USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. M., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované České republiky – Vězeňské služby ČR, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 215/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2022, č. j. 19 Co 228/2021-356, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Jičíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 7 C 215/2017-281, opraveným usnesením ze dne 1. 7. 2021, č. j. 7 C 215/2017-308, zamítl žalobu žalobce na zaslání písemné omluvy a na zaplacení částky 500 000 Kč (výrok I), uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a že žalobce a vedlejší účastník na straně žalované nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě žalobce, jenž se výše uvedených nároků domáhal s tím, že v jím specifikovaných dnech utrpěl ve výkonu trestu odnětí svobody zranění, ihned je nahlásil, avšak vedlejší účastník oznámení buď vůbec neřešil, anebo s nepřiměřeným časovým odstupem. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Otázka, zda nárok žalobce neměl být posuzován také podle občanského zákoníku, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že plnění povinností a oprávnění zaměstnanců Vězeňské služby v rámci střežení odsouzených, dozoru a zacházení s nimi, jakož i při dodržování podmínek výkonu trestu představuje výkon veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 170/2014, uveřejněný pod č. 57/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani při řešení otázky významu preventivních opatření se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2478/2015, uveřejněný pod č. 9/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když zohlednil (shodně se soudem prvního stupně), že „vedlejší účastník dělal vše pro to, aby předešel případnému napadení žalobce ze strany spoluvězňů, vždy ho přestěhoval na jinou celu s jeho souhlasem a zajišťoval mu včasnou lékařskou péči, pokud ji žalobce sám neodmítl, resp. neupřednostnil jinou činnost.“ Námitka dovolatele, že odvolací soud správně a úplně nezjistil skutkový stav, je v prvé řadě námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.).
Ve svém dalším obsahu (v názoru, že závěr soudu nemá oporu v provedeném dokazování, že soud neprovedl některé podstatné důkazy, že nehodnotil důkazy v jednotlivostech a vzájemných souvislostech) je pak dovolání pouhou obecnou kritikou rozsudku odvolacího soudu, jež však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. nevymezuje právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých vedlejšímu účastníkovi v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když vedlejší účastník nebyl zastoupen advokátem, přičemž nedoložil výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu