30 Cdo 2781/2024-915
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně IBER Beta s. r. o., identifikační číslo osoby 10961411, se sídlem v Praze 7, V přístavu 1585/12, zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 167 294 582,19 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 176/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 68 Co 68/2023-900, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 167 294 582,19 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2016, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-A-9, jímž byl zamítnut insolvenční návrh vůči dlužnici Door Financial a. s. Nezákonnost zamítavého rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že bylo vydáno bez nařízení jednání a Městský soud v Praze navíc neodložil jeho účinky do nabytí právní moci, čímž se měl dopustit nesprávného úředního postupu.
V důsledku této nezákonnosti a nesprávného úředního postupu okamžitě odpadla v probíhajícím insolvenčním řízení veškerá omezení dlužnice Door Financial a. s. při nakládání s jejím majetkem, což jí umožnilo vyvést téměř celý svůj majetek mimo dosah věřitelů a insolvenčního správce, a to především k újmě právní předchůdkyně žalobkyně, společnosti Ibericos s. r. o., jakožto největší zjištěné věřitelky dlužnice, která vůči ní měla pravomocně zjištěnou pohledávku ve výši 168 380 157,48 Kč
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 8. 2022, č. j. 47 C 176/2021-827, zamítl žalobu o zaplacení částky 167 294 582,19 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve
výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že výše náhrady činí 2 400 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 200 Kč (výrok II).
V řešené věci se jedná o druhé rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudkem ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3009/2023, Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 26. 4. 2023, č. j. 68 Co 68/2023-864, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud podle odvolacího soudu nebyla podmínka aktivní legitimace žalobkyně splněna, neboť žalobkyně nikdy nebyla účastnicí předmětného insolvenčního řízení a žalovaná pohledávka na ni ani nebyla postoupena, přičemž nepovažoval za podstatné ani to, že pohledávka měla přejít na žalobkyni dle projektu rozdělení právní předchůdkyně žalobkyně, aniž se zabýval tím, zda, kdy a komu vůbec škoda vznikla, je jeho
právní posouzení věci neúplné, tudíž nesprávné, a zavázal odvolací soud, aby v dalším řízení znovu posoudil tvrzený nárok žalobkyně, tedy zda, kdy a komu v důsledku tvrzeného nezákonného rozhodnutí tvrzená škoda vznikla, a v závislosti na vyřešení této otázky se teprve eventuálně zabýval otázkou postoupení zažalované pohledávky. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka nesprávného právního závěru o fixaci vzniku škody na okamžik schválení konečné zprávy, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit, s tím, že v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu (rozsudek ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedený závěr, že „za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení“, však v žádném případě nelze vykládat tak, že „za nedobytnou je možno pohledávku (vždy) považovat až ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení“. K tomu, že rozvrhové usnesení není vždy skutečností rozhodnou pro vznik škody způsobené „ztrátou“ (nedobytností) pohledávky vůči dlužníku (úpadci), se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněném pod číslem 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že rozvrhové usnesení není samo o sobě skutečností rozhodnou pro vznik nebo výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud poukázal na to, že výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka lze určit i dříve než (až) v souvislosti s rozvrhovým usnesením, přičemž tak učinil s vědomím, že v konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání může být otázka nemožnosti uspokojení pohledávky věřitele zodpovězena (podle stavu konkursního řízení) i dříve než při rozvrhu (k němuž ani nemusí dojít). K tomu Nejvyšší soud dále dodal, že především může být míra možného uspokojení věřitelů dlužníka objasněna již při vydání částečného rozvrhu (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006). V řadě případů bude možné uzavřít, v jaké výši vznikla věřiteli škoda, již při pravomocném schválení konečné zprávy (§ 29 zákona o konkursu a vyrovnání), bude-li z ní patrno, že dosažený výtěžek zpeněžení konkursní podstaty nebude postačovat ani k plnému uspokojení pohledávek za podstatou (§ 31 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání) a pracovních nároků (§ 31 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), takže nezajištění věřitelé druhé třídy neobdrží při rozvrhu ničeho (§ 32 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání). Konečně Nejvyšší soud též uzavřel, že tam, kde stav konkursního řízení před vydáním rozvrhového usnesení nedovoluje určit výši škody způsobem shora popsaným, bude namístě žalobu zamítnout pro předčasnost. V takovém případě totiž platí, že škoda dosud nevznikla, neboť nelze postavit najisto, v jakém rozsahu se věřitel uspokojí z majetku dlužníka. V nynější věci odvolací soud uvedl, že podle konečné zprávy insolvenční správkyně ze dne 27. 7. 2021, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-B-137, částka určená k rozdělení mezi nezajištěné věřitele v rozvrhu činila 292 026,65 Kč, k částečnému rozvrhu v řízení nedošlo, na věřitele IBER Delta s. r. o. se zjištěnou pohledávkou ve výši 168 380 157,48 Kč bylo navrženo uspokojení co do částky 240 040,61 Kč. Škoda, za niž odpovídá žalovaná tak mohla vzniknout nejdříve ke dni vydání konečné zprávy, tj. ke dni 27. 7. 2021. Tímto závěrem se odvolací soud od výše popsané rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a ani dovolací soud neshledal důvod posoudit řešenou právní otázku jinak. Závěr odvolacího soudu o tom, že ke dni vydání konečné zprávy nebyla účastnicí předmětného insolvenčního řízení právní předchůdkyně žalobkyně, ale IBER Delta s. r. o., tudíž právní předchůdkyně žalobkyně nemohla na základě projektu rozdělení ze dne 30. 4. 2021 (s rozhodným dnem rozdělení dne 1. 1. 2021, jenž byl schválen rozhodnutím jediného společníka dne 16. 6. 2021, přičemž rozdělení bylo zapsáno do obchodního rejstříku dne 17. 6. 2021) převést na žalobkyni pohledávku na náhradu škody vůči žalované, neboť v té době ještě škoda nevznikla (neexistovala), právní předchůdkyně žalobkyně tak nebyla nositelkou tvrzeného práva na náhradu škody vůči žalované, přitom dovolatelka odpovídajícím způsobem (tj. vymezením dovolacího důvodu a v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání - § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) nenapadá, když pouze tvrdí, že odvolací soud měl tuto pohledávku posoudit jako pohledávku na náhradu budoucí škody. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu