30 Cdo 2863/2020-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci
žalobkyně Z. T., bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C
125/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. 1. 2020, č. j. 68 Co 350/2019-103, t a k t o:
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, č. j. 30 Cdo 2863/2020-143, se ve
smyslu § 243b a § 164 o. s. ř. opravuje tak, že se v záhlaví za označením
žalované vypouští slova „…zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42…“.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu
1. V projednávané věci se žalobkyně domáhala na žalované poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky
řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 139/2013 (dále
jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým
rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 28 C 125/2018-62, zamítl žalobu, kterou se
žalobkyně domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a
žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300
Kč a (výrok II).
3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke
skutkovému závěru, podle něhož posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby u
Okresního soudu v Liberci (dále jen „okresní soud“) dne 27. 8. 2013 a žalobkyně
se v něm domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 17 486 Kč s příslušenstvím
jako dlužného nájemného. Tato částka byla v průběhu posuzovaného řízení
žalobkyní rozšířena o částku 33 566 Kč s příslušenstvím. Okresní soud po
provedeném řízení rozsudkem ze dne 13. 5. 2015 žalobě zčásti vyhověl a zčásti
ji zamítl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka
Liberec jako soud odvolací (dále jen „krajský soud“) usnesením ze dne 25. 8.
2015, zrušil rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud znovu rozhodl ve věci rozsudkem ze dne
16. 3. 2016, kdy žalobě bylo vyhověno. Žalovaný opět podal odvolání a krajský
soud usnesením ze dne 30. 8. 2016 v pořadí druhý rozsudek okresního soudu znovu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud po doplněném dokazování
ve věci znovu rozhodl (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č. j. 24 C
139/2013-194, tak, že žaloba byla zamítnuta. K odvolání žalobkyně krajský soud
rozsudkem ze dne 6. 11. 2017 uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil.
Žalobkyně podala proti rozsudku krajského soudu dne 2. 2. 2018 ústavní
stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS
449/18, odmítnul. Žalobkyně dne 2. 1. 2018 bezúspěšně předběžně uplatnila u
žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na věc aplikoval
zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Předmětné řízení trvalo vůči
žalobkyni celkem 5 let a 2,5 měsíců. Otázku přiměřenosti délky posuzovaného
řízení pak soud prvního stupně řešil na základě kritérií vymezených v § 31a
odst. 3 OdpŠk. Spor považoval za skutkově obtížnější s ohledem na potřebu
provedení rozsáhlejšího dokazování k obraně žalovaného, význam posuzovaného
řízení pro žalobkyni považoval za zvýšený; poukázal rovněž na procesní
složitost věci, kdy na délce řízení se jistou měrou podílela i samotná
žalobkyně, která nevyužila dostupné prostředky způsobilé odstranit jí tvrzené
průtahy. Soudy jinak v posuzovaném řízení postupovaly plynule a činily úkony
směřující k vydání rozhodnutí ve věci samé, přitom se nedopustily průtahů (ve
smyslu neodůvodněné nečinnosti). Jediné pochybení přičitatelné státu zaznamenal
soud prvního stupně ve zrušení rozsudku okresního soudu ze dne 13. 5. 2013 pro
nepřezkoumatelnost. Soud prvního stupně proto neshledal existenci
odpovědnostního titulu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, a proto žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil
6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně.
7. Po právní stránce měl odvolací soud za správné hodnocení soudu
prvního stupně, ve shodě s ním dospěl k závěru, že posuzované řízení v trvání 5
let a 2,5 měsíců nelze, vzhledem ke všem okolnostem dané věci a s přihlédnutím
ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, považovat za
nepřiměřeně dlouhé, a to i s vědomím individuálně zvýšeného významu řízení pro
žalobkyni z důvodu jejího vyššího věku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním směřujícím
proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu, avšak jen v rozsahu,
pokud jím bylo rozhodnuto o částce 100 000 Kč. V dovolání a jeho včasném
doplnění namítala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu ohledně posouzení otázky délky soudního řízení v rozsahu 5 let
a 2,5 měsíců jako přiměřené délky řízení.
9. Především namítala, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry
vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1747/2014, neboť soudy neporovnávaly posuzovanou věc s jinými obdobnými spory,
neboť má-li být zadostiučinění považováno za přiměřené, mělo by odpovídat výši
přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují.
Na podporu této námitky označila žalobkyně celou řadu rozhodnutí vyšších soudů,
včetně soudu Ústavního, v níž se poškozenému dostalo odškodnění, ačkoliv
celková délka jednotlivých řízení byla kratší, než délka řízení posuzovaného.
10. Dále, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, kladla otázku, zda délka řízení, která je násobkem
obecně akceptované přiměřené délky řízení v rozsahu 2 let, může být považována
za přiměřenou, jestliže „výlučnou skutečností mající vliv na celkovou délku
řízení je postup soudu (justiční ping pong)“.
11. Žalobkyně současně v dovolání předkládá k posouzení otázku, zda mělo
být při posuzování délky řízení přihlédnuto k jejímu vyššímu věku, potud
odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo
4904/2016, a rozsudek (správně ovšem usnesení – poznámka Nejvyššího soudu) ze
dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012.
12. V dovolání je dále odvolacímu soudu vytýkáno, že kritérium
složitosti věci a na něj navazující kritérium postupu orgánu veřejné moci
posoudil rovněž v rozporu s ustálenými závěry judikatury, konkrétně s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 13. 12.
2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015,
a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2009.
Odvolací soud nezohlednil důvody, pro něž došlo v posuzovaném řízení ke zrušení
rozhodnutí okresního soudu a ve svých úvahách tím přecenil význam kritéria
složitosti věci (včetně tzv. „instančnosti“) na úkor okolností, které jdou na
vrub nikoliv bezvadného postupu orgánu veřejné moci. Z téhož důvodu se ocitá
napadený rozsudek odvolacího soudu v rozporu i s požadavkem, aby na závěru o
nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši
zadostiučinění, se projevila uvedená kritéria ve stejném poměru, v jakém se na
celkové délce řízení podílela. Základním faktorem, který určil, že věc nebyla
do dvou let projednána, byl podle žalobkyně postup soudu prvního stupně, jehož
rozhodnutí bylo dvakrát zrušeno a vráceno k novému projednání.
13. Další žalobkyní předložená otázka je spojována s nepřípustným
přihlížením odvolacího soudu k výsledku posuzovaného řízení, přestože uvedená
okolnost je pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamná, zde
žalobkyně odkázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen
„ESLP“) ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č.
64890/01, odst. 26, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4739/2009.
14. Žalobkyně též namítá, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno
její základní právo na spravedlivý proces a právo na náhradu škody způsobené
vadným výkonem veřejné moci. Nemajetková újma se i podle judikatury Ústavního
soudu (kdy odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS
1536/11) neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, a
specificky v případě nepřiměřených délek řízení se jen zcela výjimečně
nepřiznává zadostiučinění v penězích.“. Ke stejnému závěru pak dochází i nález
Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11. Porušení práva na
spravedlivý proces spatřuje žalobkyně i v tom, že odvolací soud ignoroval
„srovnávací judikaturu“ a označil ji paušálně za nepřiléhavou.
15. Napadené rozhodnutí je podle obsahu dovolání v rozporu se závěry
vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010 pod sp. zn. 30 Cdo
4739/2009, podle něhož účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu
poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po
nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Samotný výsledek
řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov.
rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti
Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26)“.
16. Žalobkyně proto navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání (i jeho doplnění) bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 odst. 1 o. s. ř.
a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, který dlouhodobě vychází ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky
řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která
by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke
konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. část IV Stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „Stanovisko“, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15,
a usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017). Již proto není na
místě provádět jakékoliv srovnávání posuzovaného řízení s průběhem řízení
jiných. Žalobkyně, ve vztahu k údajné potřebě srovnávání obdobných řízení, v
dovolání nepříhodně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, který se ovšem týkal nároku na zadostiučinění za
nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí (o zahájení
trestního stíhání) a nikoliv újmy způsobené (jako v posuzovaném řízení)
nepřiměřenou délkou řízení před soudem, ve vztahu k níž je třeba postupovat
důsledně podle Stanoviska. Neprovedením srovnání posuzované věci s výsledkem
jiných kompenzačních řízení tak nemohlo dojít ani k zásahu do základních práv
žalobkyně. Rovněž není na místě poukaz žalobkyně na rozsudek ESLP ze dne 8. 2.
2018, ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, neboť
jeho závěry dopadají výlučně na nepřiměřenou délku kompenzačních řízení,
nikoliv na řízení jiná (jako tomu bylo v případě řízení posuzovaného týkajícího
se žalobkyně). Rovněž ze žádného z žalobkyní označených rozhodnutí Nejvyššího
soudu také neplyne, že by přiměřená délka soudního řízení měla činit nejvýše
dva roky.
22. Okolnost, že „výlučnou skutečností mající vliv na celkovou délku
řízení je postup soudu (justiční ping pong)“, ze skutkových zjištění soudů
neplyne. Dovolatelka tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci u dané
otázky na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto
přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti
skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu
posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací
soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení
před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v
němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se
skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
23. Námitka, že odvolací soud nezohlednil vyšší věk žalobkyně při
posuzování kritéria významu řízení pro poškozeného, nemůže opět přípustnost
dovolání dle § 237 o. s. ř. založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním
kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí
neučinil, naopak význam posuzovaného řízení s ohledem na věk žalobkyně měl za
zvýšený (srov. odstavec 18 rozsudku odvolacího soudu). Uvedená námitka se tak
ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č.
27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a žalobkyně se fakticky
nedožaduje příznivějšího právního posouzení, než jaké již odvolací soud učinil.
Obdobné závěry o nepřípustnosti dovolání platí i pro námitku, že odvolací soud
nepřípustně přihlédl k výsledku posuzovaného řízení, kterážto skutečnost z
odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí nijak neplyne.
24. Pokud žalobkyně namítala, že bylo zasaženo do jejích základních práv
rovněž tím, že nemajetková újma se i podle judikatury Ústavního soudu
neprokazuje a vzniká samotným porušením základních práv a svobod, a specificky
v případě nepřiměřených délek řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává
zadostiučinění v penězích, pak daná otázka přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť jestliže odvolací soud neshledal posuzované řízení
nepřiměřeně dlouhým, nebyl povinen se zabývat nárokem na relutární nebo jinou
formu satisfakce. Rovněž uvedená námitka žalobkyně se míjí s právním posouzením
věci odvolacím soudem (srov. výše zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
25. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázek týkajících se
zhodnocení kritéria složitosti věci a kritéria postupu orgánů veřejné moci,
neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího
soudu.
IV. Důvodnost dovolání
26. Dovolání je důvodné.
27. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
28. Dle § 31a odst. 3 OdpŠk případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
29. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či
nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku
jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e)
OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, je z
hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna tam uvedená
kritéria.
K otázce složitosti řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, sp.
zn. 30 Cdo 675/2013, uvedl, že: „složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci
jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o
sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti
věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky
přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k
prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, jenž je citovaný ve Stanovisku). Soudy by proto
při posuzování kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly
řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu
složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhá na
více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že
délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o
dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné
posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v
řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV písm. a) Stanoviska], zároveň je však
třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní
soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních
pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12.
2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu
kritéria složitosti věci zpravidla nebude možno odhlédnout od skutečnosti, jak
se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů
veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži
státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně
zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti
řízení.
30. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší
soud dále vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu
veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho
postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení
rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru,
popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí
předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování
celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku
uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti
stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
31. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, respektive soudu prvního
stupně, které odvolací soud převzal, je zřejmé, že rozhodnutí soudu prvního
stupně bylo v posuzovaném řízení dvakrát zrušeno, přičemž poprvé se tak stalo z
důvodu závažného pochybení soudu prvního stupně (v podobě nepřezkoumatelnosti
jím vydaného rozsudku). Z jakého důvodu došlo ke zrušení v pořadí druhého
rozhodnutí soudu prvního stupně v posuzovaném řízení a zda, případně jakým
způsobem, se tato skutečnost podílela na celkové délce posuzovaného řízení,
odvolací soud (soud prvního stupně) již nehodnotil, a tedy jeho závěr, že doba
trvání posuzovaného řízení 5 let a 2,5 měsíce je především s ohledem na
složitost věci (věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy) ještě
dobou přiměřenou, je předčasný.
32. Lze proto shrnout, že ve vztahu k hodnocení přiměřenosti celkové
délky řízení (v závislosti na vzájemném vztahu kritéria složitosti a postupu
orgánů veřejné moci) je právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a
tedy i nesprávné.
33. Za situace, kdy se odvolací soud bude muset v navazujícím řízení
znovu a komplexně zabývat všemi zákonnými kritérii, jež jsou významná nejen pro
určení přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení, nýbrž i pro určení formy
a rozsahu případného přiměřeného zadostiučinění, bylo by zjevně předčasné, aby
se Nejvyšší soud v této fázi řízení zaujímal stanovisko k tomu, zda byla délka
posuzovaného řízení ještě přiměřená či nikoliv.
34. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu, v jakém byl žalobkyní napaden, podle ustanovení § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil.
35. V dalším řízení odvolací soud neopomene zohlednit právní názor
obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo
35/2012, dle kterého na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na
něm i na závěru o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v §
31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce
řízení podílela. Řečeno jinak, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů
veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při
hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze
ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria
postupu orgánů veřejné moci. Přitom odvolací soud současně zohlední kritérium
zvýšeného významu řízení pro žalobkyni, daného jejím vyšším věkem.
36. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu
rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu