30 Cdo 2788/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobců A) B. K., B) D. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) F.
Ch., zastoupenému advokátem, a 2) C. E. H., a.s., zastoupené advokátem, o
určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 30C 72/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12. září 2000, č.j. 55 Co 266/2000-76, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2000, č.j. 55Co 266/2000-76,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. ledna 2000 , č.j. 30C 72/98-39,
zamítl návrh žalobců, aby soud určil, že smlouva ze dne 25. 11. 1997 o převodu
vlastnictví bytové jednotky č. 728/23, nacházející se v 8. nadzemním podlaží
domu č.p. 728, P., kat. území H. a spoluvlastnického podílu o velikosti
701/58907 ke společným částem domu č.p. 728 a pozemku č. parc. 1041 v kat.
území H., je neplatná. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2000, č.j. 55Co 266/2000-76, k
odvolání žalobců změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé tak, že
se určuje, že smlouva ze dne 25. 11. 1997 o převodu vlastnictví bytové jednotky
č. 728/23 nacházející se v 8. nadzemním podlaží domu čp. 728 v P., k.ú. H. a
spoluvlastnického podílu o velikosti 701/58907 ke společným částem domu čp. 728
a pozemku č.parc. 1041 v kat. území H., je neplatná. Rozhodl též o nákladech
řízení.
Odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem I.
stupně, který byl i podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, avšak oproti
soudu prvního stupně, z něj vyvodil jiné právní závěry. V odůvodnění svého
rozhodnutí se odvolací soud především zabýval otázkou naléhavého právního zájmu
žalobců na této určovací žalobě ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Dle závěru odvolacího soudu žalobci jako
nájemci bytu, jehož se týkala předmětná kupní smlouva, přičemž byla opomenuta
práva žalobců, mají ve smyslu výše uvedeného ustanovení naléhavý právní zájem
na této určovací žalobě, když se nemohou domáhat v daném případě žádného
plnění, když povinnost současného vlastníka bytové jednotky - prvního
žalovaného plnit nelze dovodit z žádného předpisu a druhý žalovaný, který
nedodržel zákonný postup, není již vlastníkem předmětné jednotky. Jedinou
možnou žalobou se tedy dle odvolacího soudu jeví tato žaloba na určení
neplatnosti kupní smlouvy, kterou mezi sebou uzavřeli žalovaní. Dále dle
odvolacího soudu nelze souhlasit s názorem soudu I. stupně, že předmětný byt
byl bytem podnikovým, který byl přidělen pouze žalobci B. K. a charakter tohoto
bytu se za celou dobu, co byt je užíván, nezměnil. S odkazem na ustanovení §
871 odst. 4 novely občanského zákoníku provedenou zákonem. č. 509/1991 Sb. s
účinností od 1.1.1992 dovodil, že osobní užívání bytů sloužících k trvalému
ubytování pracovníků se mění na nájem služebního bytu, pokud tyto byty splňují
kritéria stanovená zákonem pro služební byty ( § 7 odst. 1 zák. č. 102/1992
Sb.). Pokud tyto podmínky nejsou splněny, jako tomu je v daném případě, neboť
žalobce B. K. se stal od 28. 12. 1981 plně invalidním, a pro příslušného
zaměstnavatele přestal pracovat, mění se takové osobní užívání na nájem. Dnem
1. 1. 1992 současně vzniklo právo společného nájmu bytu manžely K. ve smyslu
ust. § 703 občanského zákona (dále jen o.z.). Za této situace tedy bylo
povinností druhého žalovaného učinit dle § 22 odst. l zák. č. 72/1994 , kterým
se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické
vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o
vlastnictví bytů), nabídku k převodu bytu splňující podmínky ust. § 22 odst. 2
téhož zákona oběma společným nájemcům. Nabídkovou povinnost vlastníka budovy,
která musí být písemná a musí obsahovat všechny podmínky převodu, nelze dle
názoru odvolacího soudu nahradit písemným čestným prohlášením, že nájemce byl
seznámen s nabídkou učiněnou druhému nájemci. Odkoupení bytové jednotky není
běžná věc týkající se společného nájmu bytu, proto bylo ve smyslu ust. § 701
odst. 1 o.z. nutno nabídkovou povinnost splnit vůči každému ze společných
nájemců zvlášť. Tuto nabídkovou povinnost druhý žalovaný nesplnil a uzavřel
smlouvu o převodu předmětné bytové jednotky s jinou osobou, jednalo se tedy o
neplatný právní úkon dle § 39 o.z., neboť taková smlouva odporuje zákonu a to
ust. §22 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb.
Rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci dne 3. října 2000.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali dovolání oba žalovaní.
První žalovaný ve svém včasném dovolání napadá rozsudek soudu druhého stupně v
obou jeho výrocích a považuje jej za nesprávný. Přípustnost dovolání odvíjí z
ust. § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z obsahu tohoto dovolání vyplývá, že je
žalovaným podáváno z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. Dovolatel především poukazuje na to, že odvolací soud postupoval
nesprávně a nerozlišoval mezi titulem společný nájem bytu podle § 700 - 702
o.z. a společný nájem bytu manžely podle ust. § 703 - § 705 o.z. Dovolatel se
dále domnívá, že ve smyslu § 22 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. splnil druhý
žalovaný svou nabídkovou povinnost, když ještě z opatrnosti dal podepsat druhé
žalobkyni prohlášení, že je seznámena s nabídkou na převod předmětného bytu do
vlastnictví. Dále dovolatel mimo jiné vytýká odvolacímu soudu, že se spokojil s
nedostatečným návrhem petitu, který není perfektní, jelikož neurčuje, mezi
kterými subjekty byla smlouva kupní uzavřena. V tomto smyslu se rovněž jedná o
formální chybu odvolacího soudu.
Druhý žalovaný ve včasném dovolání napadá rozsudek soudu druhého stupně ve
všech jeho výrocích, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci, tedy
exponuje dovolací důvod ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Přípustnost dovolání se odvíjí z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolatel především uvádí, že zákon č. 72/1994 Sb. v ustanovení § 22 odst. 1
zejména nestanovuje způsob provedení nabídky vůči nájemci. Citované ustanovení
pouze obsahuje odkaz na poznámku č. 4 pod čarou, v níž je odkaz na ust. § 43 a
násl. o.z. Ústavní soud ČR však již v ústavním nálezu č. II. ÚS 485/98 rozhodl,
že vysvětlivky, resp. poznámky pod čarou nejsou normativní, přesněji závaznou
součástí pravidla chování. Z uvedeného vyplývá, že zákon o vlastnictví bytů
nestanoví způsob učinění nabídky podle § 22 odst. 1 zák. č. 72/1994. Citované
ustanovení pouze konstatuje, že lhůta šesti měsíců k přijení nabídky běží ode
dne, kdy byla nabídka doručena. Zákon však opět nedefinuje pojem doručení a
tudíž zůstává na vůli dosavadního vlastníka, zda doručí osobně, poštou,
prostřednictvím jiné osoby anebo jakýmkoliv jiným způsobem. Druhý žalovaný dále
souhlasí s právním názorem soudu I. stupně, že plnění manželům má nedělitelnou
povahu a postačuje tudíž učinit nabídku jednomu z manželů. Taková nabídka je
pak učiněna oběma manželům. V ustanovení § 22 odst. 1 a 2 zákona o vlastnictví
bytů je zakotvena ochrana nájmu dosavadního nájemníka - fyzické osoby, který má
právo přednostního nabytí. Toto právo svědčí však oběma manželům, jsou-li
společnými nájemci bytu a vlastnictví bytu nemůže být převedeno jen některému z
nájemců nýbrž do společného jmění manželů. Pokud však některý z manželů projeví
nesouhlas s převodem vlastnictví do společného jmění manželů, nelze takový
převod platně uskutečnit. I kdyby tudíž soud dospěl k závěru, že nabídka nebyla
řádně doručena oběma manželům samostatně, nemění to nic na skutečnosti, že
smlouva o převodu vlastnictví k bytu do společného jmění manželů nemohla být
uzavřena, jelikož první žalobce své přednostní právo nevyužil. Druhému nájemci
pak mohlo být převedeno vlastnictví k bytu samostatně po uplynutí lhůt podle
ustanovení § 22 odst. 1 a 2 zákona jako jiné osobě. Nájemci však nepřísluší
žádné privilegované postavení mezi "jinými osobami".
Žalobci se k podaným dovoláním nevyjádřili.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaných bylo podáno oprávněnými
osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241
odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1
o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání
podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž akcentuje dovolací důvod podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený
rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3
o.s.ř. a dospěl k závěru, že s uvedeným rozhodnutím se není možno ztotožnit (§
243b odst. 1 o.s.ř.), byť z jiných, než v dovoláních uvedených důvodů.
S ohledem na znění ustanovení § 242 o.s.ř. dovolací soud konstatuje, že právní
úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásad vázanosti dovolacího soudu
rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem
dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce
zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám
uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání
proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly
uplatněny v dovolání. Dovolatelé však ve svých dovoláních žádný z případů, na
něž dopadá ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. neuvedli a ani z obsahu spisu se
žádné takové pochybení nepodává. Totéž však již nelze říci o výskytu případné
jiné vady, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem. Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o.s.ř. je
preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat
stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě
nelze dospět jinak, jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než
jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a
jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který
je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu: nelze-li v konkrétním
případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní
zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na
určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce
domáhá: tím je v dané věci určení neplatnosti právního úkonu (smlouvy). V této
souvislosti je nutno uvést, že od 1.1.1993 lze zápisy právních vztahů o
nemovitostech provést výlučně na základě zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (ve znění pozdějších
předpisů). Ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1,3 a § 7 v návaznosti na § 10, kde
se hovoří o zápisu v podobě záznamu, jako podklad takového záznamu slouží
soudní výrok o určení právního (vlastnického) vztahu resp. výrok o určení
vlastnictví, a nikoli určení, týkající se právního úkonu, který k založení
vlastnického vtahu teprve směřuje. Je tomu tak i proto, že určení neplatnosti
smlouvy, v daném případě smlouvy o převodu vlastnictví k bytu, ještě neurčuje
definitivně právní vztah vlastnictví a fakticky jde jen o řešení otázky
předběžné. Z výše uvedeného je patrné, že určovací rozhodnutí v této věci samo
o sobě právní vztahy účastníků neřeší.
Odvolací soud při posuzování naléhavého právního zájmu žalobců došel k závěru,
že ve smyslu výše uvedeného ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. je dán naléhavý
právní zájem žalobců na určovací žalobě, neboť tito se nemohou domáhat v daném
případě žádného plnění.
V této souvislosti se připomíná, že žaloba domáhající se určení nemůže být
zpravidla opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Avšak i v
případech, kdy by bylo možno žalovat na splnění povinnosti, může být dán
naléhavý právní zájem na určení tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, a předejde se tak
případným dalším žalobám na plnění, nebo jestliže žaloba na plnění neřeší nebo
ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva.
Vzhledem k požadavku vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy
účastníků sporu, který je podkladem pro určení naléhavého právního zájmu, nelze
vzhledem k výše vyloženému souhlasit se závěry odvolacího soudu, že naléhavý
právní zájem žalobců na určovací žalobě, tak, jak byla formulována, je dán.
Případným určením platnosti či neplatnosti předmětné smlouvy v tomto řízení se
ještě neeliminuje stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu.
Protože tedy z vyloženého je patrné, že dovoláním napadený rozsudek není možno
pokládat za správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky z
uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) proto tento
rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2000
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková