30 Cdo 2817/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobce J. Š., proti žalovaným: 1) L. H.,
2) D. H., 3) A. P. a.s. v likvidaci, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené
u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 3 C 40/97, o dovolání Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Střední Čechy,
se sídlem v Praze 10, Kodaňská č. 1441/46, proti usnesení Krajského soudu v
Praze
ze dne 9. března 2004, č.j. 22 Co 107/2004-128, takto :
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2004, č.j. 22 Co
107/2004-128, a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 29. října 2003, č.j.
3 C 40/97-109,
se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobním návrhem podaným u Okresního soudu v Berouně domáhá vydání
rozsudku, kterým by bylo určeno, že „právní úkon, tj. kupní smlouva ze dne
23.5.1996 mezi J. Š., zast. A. P. a.s., jako stranou prodávající, a manželi L.
a D. H., jako stranou kupující, na nemovitosti čp. 78 v M. Ch. se stp.č. 315 ve
výměře 133 m2 a pastvinou č.parc. 262/2e výměře 467 m2 v k.ú. V. Ch., je
neplatná“.
Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 29.1.2003, č.j. 3 C 40/97-109, rozhodl,
že „na místě žalobce, který dne 29.6.2000 zemřel, bude v řízení pokračováno s
jeho právním nástupcem, a to: Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, adresa pro
doručování, ČR - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní
pracoviště Střední Čechy, nám. Republiky 3, Praha 1“.
K odvolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9.3.2004, č.j. 22 Co 107/2004-128,
usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně
vycházel
ze závěru, že „za situace, kdy všichni v úvahu přicházející dědici dědictví po
zemřelém žalobci odmítli, stal se stát, v souladu s kogentním ustanovením § 462
o.z., dědicem
po zemřelém žalobci“, a proto je „procesním nástupcem žalobce … Česká
republika,
za kterou v tomto řízení vystupuje … Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Česká republika - Úřad
pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání. Namítá, že „řízení o
dědictví
po zemřelém žalobci není dosud pravomocně skončeno, není tedy zcela zřejmé, zda
skutečně připadne státu jako odúmrť dle § 462 o.z.“; že „vzhledem ke značnému
předlužení dědictví bude postupováno dle § 472 odst. 2 o.z., tedy věci z
dědictví budou nabídnuty věřitelům k úhradě dluhů a odmítnou-li věřitelé
přijetí těchto věcí, bude navržena likvidace dědictví“; že v případě, že dojde
k likvidaci dědictví, „dědictví nepřipadne jako odúmrť státu, ČR - Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových se nestane procesním nástupcem po
zemřelém žalobci a nemůže být s ním v řízení
o určení neplatnosti kupní smlouvy na místě žalobce pokračováno. Navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, i tímto usnesením
potvrzené usnesení soudu prvního stupně, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je
podle ustanovení
§ 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení
ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.)
a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. Jestliže účastník ztratí po zahájení
řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně
skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li
možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v
řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle ustanovení § 107 odst. 2 o.s.ř., ztratí-li způsobilost být účastníkem
řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou
procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z
nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o
něž v řízení jde.
Podle ustanovení § 462 obč. zák. dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne
státu.
Ustanovení § 107 platí pro sporné i nesporné řízení. Upravuje se v něm postup
soudu za situace, kdy účastník ztratí během řízení, tj. v období od jeho
zahájení do jeho pravomocného skončení, způsobilost být účastníkem řízení a
řeší z toho vyplývající tzv. procesní nástupnictví.
Ztratí-li účastník způsobilost být účastníkem řízení během řízení (v době
po zahájení řízení do dne, kdy řízení bylo pravomocně skončeno), soud nejprve
podle povahy věci posoudí, zda uvedená skutečnost sama o sobě brání dalšímu
pokračování
v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat; povahou věci se tu rozumí
hmotněprávní povaha předmětu řízení. Povaha věci brání pokračování v řízení
například tam, kde účastník nemá žádného právního nástupce (např. při zastavení
dědického řízení
po zemřelém účastníku řízení podle § 175h odst. 1 a 2 o.s.ř., ledaže by bylo
prokázáno, že zůstavitel zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty, při
zániku právnické osoby, byla-li provedena likvidace nebo jestliže se likvidace
z důvodů uvedených v zákoně nevyžaduje), který by převzal právo nebo povinnost,
o něž v řízení jde. V těchto (popřípadě i v dalších) případech nelze v řízení
pokračovat, a proto soud řízení zastaví.
Nebude-li řízení zastaveno, soud dále posoudí, zda je možné v řízení ihned
pokračovat. Tam, kde to nebude možné, řízení usnesením přeruší. Úvaha o tom,
zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení, od
osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu
řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.
Procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního. Procesním
nástupcem je proto vždy ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo
povinnost, o něž v řízení jde. Právním nástupcem fyzické osoby, která zemřela
(byla prohlášena
za mrtvou), jsou zpravidla její dědici. I když se dědictví nabývá smrtí
zůstavitele (§ 460 obč.zák.), není v této době většinou okruh zůstavitelových
dědiců ještě znám. V situaci, kdy nejsou známi zůstavitelovi dědici, může soud
v řízení ihned pokračovat, jen je-li tu nebezpečí z prodlení, a to s
opatrovníkem, kterého neznámým dědicům ustanovil a který bude dědice zastupovat
do doby, než budou v dědickém řízení zjištěni; jinak řízení přeruší. Přerušení
řízení trvá obvykle až do skončení řízení o dědictví. Teprve až poté je totiž
zřejmé, který z dědiců převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde,
popřípadě zda povinnost nezanikla zcela nebo zčásti podle § 470 obč. zák. Má-li
zůstavitel jediného dědice nebo patří-li do dědictví dostatečný majetek, je-li
předmětem řízení nepeněžité plnění (např. vydání věci), nebo je-li zřejmé,
který z více dědiců právo převezme (např. podle závěti, která nebyla v dědickém
řízení napadena), lze v řízení
v těchto a v jim podobných případech pokračovat již před skončením dědického
řízení, pokud to nevylučuje povaha věci.
O tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, jenž ztratil
způsobilost být účastníkem řízení (tedy kdo je jeho procesním nástupcem
v projednávaném sporu nebo v jiné právní věci), soud vždy rozhodne usnesením.
Soud může v řízení pokračovat vždy až po právní moci usnesení o procesním
nástupnictví.
V posuzovaném případě z obsahu spisu i z podaného dovolání vyplývá, že dosud
nelze učinit jednoznačný závěr, zda dědictví po zůstaviteli připadne státu, tj.
České republice, ve smyslu ustanovení § 462 obč. zák., nebo zda v řízení o
dědictví po žalobci dojde k likvidaci dědictví (srov. § 175t a násl. o.s.ř.),
tedy zda zůstavitel bude či nebude mít právního nástupce, se kterým by bylo lze
v řízení pokračovat jako s účastníkem řízení. Za těchto okolností je proto na
místě, aby řízení bylo - jak výše uvedeno - přerušeno do skončení řízení o
dědictví po žalobci.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud
České republiky proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část
věty
za středníkem o.s.ř.) Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno
usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v
Berouně k dalšímu řízení
(§ 243b odst.3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu