30 Cdo 2782/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobkyně M. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému: B. h. F., příspěvková
organizace, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, pod sp. zn. 36 C 4/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze, ze dne 3. dubna 2007, č.j. 1 Co 44/2007-62, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007, č.j. 1 Co 44/2007-62, se
zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 20.
listopadu 2006, č.j. 36 C 4/2006-47, uložil žalovanému omluvit se žalobkyni
dopisem ve znění: „ Omlouváme se za zásah do Vašich citových vztahů způsobený
tím, jak jsme se zachovali k osobním věcem Vašeho zesnulého syna a vybavení
jeho bytu a za to, že jsme tímto způsobem zároveň porušili důstojnost a památku
zesnulého R. S. Žalovanému dále uložil zaplatit žalobkyni na náhradu
nemajetkové újmy částku 20.000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o
povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný, přesto, že mu žalobkyně
písemně sdělila úmrtí jejího syna, když z přípisu jasně vyplýval i její zájem o
vyklizení jeho bytu, neumožnil žalobkyni tento záměr uskutečnit a byt byl
vyklizen postupem obvyklým u bytů osob zcela osamělých. Žalobkyně jako
pozůstalá matka neměla možnost sama rozhodnout o tom, které věci ze synovy
pozůstalosti si ponechá na památku, a které odstraní. Žalovaný zapříčinil, že
žalobkyně zjistila způsobem pro ni traumatizujícím, jak skončily věci, které
její syn za života užíval, což znásobilo její duševní utrpení ze smrti syna.
Žalovaný tak zasáhl do práv žalobkyně chráněných ustanovením § 11 násl.
občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), konkrétně do jejího práva na soukromí,
vytváření si rodinných vazeb a uchování památky po nejbližším rodinném
příslušníkovi.
O odvolání žalovaného rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. dubna
2007, č.j. 1 Co 44/2007-62, kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu v plném rozsahu zamítl. Současně žalobkyni uložil zaplatit soudní
poplatek a nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.
Rozhodnutí odůvodnil především úvahou, že vyklizení věcí žalovaným z bytu
zemřelého syna žalobkyně není zásahem do práv chráněných ustanovením § 11 o.z.,
neboť předmětem všeobecného osobnostního práva je osobnost každé fyzické osoby
v její fyzické morální jednotě. Kromě hodnot tvořících integritu fyzické osoby,
které vypočítává § 11 o.z. pouze příkladmo, jsou chráněny i hodnoty další,
přičemž vždy musí jít o hodnoty ryze osobní povahy. Charakteristickým znakem
osobnostních práv pak je, že jsou dána každé fyzické osobě od jejího narození
(případě početí) až do její smrti. Proto vyklizení bytu zemřelého syna
žalobkyně a částečná likvidace jeho věcí nemůže představovat neoprávněný zásah
do jejích osobnostních práv ani jejího zemřelého syna. To i v případě, že by
žalobkyně měla k jeho věcem pietní vztah a subjektivně vnímala způsob nakládání
s nimi jako traumatizující, když subjektivní pocity nejsou pro posouzení věci z
hlediska ustanovení § 11 násl. o.z. rozhodné, protože ochranu osobnosti není
možno přiznat za subjektivní pocity fyzických osob. Význam zde (totiž) má
objektivní hledisko.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobkyně dne 2. května
2007 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, podala žalobkyně dne 21. května 2007
včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.). Jako dovolací důvod uvádí, že
podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř.). Dovolatelka především poukazuje na skutečnost, že odvolací soud, který
vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, bez dalšího bližšího
zdůvodnění dovodil, že vyklizení bytu zemřelého syna žalobkyně a částečná
likvidace jeho věcí nemůže představovat neoprávněný zásah do jejích
osobnostních práv, ani jejího zemřelého syna. Dovolatelka připomíná, že
součástí soukromého života je rodinný život zahrnující vztahy mezi blízkými
příbuznými. Ve světle širšího vnímání pojetí práva na ochranu soukromí jako
jedné ze složek práva na ochranu osobnosti je zřejmé, že pozůstalá osoba má v
rámci svého práva na soukromý a rodinný život a ochranu rodinných vazeb, též
právo na uchování si památky po zemřelém, ať již v jakékoliv formě a rovněž
právo požadovat uchování důstojnosti zemřelé blízké osoby i po její smrti.
Dovolatelka je přesvědčena, že neoprávněný zásah, k němuž došlo necelé dva
měsíce po smrti jejího syna, by jako závažnou újmu pociťoval zpravidla každý
člověk nacházející se v její situaci. Je proto tento neoprávněný zásah i při
objektivním posouzení neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti podle
ustanovení § 11 násl. o.z. Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího
soudu byl zrušen.
K podanému dovolání se žalovaný nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.
Dovolání vychází
z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí
nelze z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobkyně považovat za správné (§
243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když
nebyly uplatněny v dovolání. Ty se však z obsahu spisu nepodávají.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tento dovolací důvod se vztahuje na případy, kdy
je tvrzeno, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde
tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít
nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jde tak především o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 o.z. má
fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného
zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto
zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo
postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře
snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická
osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být příčinná souvislost mezi tímto zásahem a újmou
vzniklou na osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z
těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. se
tedy uplatní u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným
osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní).
Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Jestliže podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své
osobnosti, a současně ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její
osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající
zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové), je především třeba
ozřejmit, co je obsahem této zákonem předpokládané ochrany osobnosti.
Při vědomí mnohosti možných definic lze za osobnost považovat člověka jako
jednotlivce, jako subjekt poznání, resp. poznávání, prožívání a jednání ve své
společenské podstatě i individuálních zvláštnostech, jako nejmenší sociální
jednotku i určitou psychofyzickou a sociálně psychickou strukturu. Z hlediska
psychologie se osobnost může jevit jako historicky se krystalizující a
vyvíjející se celek, systém duševních (ale nepochybně i duchovních) vlastností
a tendencí jednotlivce, charakterových rysů, schopností, temperamentu, postojů,
potřeb a zájmů, vzdělání, náboženského a kulturního zaměření, přičemž jedním z
podstatných rysů osobnosti je vědomí. Osobnost se projevuje jako dynamický
systém, jehož rysy se mění podle věkových stupňů přičemž dosahují relativně
větší stálosti v dospělosti. Psychologické vlastnosti osobnosti jsou
zprostředkovány zvláštnostmi nervového systému, které však samy o sobě neurčují
charakter, zájmy a sklony člověka. Ty se vytvářejí v procesu individuálního
vývoje vlivem výchovy, výuky a společenského prostředí vůbec, přičemž aktivita
subjektu "sebetvoření člověka" v průběhu vývoje roste. Podstatou osobnosti jsou
její vztahy k vnímané skutečnosti, k druhým lidem, ke kulturně společenským
hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko - politického prostředí apod. Tyto
vztahy se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho
kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy,
zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa,
společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy. Je tak
mimo jiné i produktem své doby a jejích podmínek, zároveň v té či oné míře svým
podílem na tom produkuje tuto dobu a její podmínky utvářením a přetvářením
svého okolí. Nelze samozřejmě opomenout ani fyzické složky osobnosti fyzické
osoby, jako je úroveň jejího zdraví, zvláštnosti vyplývající z jejího
individuálního vzhledu a stavby těla, příslušnosti k mužské nebo ženské
populaci, konkrétní lidské rase, apod. Přes mnohost těchto jednotlivých složek
osobnosti je však nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti a
nedělitelnosti.
Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby
odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti
některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem
dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností
a charakteristik.
A protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské
osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou fyzickou osobou velmi často
pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně věcí zákona
této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Občanský zákoník
proto právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo,
jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti
fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a
konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod.
Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá
dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot
(stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické
a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak,
jak jsou uvedena v občanském zákoníku je pak pouze demonstrativní.
Již soud prvního stupně připomněl, že žalovaný zasáhl konkrétně do práva
žalobkyně na soukromí, vytváření si rodinných vazeb – konkrétně na uchování
památky po nejbližším rodinném příslušníkovi. Odvolací soud pak správně
poukázal na skutečnost, že předmětem všeobecného osobnostního práva je osobnost
každé fyzické osoby v její fyzické morální jednotě. Kromě hodnot tvořících
integritu fyzické osoby, které vypočítává § 11 o.z. pouze příkladmo, jsou
chráněny i hodnoty další, přičemž vždy musí jít o hodnoty ryze osobní povahy.
Charakteristickým znakem osobnostních práv pak je, že jsou dána každé fyzické
osobě od jejího narození (případě početí) až do její smrti, přičemž jednou ze
základních zásad rozhodování podle § 11 násl. o.z. je objektivní hledisko.
Přes tuto skutečnost je patrné, že si odvolací soud zcela důsledně neujasnil
povahu předmětného zásahu.
Významnou ústavně chráněnou hodnotou osobnosti každé fyzické osoby ve vztahu k
ostatním subjektům ve společnosti vytvářené na rovném právním postavení je
soukromí fyzické osoby, neboli její osobní soukromí. Hluboký pocit diskrétnosti
a intimity existující v základu každé lidské bytosti vyžaduje účinnou ochranu
soukromého osobního života. Bez ochrany soukromí by nebylo ani svobody.
Ustanovení § 11 o.z. hovoří o soukromí fyzické osoby, Listina základních práv a
svobod v čl. 7 o nedotknutelnosti soukromí osoby a v čl. 10 odst. 2 o ochraně
před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (tj. rodinného
soukromí), Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 8 o
soukromém a rodinném životě. Výklad pojmu „osobní soukromí“ pak nelze
nepřiměřeně restriktivně omezovat tak, že by z něj byl vyloučen „vnější svět“,
neboť respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry i právo na
vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidmi. Osobní soukromí fyzické osoby lze
obecně vymezit jako vnitřní sféru života fyzické osoby, která je vytvořena
skutečnostmi jejího soukromého života a jež je nezbytná pro její seberealizaci
a další rozvoj. Občanské právo proto musí s ohledem jak na oprávněné
individuální zájmy fyzické osoby, tak na nezbytné společenské potřeby vyváženě
zabezpečovat, aby fyzická osoba měla např. možnost podle svého vlastního
uvážení a sebeurčení svobodně rozhodnout, zda vůbec a v kladném případě v jakém
rozsahu, v jaké formě a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího soukromého
života zpřístupněny jiným subjektům (pozitivní složka), právě tak jako se
úspěšně vzepřít neoprávněným zásahům do jejího osobního soukromí ze strany
jiných subjektů s rovným právním postavením (negativní složka). Soukromá sféra
fyzické osoby, v níž je zabezpečováno svobodně realizovat svou osobnost,
vytváří základ její celkové vnitřní jistoty a bezpečí (srovnej publikace Karl
Knap, Jiří Švestka a kol. „Ochrana osobnosti podle občanského práva“, 4.
podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s. 2004, str. 129
násl.). Je pak zřejmé, že přes smrt fyzické osoby pravidelně dále u osob jí
nejbližších přetrvávají vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě piety,
resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou fyzickou
osobu je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné
sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je
zásahem do soukromí, který podle okolností může odůvodnit potřebu ochrany
pozůstalé fyzické osoby podle ustanovení § 11 násl. o. z. Je-li pak takovým
zásahem současně např. znevážena samotná zemřelá fyzická osoba, pak přistupuje
i možnost postmortální ochrany této osoby podle § 15 odst. 1 o.z.
V daném případě popsaný zásah žalovaného zcela neoprávněně postihl soukromí
žalobkyně jako nejbližší pozůstalé v oblasti prožívání a realizace piety ve
vztahu k zemřelému synovi. Je zřejmé, že tento neoprávněný zásah by byl jako
závažný pociťován obecně. Proto závěr odvolacího soudu, že v tomto případě se
jednalo pouze o subjektivní vnímání tohoto zásahu žalobkyní, není správný.
S ohledem na popsané skutečnosti nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České
republiky proto toto rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o nákladech
řízení, zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a
3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2007
JUDr. Pavel Pavlík v. r.
předseda senátu