kátkou, se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 256/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, č. j. 36 Co 111/2024-30, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. 2. 2024, č. j. 28 C 256/2023-22, zastavil řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Důvodem zastavení řízení bylo, že žalobkyně, ač prostřednictvím své zástupkyně vyzvána, aby doložila, že k podání žaloby disponuje souhlasem opatrovnického soudu ve smyslu § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), takový souhlas ve stanovené lhůtě (a ani později) nedoložila.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly v řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 Nc 6052/2019. Usnesení odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl.
II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázky nezbytnosti souhlasu s podáním žaloby (a vedením) řízení o náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť jimi se (v prakticky totožném znění) Nejvyšší soud zabýval k dovolání bratra žalobce (zastoupeného shodným právním zástupcem), a to v usnesení ze dne 26.
2. 2025, sp zn. 24 Cdo 1845/2024, v němž s podrobnější argumentací dospěl k závěru, že nezletilý žalobce zastoupený zákonným zástupcem k iniciování sporného řízení před soudem o žalobě na náhradu škody nebo nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. souhlas opatrovnického soudu potřebuje. Tamtéž bylo vyloženo, proč do sporného řízení nejsou přenositelné (opačné) závěry, jež na dané téma zaujal, ovšem jen pro oblast soudního řízení správního, Nejvyšší správní soud; rozhodnutí Nejvyššího soudu současně plně konvenuje úvahám Ústavního soudu, obsaženým v jeho nálezu ze dne 10.
12. 2024, sp. zn. IV.ÚS 1162/23, který je třeba hodnotit i optikou jeho závaznosti ve smyslu čl. 82 odstavec 2 Ústavy. Kdyby se měl prosadit opačný závěr proponovaný nezletilou žalobkyní (jejím zástupcem), staly by se závěry soudu ochrany ústavnosti prakticky obsolentními. Nepřípadné jsou konečně odkazy dovolatelky na judikaturu Ústavního soudu k problematice jednání nezletilých dětí ve věku blížícím se zletilosti (str. 5 a následujících dovolání), neboť řízení před Ústavním soudem je specifické v tom, že stěžovateli zpravidla nevzniká povinnost nahradit náklady řízení, směřuje-li jeho návrh proti orgánu veřejné moci (soudu), jak to plyne z § 62 odst. 4 zákona č. 1892/1993 Sb., o Ústavním soudu, ledaže by šlo o zcela výjimečný případ, kdy by Ústavní soud v rámci své diskrece rozhodl s ohledem na okolnosti jím projednávaného případu jinak.
Nutno upozornit, že Ústavní soud vydal nález označený v předchozím odstavci, přestože si byl nepochybně své dřívější judikatury vědom. Výhrady dovolatelky na adresu zásahu do práva na spravedlivý proces nejsou namístě, neboť přístup k soudu jí nebyl znemožněn, pokud by se ovšem ochrany svých práv domáhala „stanoveným způsobem“ ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a alespoň dodatečně prostřednictvím svého zástupce iniciovala příslušné řízení.
Upozorňoval-li konečně odvolací soud na obligatorní uplatnění nároku u příslušného ústředního orgánu, pak tato úvaha neměla žádný vliv na nosnou argumentaci týkající se řešené problematiky obligatorního souhlasu opatrovnického soudu s podáním žaloby, nehledě k tomu, že žalovaná částečně nárok nezletilé žalobkyně na základě jeho předběžného uplatnění, uspokojila (č.l. 8 a násl. procesního spisu). Dovoláním předestřené otázky proto nemohou založit jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť při jejich posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení (v mezidobí) přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Přípustnost dovolání se posuzuje vzhledem k době rozhodování dovolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.); dojde-li tedy ke změně judikatury v průběhu dovolacího řízení (jak se stalo i v projednávané věci), je třeba přípustnost dovolání posuzovat již podle změněného stavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 1355/2024). Nejvyšší soud současně nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumentace obsažená v dovolání nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak.
Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.