuje náležitost spočívající v uvedení toho, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Dovolání bylo zřejmě sepsáno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť podle jeho aktuálního znění (které – jak uvedeno výše – je třeba aplikovat i na tento případ) již není přípustnost dovolání postavena na tom, zda se dovolacímu soudu otevírá k řešení otázka zásadního právního významu. Předpoklady přípustnosti dovolání jsou nyní výslovně a taxativně stanoveny v § 237 o. s. ř. Mimo slov, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolatel ani slovem nezmiňuje, z jakého důvodu (ve smyslu § 237 o. s. ř.) by měl dovolací soud shledat jeho dovolání přípustným.
I vymezení důvodu dovolání není provedeno zcela v intencích § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel jen polemizuje se závěry odvolacího soudu o tom, že některé náklady na obhajobu nebyly vynaloženy účelně, aniž by však specifikoval, z jakého důvodu s tímto názorem nesouhlasí. V dovolání je vyjádřen toliko obecný nesouhlas spočívající v tom, že soudy v kompenzačním řízení nemohou posuzovat účelnost nákladů vynaložených na obhajobu v trestním řízení. Nesplnění náležitostí dovolání platí bez výhrad pro tu část dovolání, která
směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. K tomu je nutno dodat, co již Nejvyšší soud vyslovil v několika předchozích rozhodnutích: „Novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu, aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním toho, co dovolatel skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se dovolává či jak by podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být správně rozhodnuta. Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce dovolatelů při sepisu dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem požadované právnické vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být šikana účastníků či jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací právních zástupců dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k posílení ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění sjednocovací úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto účelem je třeba, aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili právně relevantní důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Jen tak naplní svou část odpovědnosti za řádný průběh řízení o dovolání a poskytnou součinnost soudu k tomu, aby mohl o tomto mimořádném opravném prostředku spravedlivě a v rozumné době rozhodnout“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2049/2013; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz).
Dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nutno na tomto místě upozornit, že § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§ 243b o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba v takovém případě odůvodňovat (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. František Ištvánek předseda senátu