30 Cdo 2863/2020-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobkyně Z. T., bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 125/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 68 Co 350/2019-103, t a k t o:
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, č. j. 30 Cdo 2863/2020-143, se ve smyslu § 243b a § 164 o. s. ř. opravuje tak, že se v záhlaví za označením žalované vypouští slova „…zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42…“.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2020
JUDr. Pavel Simon předseda senátu
1. V projednávané věci se žalobkyně domáhala na žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 139/2013 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 28 C 125/2018-62, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč a (výrok II).
3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby u Okresního soudu v Liberci (dále jen „okresní soud“) dne 27. 8. 2013 a žalobkyně se v něm domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 17 486 Kč s příslušenstvím jako dlužného nájemného. Tato částka byla v průběhu posuzovaného řízení žalobkyní rozšířena o částku 33 566 Kč s příslušenstvím. Okresní soud po provedeném řízení rozsudkem ze dne 13. 5. 2015 žalobě zčásti vyhověl a zčásti ji zamítl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec jako soud odvolací (dále jen „krajský soud“) usnesením ze dne 25. 8. 2015, zrušil rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud znovu rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, kdy žalobě bylo vyhověno. Žalovaný opět podal odvolání a krajský soud usnesením ze dne 30. 8. 2016 v pořadí druhý rozsudek okresního soudu znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud po doplněném dokazování ve věci znovu rozhodl (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č. j. 24 C 139/2013-194, tak, že žaloba byla zamítnuta. K odvolání žalobkyně krajský soud rozsudkem ze dne 6. 11. 2017 uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil. Žalobkyně podala proti rozsudku krajského soudu dne 2. 2. 2018 ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 449/18, odmítnul. Žalobkyně dne 2. 1. 2018 bezúspěšně předběžně uplatnila u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na věc aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Předmětné řízení trvalo vůči žalobkyni celkem 5 let a 2,5 měsíců. Otázku přiměřenosti délky posuzovaného řízení pak soud prvního stupně řešil na základě kritérií vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Spor považoval za skutkově obtížnější s ohledem na potřebu provedení rozsáhlejšího dokazování k obraně žalovaného, význam posuzovaného řízení pro žalobkyni považoval za zvýšený; poukázal rovněž na procesní složitost věci, kdy na délce řízení se jistou měrou podílela i samotná žalobkyně, která nevyužila dostupné prostředky způsobilé odstranit jí tvrzené průtahy. Soudy jinak v posuzovaném řízení postupovaly plynule a činily úkony směřující k vydání rozhodnutí ve věci samé, přitom se nedopustily průtahů (ve smyslu neodůvodněné nečinnosti). Jediné pochybení přičitatelné státu zaznamenal soud prvního stupně ve zrušení rozsudku okresního soudu ze dne 13. 5. 2013 pro nepřezkoumatelnost. Soud prvního stupně proto neshledal existenci odpovědnostního titulu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil
6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
7. Po právní stránce měl odvolací soud za správné hodnocení soudu prvního stupně, ve shodě s ním dospěl k závěru, že posuzované řízení v trvání 5 let a 2,5 měsíců nelze, vzhledem ke všem okolnostem dané věci a s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, považovat za nepřiměřeně dlouhé, a to i s vědomím individuálně zvýšeného významu řízení pro žalobkyni z důvodu jejího vyššího věku. II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním směřujícím proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu, avšak jen v rozsahu, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 100 000 Kč. V dovolání a jeho včasném doplnění namítala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně posouzení otázky délky soudního řízení v rozsahu 5 let a 2,5 měsíců jako přiměřené délky řízení.
9. Především namítala, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, neboť soudy neporovnávaly posuzovanou věc s jinými obdobnými spory, neboť má-li být zadostiučinění považováno za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Na podporu této námitky označila žalobkyně celou řadu rozhodnutí vyšších soudů, včetně soudu Ústavního, v níž se poškozenému dostalo odškodnění, ačkoliv celková délka jednotlivých řízení byla kratší, než délka řízení posuzovaného.
10. Dále, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, kladla otázku, zda délka řízení, která je násobkem obecně akceptované přiměřené délky řízení v rozsahu 2 let, může být považována za přiměřenou, jestliže „výlučnou skutečností mající vliv na celkovou délku řízení je postup soudu (justiční ping pong)“.
11. Žalobkyně současně v dovolání předkládá k posouzení otázku, zda mělo být při posuzování délky řízení přihlédnuto k jejímu vyššímu věku, potud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016, a rozsudek (správně ovšem usnesení – poznámka Nejvyššího soudu) ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012.
12. V dovolání je dále odvolacímu soudu vytýkáno, že kritérium složitosti věci a na něj navazující kritérium postupu orgánu veřejné moci posoudil rovněž v rozporu s ustálenými závěry judikatury, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2009. Odvolací soud nezohlednil důvody, pro něž došlo v posuzovaném řízení ke zrušení rozhodnutí okresního soudu a ve svých úvahách tím přecenil význam kritéria složitosti věci (včetně tzv. „instančnosti“) na úkor okolností, které jdou na vrub nikoliv bezvadného postupu orgánu veřejné moci. Z téhož důvodu se ocitá napadený rozsudek odvolacího soudu v rozporu i s požadavkem, aby na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění, se projevila uvedená kritéria ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Základním faktorem, který určil, že věc nebyla do dvou let projednána, byl podle žalobkyně postup soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí bylo dvakrát zrušeno a vráceno k novému projednání.
13. Další žalobkyní předložená otázka je spojována s nepřípustným přihlížením odvolacího soudu k výsledku posuzovaného řízení, přestože uvedená okolnost je pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamná, zde žalobkyně odkázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009.
14. Žalobkyně též namítá, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci. Nemajetková újma se i podle judikatury Ústavního soudu (kdy odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11) neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, a specificky v případě nepřiměřených délek řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích.“. Ke stejnému závěru pak dochází i nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje žalobkyně i v tom, že odvolací soud ignoroval „srovnávací judikaturu“ a označil ji paušálně za nepřiléhavou.
15. Napadené rozhodnutí je podle obsahu dovolání v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010 pod sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, podle něhož účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26)“.
16. Žalobkyně proto navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání (i jeho doplnění) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který dlouhodobě vychází ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. část IV Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017). Již proto není na místě provádět jakékoliv srovnávání posuzovaného řízení s průběhem řízení jiných. Žalobkyně, ve vztahu k údajné potřebě srovnávání obdobných řízení, v dovolání nepříhodně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který se ovšem týkal nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí (o zahájení trestního stíhání) a nikoliv újmy způsobené (jako v posuzovaném řízení) nepřiměřenou délkou řízení před soudem, ve vztahu k níž je třeba postupovat důsledně podle Stanoviska. Neprovedením srovnání posuzované věci s výsledkem jiných kompenzačních řízení tak nemohlo dojít ani k zásahu do základních práv žalobkyně. Rovněž není na místě poukaz žalobkyně na rozsudek ESLP ze dne 8. 2. 2018, ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, neboť jeho závěry dopadají výlučně na nepřiměřenou délku kompenzačních řízení, nikoliv na řízení jiná (jako tomu bylo v případě řízení posuzovaného týkajícího se žalobkyně). Rovněž ze žádného z žalobkyní označených rozhodnutí Nejvyššího soudu také neplyne, že by přiměřená délka soudního řízení měla činit nejvýše dva roky.
22. Okolnost, že „výlučnou skutečností mající vliv na celkovou délku řízení je postup soudu (justiční ping pong)“, ze skutkových zjištění soudů
neplyne. Dovolatelka tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci u dané otázky na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
23. Námitka, že odvolací soud nezohlednil vyšší věk žalobkyně při posuzování kritéria významu řízení pro poškozeného, nemůže opět přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil, naopak význam posuzovaného řízení s ohledem na věk žalobkyně měl za zvýšený (srov. odstavec 18 rozsudku odvolacího soudu). Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a žalobkyně se fakticky nedožaduje příznivějšího právního posouzení, než jaké již odvolací soud učinil. Obdobné závěry o nepřípustnosti dovolání platí i pro námitku, že odvolací soud nepřípustně přihlédl k výsledku posuzovaného řízení, kterážto skutečnost z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí nijak neplyne.
24. Pokud žalobkyně namítala, že bylo zasaženo do jejích základních práv rovněž tím, že nemajetková újma se i podle judikatury Ústavního soudu neprokazuje a vzniká samotným porušením základních práv a svobod, a specificky v případě nepřiměřených délek řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích, pak daná otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť jestliže odvolací soud neshledal posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým, nebyl povinen se zabývat nárokem na relutární nebo jinou formu satisfakce. Rovněž uvedená námitka žalobkyně se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. výše zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
25. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázek týkajících se zhodnocení kritéria složitosti věci a kritéria postupu orgánů veřejné moci, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
26. Dovolání je důvodné.
27. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
28. Dle § 31a odst. 3 OdpŠk případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
29. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna tam uvedená kritéria.
K otázce složitosti řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, uvedl, že: „složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, jenž je citovaný ve Stanovisku). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhá na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána.
Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci zpravidla nebude možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.
30. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
31. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, je zřejmé, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v posuzovaném řízení dvakrát zrušeno, přičemž poprvé se tak stalo z důvodu závažného pochybení soudu prvního stupně (v podobě nepřezkoumatelnosti jím vydaného rozsudku). Z jakého důvodu došlo ke zrušení v pořadí druhého rozhodnutí soudu prvního stupně v posuzovaném řízení a zda, případně jakým způsobem, se tato skutečnost podílela na celkové délce posuzovaného řízení, odvolací soud (soud prvního stupně) již nehodnotil, a tedy jeho závěr, že doba trvání posuzovaného řízení 5 let a 2,5 měsíce je především s ohledem na složitost věci (věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy) ještě dobou přiměřenou, je předčasný.
32. Lze proto shrnout, že ve vztahu k hodnocení přiměřenosti celkové délky řízení (v závislosti na vzájemném vztahu kritéria složitosti a postupu orgánů veřejné moci) je právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.
33. Za situace, kdy se odvolací soud bude muset v navazujícím řízení znovu a komplexně zabývat všemi zákonnými kritérii, jež jsou významná nejen pro určení přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení, nýbrž i pro určení formy a rozsahu případného přiměřeného zadostiučinění, bylo by zjevně předčasné, aby se Nejvyšší soud v této fázi řízení zaujímal stanovisko k tomu, zda byla délka posuzovaného řízení ještě přiměřená či nikoliv.
34. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl žalobkyní napaden, podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
35. V dalším řízení odvolací soud neopomene zohlednit právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, dle kterého na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Řečeno jinak, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Přitom odvolací soud současně zohlední kritérium zvýšeného významu řízení pro žalobkyni, daného jejím vyšším věkem.
36. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2020
JUDr. Pavel Simon předseda senátu