30 Cdo 2786/2025-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně
REALITY D & D s.r.o., IČO 25422782, se sídlem v Chomutově, č. p. 2000,
zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově,
Kadaňská 3550, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení
116 089 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 45 C 71/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 18. 6. 2025, č. j. 62 Co 130/2025-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve
výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 116 089 000 Kč s
příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena nezákonnými
soudními rozhodnutími vydanými v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu
v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 43 INS 19173/2020. Svůj nárok uplatnila u
žalované dne 17. 10. 2023.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 1. 2025,
č. j. 45 C 71/2024-82, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované
zaplacení částky 116 089 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 100 Kč do 3 dnů od právní
moci rozsudku (výrok II; v rozsudku soudu prvního stupně chybně označen jako
výrok I – pozn. Nejvyššího soudu).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 18. 6. 2025,
č. j. 62 Co 130/2025-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I
rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů
odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II
rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním.
Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č.
286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku
odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a
v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není
podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť tímto výrokem bylo
rozhodnuto o nákladech řízení. Není třeba jej napadat samostatně dovoláním, jak
to učinila dovolatelka, neboť bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadne tentýž procesní následek i na
nákladový výrok jako na výrok závislý (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 3. 2017, sp. zn. 32?Cdo?2053/2015).
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a
vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení
příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť všemi třemi otázkami – zda
musí být nesprávné úřední rozhodnutí v platnosti po celou dobu procesu
vytváření škody; zda je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním
rozhodnutím platným v době zahájení exekučního řízení a způsobenou škodou v
rámci realizace prodeje zástavy v dotčeném exekučním řízení; zda je dána
příčinná souvislost mezi nesprávným úředním rozhodnutím platným v době nařízení
prvního a dalších kol dražebního jednání a způsobenou škodou v rámci realizace
prodeje zástavy v dotčeném exekučním řízení – dovolatelka zpochybňuje závěr
odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi předmětnými rozhodnutími
Krajského soudu v Ústí nad Labem (usnesení ze dne 17. 9. 2020, č. j. KSUL 43
INS 19173/2020-A-15, a usnesení ze dne 24. 9. 2020, č. j. KSUL 43 INS
19173/2020-A-25) a tvrzenou škodou, tj. vymezuje se proti závěru skutkovému,
nikoli právnímu. Tím uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (viz § 241a odst. 1
o. s. ř.), který danou námitku diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost
dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151
odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení
vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo
sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem),
přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu
hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015
(viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč
(§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu