30 Cdo 2863/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce A. p., a.s., proti žalovaným 1) P. S., a 2) V. S. C., spol. s r.o.,
obou zastoupených advokátem, o zaplacení částky 168.915,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 205/2002, o dovolání
žalovaných 1), 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května
2006, č.j. 28 Co 61/2006-104, takto:
I. Dovolání žalovaných 1), 2) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. října 2004, č.j. 8 C 205/2002-55,
zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně
částku ve výši 168.915,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1.7.2001 do zaplacení
(výrok I.), a současně zavázal žalobce nahradit žalovaným náklady řízení ve
výši 36.040,- Kč (výrok II.). Nárok byl uplatněn z titulu náhrady vyplaceného
pojistného plnění z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný 1) není ve sporu pasivně
legitimován a ve vztahu k žalovanému 2) je nárok promlčen.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2005, č.j. 28 Co
100/2006-78, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nesprávné právní
posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného 1) a otázky promlčení uplatněného
nároku.
Obvodní soud pro Prahu 4 po následujícím řízení rozsudkem ze dne 20. října
2005, č.j. 8 C 205/2002-87, opětovně žalobu, že žalovaní jsou povinni zaplatit
žalobci společně a nerozdílně částku ve výši 168.915,- Kč s 8% úrokem z
prodlení od 1.7.2001 do zaplacení (výrok I.)zamítl, a současně zavázal žalobce
nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 128.466,- Kč (výrok II.). Soud
prvního stupně provedl dokazování výpisy z obchodního rejstříku žalobce a
žalovaného 2), rozhodnutím Policie ČR DI Praha 2 ze dne 5.6.2000, č.j. OR 2
174/PDS-DS-2000, sdělením Policie ČR o nehodě ze dne 20.4.2000, pojistnou
smlouvou č. 822615242, pojistnými spisy ohledně pojistné události č. 2000011104
poškozených V. P., J. H. a R. T. a výzvou k zaplacení škody ze dne 8.1.2001 a
8.6.2001. Vycházel zejména ze zjištění, že dne 30.12.1999 uzavřel žalobce s
žalovaným 2) pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem motorového vozidla O. O., SPZ AKI 36-47 (dále jen „vozidla“). Dne
19.4.2000 způsobil žalovaný 1) jako řidič vozidla dopravní nehodu, když v
důsledku nepřiměřené rychlosti nezvládl řízení a narazil do vozidla O.K., SPZ
AKE 45-03, provozovatele V. P., které odhodil na před ním stojící vozidlo H.
L., SPZ AEZ 78-90, majitele J. H., a toto vozidlo dále odhodil na další před
ním stojící vozidlo F. F., SPZ KVK 95-72, majitelky R. T. Na výše uvedených
vozidlech vznikla majetková škoda a žalobce vyplatil poškozeným celkově částku
ve výši uplatněného nároku. Ohledně nehody bylo zjištěno, že její příčinou není
technická závada. U žalovaného 1) byla zjištěna pozitivní dechová zkouška na
alkohol, provedená na přístroji Dräger s výsledkem 1,99 g/kg alkoholu. Na
protialkoholní stanici, kam byl převezen, se žalovaný 1) odmítl podrobit jak
dechové zkoušce, tak odběru krve či moči. Za nepřiměřenou rychlost byl řidič
potrestán rozhodnutím Policie ČR DI Praha 2 ze dne 5.6.2000, č.j. OR 2
174/PDS-DS-2000, pokutou 12.000,- Kč a zákazem činnosti řízení motorových
vozidel na dobu 4 měsíců. Žalovaní, ačkoli byli žalobcem vyzváni k úhradě
vyplacené náhrady škody, ji nezaplatili.
Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 2, § 6 odst. 1 a § 10
zákona č. 168/1990 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
motorového vozidla (dále jen „zákona č. 168/1990 Sb.“). Odmítl jako nedůvodnou
vznesenou námitku promlčení vůči oběma žalovaným s tím, že žaloba byla podána v
obou případech v tříleté promlčecí lhůtě. Ve smyslu ustanovení § 2 písm. e) a
f) citovaného zákona považoval oba žalované za pojištěné, a proto zkoumal, zda
jsou vůči nim naplněny podmínky na náhradu vyplaceného pojistného plnění. Ve
vztahu k žalovanému 1) dovodil, že nebyla splněna žádná z podmínek nezbytných
pro přiznání práva na náhradu vyplaceného pojistného plnění. Za situace, kdy
technický stav vozidla nebyl příčinou nehody, bylo nerozhodné, že žalovaný 1)
řídil bez osvědčení o technickém stavu vozidla, byť uvedeným jednáním porušil
dopravní předpisy. Protože u žalovaného byla provedena pouze orientační dechová
zkouška na alkohol, aniž by byl následně proveden odběr vzorků krve či moči za
účelem zjištění množství alkoholu, soud neshledal za prokázané, že by žalovaný
1) řídil vozidlo v době nehody pod vlivem alkoholu, čemuž nasvědčuje i to, že
jako příčina nehody je uvedená nepřiměřená rychlost a následné nezvládnutí
řízení, nikoli však pod vlivem alkoholu. Rovněž ve vztahu k žalovanému 2) soud
neshledal žádné podmínky odůvodňující náhradu vyplaceného pojistného plnění.
Vozidlo bylo sice provozováno bez schválené technické způsobilosti, tato
okolnost však nebyla v příčinné souvislosti se vznikem škody. Prokázáno nebylo
ani to, že vozidlo bylo předáno osobě, která byla při řízení pod vlivem
alkoholu. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, když uložil žalovaným
povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku ve výši 168.915,- Kč s
8% úrokem z prodlení od 1.7.2001 do zaplacení, a nahradit mu náklady řízení
před soudy obou stupňů ve výši 13.514,- Kč. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku
vyplývá, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
a jím provedených listinných důkazů, dospěl však k odlišnému zjištění
skutkového stavu věci a k odlišnému právnímu posouzení. Dovodil, že v dané věci
ze zápisu o dopravní nehodě ze dne 19.4.2000 sice nevyplývá, že její přímou
příčinou bylo řízení pod vlivem alkoholu, a u žalovaného 1) byla provedena
pouze orientační dechová zkouška
na alkohol. Přesto lze dospět k závěru, že žalovaný 1) porušil jednu ze
základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích a to tím,
že byl při řízení vozidla pod vlivem alkoholu. Tomuto závěru nasvědčuje nejen
to, že žalovaný 1),
u něhož byla pozitivní dechová zkouška, se odmítnutím podrobit lékařskému
vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou,
dopustil přestupku ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 písm. i) zákona č.
200/1990 Sb.,
o přestupcích a současně v rámci své obrany žádným způsobem požití alkoholu
nevyvrátil. Tomu, že byl pod vlivem alkoholu při řízení vozidla nasvědčuje také
uváděný důvod dopravní nehody, neboť výše orientačně naměřeného množství
alkoholu jednoznačně ovlivňuje rozlišovací a rozpoznávací schopnosti.
Odpovědnost žalovaného je tak dána, stejně jako druhého žalovaného, který
předal řízení vozidla osobě, která byla při řízení pod vlivem alkoholu.
Odvolací soud uzavřel, že žalobce jako pojistitel má nárok na úhradu žalované
částky, která představuje součet jím vyplacených náhrad poškozeným.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní 1), 2) dovolání. Jeho přípustnost
dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podávají je z důvodů, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1
písm. b/ o.s.ř.) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Zejména namítají, že ohledně zjištění porušení povinnosti dle § 10 odst. 2
písm. e) zákona č. 168/1990 Sb. mají za to, že odvolací soud řádně zjistil
skutkový stav, avšak věc po právní stránce posoudil nesprávně. Jediným důkazem
svědčícím pro řízení vozidla žalovaným 1) pod vlivem alkoholu je sdělení o
nehodě ze dne 20.4.2000,
ve kterém se uvádí, že u žalovaného byla provedena pozitivní dechová zkouška
na přístroji Dräger, přičemž žalovaný se následně odmítl podrobit odběru krve
či moči. Dechová zkouška na přítomnost alkoholu v krvi trpí značnou mírou
nepřesnosti a lze ji použít jako podpůrný důkaz k prokázání přítomnosti
alkoholu v krvi, nikoli jako důkaz jediný. Odvolací soud považuje za další
okolnost prokazující řízení prvého žalovaného pod vlivem alkoholu tu
skutečnost, že se odmítl podrobit lékařskému vyšetření a současně požití
alkoholu žádným způsobem nevyvrátil. Odmítnutí se podrobit lékařskému vyšetření
za účelem zjištění ovlivnění alkoholem je sice přestupkem ve smyslu ustanovení
§ 30 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., avšak odmítnutí samo o sobě není
důkazem o tom, že řidič vozidlo skutečně pod vlivem alkoholu řídil. Skutečnost,
že odmítnutí podrobit se lékařskému vyšetření nepředstavuje důkaz o řízení pod
vlivem alkoholu, si uvědomil i zákonodárce, když v rámci novelizace zákona č.
168/1999 Sb. zákonem č. 47/2004 Sb., nově zavedl právo pojistitele vůči
pojištěnému na náhradu plnění i v případě, kdy pojistitel prokáže, že se
pojištěný bezdůvodně odmítl jako řidič vozidla podrobit se na výzvu příslušníka
Policie České republiky zkoušce na přítomnost alkoholu (§ 10 odst. 1 písm. e)
zákona č. 168/1999 Sb.). Právo pojistitele bylo takto rozšířeno právě z důvodu,
že v případech odmítnutí podrobit se lékařskému vyšetření většinou nemohlo být
dostatečně prokázáno řízení pod vlivem alkoholu.
Ke konstatování odvolacího soudu, že žalovaný 1) požití alkoholu žádným
způsobem nevyvrátil, je třeba podotknout, že důkazní břemeno v tomto případě
spočívá na žalobci, který by měl v řízení prokázat, že prvý žalovaný vozidlo
pod vlivem alkoholu řídil. Důkazní břemeno nelze převádět na žalovaného. K
úspěchu v řízení měl žalobce dále prokázat existenci příčinné souvislosti mezi
porušením základní povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích a
vznikem škody. Odvolací soud příčinnou souvislost shledává, přestože ze sdělení
o nehodě ze dne 20.4.2000 a rozhodnutí Policie ČR jednoznačně vyplývá, že
příčinou nehody a tedy i vzniku škody byla nepřiměřená rychlost. Zjištění
příčinné souvislosti je otázkou skutkovou a je v tomto směru třeba vést
dokazování. Z dokazování provedeného soudem prvního stupně vyplývá, že příčinná
souvislost mezi řízením vozidla pod vlivem alkoholu (což samo o sobě nebylo
prokázáno) a vznikem škody není dána. Odvolací soud, aniž by v tomto směru
dokazování doplnil, dospěl k opačným skutkovým zjištěním, tedy že příčinná
souvislost dána je. Toto skutkové zjištění však nemá oporu v provedeném
dokazování. Odvolací soud existenci příčinné souvislosti dovozuje výkladem, kdy
uvádí, že pro existenci příčinné souvislosti svědčí jednak odmítnutí žalovaného
1) podrobit se lékařskému vyšetření a dále uváděný důvod dopravní nehody,
nepřiměřená rychlost. Dovozování příčinné souvislosti z těchto okolností se
žalovaným jeví jako značně paradoxní, neboť odmítnutí podrobit se lékařskému
vyšetření nijak nesouvisí s případnou dopravní nehodou a jejími příčinami.
Důvod nehody - nepřiměřená rychlost pak rovněž nijak neprokazuje, že řidič
řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. Ohledně druhého žalovaného shledal odvolací
soud důvodným nárok žalobce podle § 10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. f)
zákona č. 168/1999 Sb., neboť druhý žalovaný měl porušit základní povinnost
týkající se provozu na pozemních komunikacích tím, že předal vozidlo osobě pod
vlivem alkoholu, přičemž zároveň toto předání vozidla bylo v příčinné
souvislosti se vznikem škody. Otázka existence nároku žalobce vůči žalovanému
2) úzce souvisí s otázkou, zda bylo v řízení prokázáno, že prvý žalovaný řídil
vozidlo pod vlivem alkoholu. Jak je uvedeno shora, žalovaní se neztotožňují se
závěry odvolacího soudu, že tato skutečnost prokázána byla a v tomto směru
vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Existence příčinné
souvislosti mezi předáním vozidla osobě pod vlivem alkoholu a vznikem škody
odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí ani nerozebírá, neuvádí na
základě jakého skutkového zjištění dospěl k závěru, že je dána. Žalovaní
navrhli zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že
přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §
237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných
v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v
posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu
přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatelé v dovolání uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci odvolacím soudem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v
závěrech, že ohledně žalovaného 1) nebyly naplněny podmínky pro přiznání nároku
žalobci na úhradu toho, co za pojištěného plnil dle ustanovení § 10 odst. 1
písm. b) a
2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., a ohledně žalovaného 2) dle ustanovení § 10
odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. Dále uplatňují
dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř. Jejich námitky přitom zpochybňují správnost skutkových
závěrů dovozených odvolacím soudem ohledně řízení žalovaného 1) pod vlivem
alkoholu a příčinné souvislosti mezi řízením žalovaného 1) pod vlivem alkoholu
a vznikem škody a dále ohledně existence příčinné souvislosti mezi předáním
vozidla žalovaným 2) osobě pod vlivem alkoholu a vznikem škody.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Dle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., pojistitel má
proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že
pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních
komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za
kterou pojištěný odpovídá.
Dle ustanovení § 10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., porušením
základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích se pro
účely tohoto zákona rozumí řízení vozidla osobou, která při řízení vozidla byla
pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného
zákazem řídit motorové vozidlo.
Dle ustanovení § 10 odst. 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., porušením
základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích se pro
účely tohoto zákona rozumí předání řízení vozidla osobě uvedené v písmenech c),
d) nebo e).
Dovolací soud považuje právní posouzení věci odvolacím soudem dle shora
citovaných ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. za správné a jeho odůvodnění za
přiléhavé, proto na ně pro stručnost odkazuje. Současně poznamenává, že
odvolací soud správně vzal v úvahu i okolnost, že žalovaný 1) odmítl podrobit
se lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem nebo jinou
návykovou látkou. Soudy obou stupňů by měly přihlížet k tomu, že ač rozhodují o
nároku pojišťovny na úhradu toho, co za pojištěného plnila podle shora
citovaných ustanovení zákona č. 168/1999, Sb., byl by již v době rozhodování
soudů - pokud by nárok vznikl za účinnosti novely zákona č. 47/2004 Sb. -
posuzován jako nárok z důvodu bezdůvodného odmítnutí řidiče vozidla podrobit se
na výzvu příslušníka Policie České republiky zkoušce na přítomnost alkoholu,
omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové
vozidlo (§ 10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění zákona č.
47/2004 Sb.).
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.
3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších
důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vzal
při rozhodování odvolací soud v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve smyslu
ustanovení § 132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad
logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě
rozhodl (§ 153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalobce, jejichž
podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do
závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení § 132
o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto
způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.,
který tedy není dán.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
obou uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a protože
zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle
ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají žalovaní 1), 2) jako neúspěšní
účastníci právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobci, který měl v
dovolacím řízení úspěch a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů,
v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1,
§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.