30 Cdo 285/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně A M., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. M., zastoupenému K. H., jako obecným zmocněncem, o výživné pro zletilou dceru, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 31/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2008, č. j. 27 Co 336/2008-59, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Benešově rozsudkem pro uznání ze dne 17. 4. 2008, č. j. 4 C 31/2008-46, uložil žalovanému povinnost s účinností od 13. 2. 2008 platit na výživu žalobkyně částku 7.000,- Kč měsíčně, vždy do každého 15. dne v měsíci předem, čímž změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 4. 1990, sp. zn. 7 C 53/90, pokud jím bylo rozhodnuto o výživném pro žalobkyni. Dále rozhodl, že nedoplatek na výživném za dobu od 13. 2. 2008 do 30. 4. 2008 v částce 16.586,- Kč je žalovaný povinen zaplatit ve splátkách po 500,- Kč měsíčně spolu s běžným výživným s účinností od měsíce následujícího po právní
moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2008, č. j. 27 Co 336/2008-59, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává, přičemž o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů nerozhodoval, neboť o nich bude rozhodnuto až v rozhodnutí ve věci samé (§ 224 odst. 1 a § 151
odst. 1 o. s. ř.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebyly podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. splněny, neboť v žalobě chybí skutková tvrzení o poměrech matky žalobkyně, a výši výživného pro žalobkyni tak nelze posoudit; nejde tudíž o věc, v níž by bylo možno schválit smír.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že v posuzovaném případě byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., a to včetně negativního předpokladu, tj. že nejde o věc, ve které nelze ve smyslu § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř. uzavřít a schválit smír. Má za to, že ve fázi, kdy soud vydává tzv. kvalifikovanou výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř., nemůže nijak předjímat, zda by případný smír mezi stranami mohl být schválen, resp. byl v souladu s právními předpisy podle § 99 odst. 2 o. s. ř., a že pouze zkoumá, zda jde o věc (druh řízení), kdy povaha věci připouští uzavření smíru, tj. zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Vytkl-li tedy odvolací soud soudu prvního stupně formální posouzení tohoto předpokladu, jde o názor nesprávný, a okresní soud postupoval procesně správně a plně v souladu s § 114b odst. 1 ve spojení s § 99 o. s. ř., neboť v daném případě se jedná o takové řízení, kdy povaha věci připouští uzavření smíru. Dovolatelka poukazuje na to, že žalovaný v soudem mu stanovené lhůtě na kvalifikovanou výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. písemně nereagoval, a to prokazatelně bez vážných důvodů, a proto nastala fikce uznání jejího uplatněného nároku. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání v daném případě směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 2 o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, b) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
V dané věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek pro uznání, vydaný soudem prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o výživném pro žalobkyni jako zletilou dceru žalovaného a o nedoplatku na výživném tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak se žalobkyně mylně domnívá, není v posuzovaném případě dána, a to již proto, že žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci upravené zákonem o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti takovému rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný.
Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně směřující proti tomuto rozsudku podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl dále věcí zabývat.
Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je v dané věci přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 20 Odo 425/2002).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí dovolacího soudu není v dané věci rozhodnutím, jímž se řízení končí, nerozhodoval dovolací soud o nákladech dovolacího řízení. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí o věci samé, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu