30 Cdo 2865/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Pavlíkem
ve věci vyšetřované R. H., zastoupené opatrovnicí L. B., a opatrovníkem pro
řízení Mgr. Ing. Markem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem,
Masarykova l250/50, za účasti navrhovatele Domova pro osoby se zdravotním
postižením v Lubech, se sídlem Luby-Horní Luby 731, a za účasti Okresního
státního zastupitelství v Chebu, o navrácení způsobilosti k právním úkonům,
vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 19 P 36/2000, o dovolání
vyšetřované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. května 2012, č.j.
18 Co 562/2011-247, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. listopadu 2012, č.j. 30
Cdo 2865/2012-275, se v odůvodnění opravuje tak, že druhá věta třetího odstavce
na čísle listu 7 správně zní: “Z tohoto důvodu Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu s přihlédnutím k
ustanovení § 243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k
dalšímu řízení.“ Následující třetí a čtvrtá věta téhož odstavce se vypouštějí.
Nejvyšší soud České republiky v označené věci podle ustanovení § 243b odst. 2
a 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), s ohledem na aplikaci
ustanovení § 10 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
rozsudkem ze dne 22. listopadu 2012, č.j. 30 Co 2865/2012-275, vyslovil, že se
zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. května 2012, č.j. 18 Co
562/2011-247, a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud v tomto případě v důsledku úpravy obsažené v článku II. bodu 12. zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony, ve věci postupoval podle znění
o.s.ř. účinného od 1. července 2009.
Podle ustanovení § 164 odst. 1 o.s.ř. předseda senátu opraví v rozsudku
kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné
nesprávnosti.
V odůvodnění rozhodnutí došlo ke zjevné nesprávnosti, když byla užita ve třetím
odstavci na č.l.7 třetí a čtvrtá věta, které neodpovídají vyhlášenému výroku. Z
tohoto důvodu se v rámci opravy této zjevné nesprávnosti třetí a čtvrtá věta
vypouštějí a současně byla opravena věta druhá v souladu s vyhlášeným výrokem.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. března 2013
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu
opatrovníka. Výroky VI. a VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě
nákladů řízení placených státem. Soud prvního stupně věc posoudil ve smyslu
ustanovení § 10 odst. 1 a 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a
přihlédl i k čl. 26 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením vyhlášené
pod č. 10/2010 Sb. m.s. (dále jen „úmluva“), podle které jsou smluvní strany
úmluvy povinny přijmout účinná a vhodná opatření, mimo jiné prostřednictvím
vzájemné podpory osob v rovnocenné situaci, aby umožnily osobám se zdravotním
postižením dosáhnout a udržet si co nejvyšší úroveň samostatnosti, uplatnit v
plné míře tělesné, duševní, sociální a profesní schopnosti a dosáhnout plného
začlenění a zapojení do všech aspektů života společnosti. Ze znaleckého posudku
vzal soud za prokázané, že vyšetřovaná trpí i nadále duševní poruchou –
mentální retardací, a to na pomezí lehkého až středně těžkého postižení. Tato
porucha je neléčitelná, trvalá a neměnná. Dále zjistil, že vyšetřovaná je
klientkou navrhovatelky, pobývá v jejím zařízení, kde je zaměstnána na částečný
úvazek jako pradlena. Je aktivní uživatelkou sociálních služeb, je připravována
na provádění nákupů spotřebního zboží, přípravu jídel, cestování apod. Na
základě pohovoru s vyšetřovanou má soud za prokázané, že je schopna obsahově
posoudit potřebu jednotlivých druhů potravin pro každodenní potřebu, chápe
význam položených otázek a dokáže na ně odpovídajícím způsobem přiměřeně
reagovat, postupně dochází k rozvoji sociálních dovedností vyšetřované bez
ohledu na zjištěné postižení jejích rozumových schopností a v současné době se
dokončuje její přestěhování do nájemního bytu. Konstatoval tak, že ve smyslu
ustanovení § 10 odst. 1 obč. zák. vyšetřovaná i nadále trpí duševní poruchou
trvalého rázu, pro kterou by byly podmínky (posuzováno textem občanského
zákoníku) pro zbavení způsobilosti vyšetřované k právním úkonům splněny. Právní
normu však podle soudu nelze vykládat izolovaně od celého právního řádu, ale v
souladu se zásadou přiměřenosti užití omezujícího opatření vždy posuzovat, jak
se faktické postižení člověka projevuje v jeho každodenním životě a zda jej
vůbec prakticky omezuje i ohrožuje. O nutnosti aplikace podle zásady
přiměřenosti judikoval Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09. Ústavní soud v nálezu poskytuje přímý návod testu proporcionality
při rozhodování o způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům, který spočívá v
následujících krocích: a) Je sledovaný cíl legitimní? Je sledován a prosazován
cíl nezbytný ve svobodné demokratické společnosti? b) Je dáno racionální
spojení mezi cílem a prostředky vybranými k jeho prosazení? c) Existují
alternativní způsoby dosažení cíle, jejichž využití by učinilo zásah do
základního práva méně intenzivní, popř. jej zcela vyloučilo?
Soud prvního stupně ve zmíněném rozhodnutí uvedl, že za použití této zásady
přiměřenosti je zřejmé, že vyšetřovaná se aktivně účastní všech potřebných
programů na rozvoj své osobnosti a spolupracuje prakticky ve všech možných
oblastech svého života s poskytovateli sociálních služeb a s opatrovníkem,
členem její rodiny. Tyto objektivní okolnosti spolu se zjištěným subjektivním
stupněm postižení prakticky vylučují, aby byl takto ohrožen veřejný zájem na
ochraně práv samotné vyšetřované. V případě neočekávaného excesu, který by mohl
nastat nepředvídaným právním úkonem, k němuž vyšetřovaná subjektivně nebude
schopna, je díky ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. zajištěna absolutní
neplatnost takového úkonu. Soud dále posoudil způsobilost vyšetřované podle
výsledku jejího rozhodování, podle tzv. funkčního testu, přičemž uvedl, že
nebylo zjištěno žádné rozhodnutí vyšetřované, které by vyžadovalo formální
zbavení její způsobilosti. K odvolání Okresního státního zastupitelství v Chebu Krajský soud v Plzni
usnesením ze dne 4. května 2011, čj. 18 Co 467/2010-176, rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I., IV.,V.,VI. a VII. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními
provedenými soudem prvního stupně přičemž konstatoval, že z důkazů provedených
soudem prvního stupně vyplývá, že oproti době, kdy bylo rozhodováno o zbavení
způsobilosti k právním úkonům vyšetřované došlo ke změnám v její schopnosti k
řadě běžných právních úkonů, takže podmínky pro její úplné zbavení způsobilosti
k právním úkonům nadále naplněny nejsou. Odvolací soud se identifikoval se
stanoviskem okresního státního zastupitelství, že vzhledem ke zdravotnímu
postižení vyšetřované je nadále namístě určité omezení ve způsobilosti k
právním úkonům vyšetřované, a to i s ohledem na právní jistotu ve specifických
právních vztazích, v nichž by mohlo dojít k ohrožení práv třetích osob. Odvolací soud pak soud prvního stupně zavázal, aby zvážil v jakých oblastech
vyšetřovaná není schopna odpovídajících právních úkonů, přičemž podle
odvolacího soudu by zřejmě připadlo v úvahu hospodaření s vyšší finanční
částkou. Okresní soud v Chebu v průběhu dalšího řízení rozsudkem ze dne 9. září 2011
č.j. 19 P 36/2000-206, výrokem I. změnil zbavení způsobilosti vyšetřované k
právním úkonům provedené rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 29. prosince 1986, čj. Nc 241/86-13, tak, že vyšetřovaná není schopna samostatně
činit pouze takové právní úkony, jejichž předmětem je majetková hodnota
převyšující částku 5.000,- Kč. Výrokem II. rozhodl, že opatrovník vyšetřované
je oprávněn ke všem právním úkonům, v jejichž provádění je vyšetřovaná v
důsledku výroku I. omezena, výrokem III. rozhodl, že opatrovník vyšetřované je
oprávněn být přítomen při všech právních úkonech činěných vyšetřovanou a je
dále oprávněn zastupovat vyšetřovanou při těch právních úkonech, které jsou
prováděny v souvislosti s osobním stavem vyšetřované, její osobností anebo
ochranou jejího zdraví. Právní úkon podle tohoto výroku opatrovník nesmí
provést proti vůli vyšetřované. Výrokem IV.
stanovil pod písmeny a) až d)
povinnosti opatrovníka. Výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a
náhradě nákladů řízení placených státem. Vázán výše uvedeným právním názorem odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně
ve vztahu k duševní poruše vyšetřované (i na základě doplněného dokazování) ke
stejným skutkovým zjištěním, jako při vydání předchozího rozhodnutí. Přihlédl
opětovně k ustanovením § 10 odst. 1 obč. zák. i k čl. 26 Úmluvy o právech osob
se zdravotním postižením vyhlášené pod č. 10/2010 Sb. m.s. (dále jen „úmluva“),
pak uvážil, že vyšetřovaná i v současné době trpí duševní poruchou trvalého
rázu, pro kterou je zjevně schopna činit jen některé právní úkony. Konstatoval,
že nutnost aplikace tohoto ustanovení obč. zák. podle zásady přiměřenosti
připomněl též Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 18. srpna
2009, sp. zn. I.ÚS 557/09. Soud prvního stupně uvedl, že závazným právním
názorem v tomto případě je aplikace ustanovení § 10 odst. 2 obč. zák. na
zjištěný skutkový stav, a to ve vztahu k majetkovým úkonům vyšetřované. Vyšel
přitom ze znaleckého posouzení duševního stavu vyšetřované a z dalších zjištění
učiněných v řízení, ze kterých dovodil, že vyšetřovaná je schopna samostatně
hospodařit s částkou dosahující hodnoty 5.000,- Kč. Současně však konstatoval,
že nebylo prokázáno reálné ohrožení práv třetích osob chováním vyšetřované. Vyšetřovaná se aktivně účastní všech potřebných programů na rozvoj své
osobnosti a spolupracuje prakticky ve všech možných oblastech svého života s
poskytovateli sociálních služeb a s opatrovníkem, členem její rodiny. Tyto
objektivní okolnosti spolu se zjištěným subjektivním stupněm postižení
prakticky podle soudu vylučují, aby byl také ohrožen veřejný zájem na ochraně
práv samotné vyšetřované. V případě neočekávaného excesu, který by mohl nastat
nepředvídaným právním úkonem, k němuž vyšetřovaná subjektivně nebude schopna,
nebo který bude učiněn v momentální těžší indispozici jednající osoby, je díky
ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. zajištěna absolutní neplatnost takového
úkonu. Soud uzavřel, že v posuzované věci již odpadly důvody, které původně
vedly ke zbavení způsobilosti vyšetřované k právním úkonům. Protože tak je ze
skutkových zjištění zřejmé, že výsledky testu proporcionality dopadají na
postavení a jednání vyšetřované v celém komplexu, není nutné její způsobilost
nadále omezovat v jiném rozsahu, než je nezbytné k ochraně třetích osob v
majetkových věcech s hodnotou nad 5.000,- Kč. K odvolání vyšetřované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. května 2012,
čj. 18 Co 562/2011-247, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že podmínky k
úplnému zbavení způsobilosti k právním úkonům u vyšetřované nadále splněny
nejsou.
Konstatoval, že vzhledem ke zdravotnímu postižení vyšetřované je
uvedené omezení ve způsobilosti k právním úkonům namístě i s ohledem na právní
jistotu ve specifických vztazích, v niž by mohlo dojít k ohrožení práv třetích
osob, ale i s ohledem na ochranu práv vyšetřované. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen vyšetřované dne 13. července 2012 a
právní moci nabyl téhož dne. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala vyšetřovaná dne 2. srpna 2012
prostřednictvím obecné zmocněnkyně včasné dovolání, ke kterému se podáním ze
dne 17. srpna 2012 připojil advokát vyšetřované. Vyšetřovaná přípustnost
dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a podává je z
důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívá,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konstatovala, „že
soud prvního stupně dospěl ve svém prvním rozsudku k závěru, že v řízení nebylo
prokázáno ohrožení práv třetích osob a současně tyto objektivní okolnosti spolu
se zjištěným subjektivním stupněm postižení prakticky vylučují, aby byl také
ohrožen veřejný zájem na ochraně práv samotné vyšetřované“. Uvedla, že ochrana
práv a zájmů vyšetřované i třetích osob je zajištěna systémem opatření, kdy
základním ochranným opatřením je zajištění podpory a jakákoli restriktivní
opatření jsou považována až za krajní řešení. Odkázala v této souvislosti na
Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením (čl. 12) i do jisté míry na
úpravu principu přednosti podpory a přísné subsidiarity omezení svéprávnosti
explicitně zakotveném i v novém občanském zákoníku. Dikce § 10 obč. zák. a
vžitá praxe je zřejmě založena na tzv. statusovém přístupu. Přitom Ústavní soud
v odst. 21 nálezu ze dne 18 srpna 2009, sp. zn. I.ÚS 557/09, uvádí, že „právní
norma umožňující omezení základních práv musí být vykládána a aplikována s
vědomím významu a šíře vztahů, které pokrývají omezovaná základní práva. Tuto
právní normu lze aplikovat až po pečlivém zjištění, které musí být vyjádřeno v
odůvodnění samotného rozhodnutí, která kolidující základní práva třetích osob,
popř. jaké veřejné zájmy jsou v kolizi se základními právy osoby omezované v
jejích práva. Ústavní nález (odst. 22) poskytuje přímý návod testu
proporcionality. Odvolací soud v odůvodnění zrušujícího rozhodnutí sice
považuje za nepochybné, že zbavení, resp. omezení způsobilosti je vždy závažným
zásahem do osobní integrity omezovaného a že mu jsou známy současné trendy ... a dále konstatuje, že v daném případě je zřejmé, že nebylo prokázáno ohrožení
práv třetí osob a také že zjištěné objektivní okolnosti spolu se zjištěným
subjektivním stupněm postižení prakticky vylučují, aby byl také ohrožen veřejný
zájem na ochraně práv samotné vyšetřované, ale v rozporu s tímto konstatováním
následně uvádí svůj závěr: „ Odvolací soud se však ztotožňuje se stanoviskem
okresního státního zastupitelství, že vzhledem ke zdravotnímu postižení
vyšetřované je nadále namístě určité omezení ve způsobilosti k právním úkonům,
a to i s ohledem na jakousi právní jistotu ve specifický právních vztazích, v
nichž by mohlo dojít k ohrožení práv třetích osob“.
Tento závěr je však podle
dovolatelky v rozporu s celým skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a jeho
právní argumentací. Omezení způsobilosti k právním úkonům vyšetřované je tedy
výsledkem nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem a proto
dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR výrok I. rozhodnutí Krajského soudu
v Plzni zrušil, stejně tak jako i rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 9. září 2011. K dovolání se vyjádřilo Okresní státní zastupitelství v Chebu, přičemž odkázalo
na své předchozí vyjádření k odvolání vyšetřované a proto navrhlo dovolání
zamítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího
soudu byl vyhlášen dne 23. května 2012, takže tento procesní předpis je
aplikován ve znění účinném od 1. července 2009). Dovolací soud pak uvážil, že
dovolání vyšetřované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem
podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Je pak přípustné proti
výroku ve věci samé podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolací
soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním napadeném výroku ve
věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,
že podané dovolání je důvodné. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu
dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly
uplatněny v dovolání. Tyto případné vady však z obsahu spisu seznány nebyly. Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný
právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci
může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu. Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k
právním úkonům není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu
samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s
dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob,
které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž
fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle § 10
odst. 1 obč. zák. nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena
podle § 10 odst. 2 obč. zák. učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí
soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, půjde o
právní úkon neplatný (absolutně) podle § 38 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená opatření, které
představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu,
dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly,
trvají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 30 Cdo
4582/2008). Je současně nutno připomenout, že Ústavní soud např. mimo jiné ve
svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07, fakticky vyšel z
úvah, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do
způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a svobod), kdy je
nezbytné vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním,
schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup
ke každému jednotlivému případu s naprosto nekritickým přejímáním závěrů
znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů,
které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů
tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí
pak není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na shodné právní
závěry právní doktríny a judikatury (především) Ústavního soudu, od nichž není
pochopitelně žádného důvodu se ani v této věci jakkoliv odchylovat. Zejména, že
pro posouzení, co je duševní porucha, má zásadní význam odborné lékařské
stanovisko reprezentované znaleckým posudkem, a že znalecký posudek je tak
jedním ze základních důkazních prostředků v řízení, v němž má být rozhodnuto o
způsobilosti člověka činit právní úkony, když je přitom nutno zcela odmítnout
tendence, kdy se soud spokojí jen se znaleckým posudkem jako s jediným důkazem
a nekriticky převezme jeho závěry, aniž je jinak ověří (k takové praxi se
judikatura záporně stavěla i v období totalitního státu; srov. např. R 44/1967
nebo R 3/1979).
Dále, že má být zjištěno, jak se dotyčná osoba skutečně chová, jak se projevuje
ve styku s lidmi, jak obstarává svoji domácnost a jak hospodaří se svým
majetkem, a že znalci pak mají být při výslechu s výsledky těchto zjištění
konfrontováni a vyjádřit se k nim, zatímco soud musí zvážit a rozhodnout, zda
je k omezujícímu zásahu do způsobilosti činit právní úkony vůbec důvod
(Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §
1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 109). Ústavní soud
pak ve svém nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, učinil z
ústavně právního hlediska podrobný instruktivní rozbor institutu zbavení
(omezení) způsobilosti k právním úkonům, z něhož lze pro účely této věci
vyjmout následující právní argumentaci:
„Při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům bude vždy
třeba důsledně dbát toho, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je
nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně
chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného
umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu
proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4
Listiny. Z tohoto pohledu je také ústavně značně problematický institut zbavení
způsobilosti k právním úkonům, který je evidentním reliktem starého režimu. [Je
jistě vypovídající, že zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. zbavení
svéprávnosti, neznají právní řády západních sousedních států Rakouska a
Německa, a od 1. 1. 2009 zmizel tento institut i z francouzského code civil,
přičemž z pozdějšího data lze usuzovat na to, že jde o důsledek (poněkud
zpožděné) francouzské akceptace normativního působení základních práv i na
činnost zákonodárce.] Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější
alternativy [bod 23 písm. c)], kterými by bylo možno ještě dosáhnout
sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či
veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti
k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná
skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení
její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k
omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou
důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná
způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a
dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak
řečeno – při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho
rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento
ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního
státu – viz body 19, 20, 21 - ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace
občanského práva)....
v případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním
úkonům soud (je) povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující
konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž
má dojít k omezení svrchu označených základních práv osoby, jíž má být omezena
způsobilost k právním úkonům. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen
zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak
se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará
o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se
případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém
řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže
nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Předlistopadové soudnictví mělo za
to, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má
chránit a nikoli poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného
občana (blíže viz Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České
socialistické republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a
schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). V současném právním prostředí, utvářeném českým ústavním
pořádkem, je třeba tuto ideu (která tehdy vycházela z dosažené totožnosti zájmu
jednotlivce, celé společnosti a státu tak, jak tuto zájmovou jednotu
presumovala Ústava ČSSR z roku 1960, demonstrujíc skrze ní dosažení socialismu
– k uvedenému problému blíže Wagnerová E.: Základní práva, in Komunistické
právo v Československu, Kapitoly z dějin bezpráví, M.Bobek/P.Molek/V.Šimíček
(eds.), Masarykova univerzita, 2009, s.330 – 363) modifikovat jednak oddělením
zájmů jednotlivce, společnosti a státu (jak je běžné v ústavněprávní teorii
demokratických liberálních států), a dále vycházet z myšlenky přednosti zásadně
svobodného, autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu
znemožňováno realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam,
kde si jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám (princip
subsidiarity).“
Jak vyplývá z velmi stručného odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud
vyšel ze skutečnosti, že vyšetřovaná trpí duševní chorobou, která není jen
přechodná. Dále podal (bez dalšího a konkrétnějšího zhodnocení) snímek způsobu,
jakým vyšetřovaná zajišťuje svoje potřeby, a okolností za nichž tak činí. Vlastní rozhodnutí, kterým byl vymezen rozsah omezení způsobilosti k právním
úkonům vyšetřované, pak odvolací soud v zásadě odůvodnil již zmíněným
konstatováním, že „vzhledem ke zdravotnímu postižení vyšetřované je nadále
namístě určité omezení ve způsobilosti k právním úkonům, a to i s ohledem na
jakousi právní jistotu ve specifický právních vztazích, v nichž by mohlo dojít
k ohrožení práv třetích osob, ale i s ohledem na ochranu práv vyšetřované“. Je
nepochybné, že takto zdůvodněné rozhodnutí stanovící a vymezující omezení
způsobilosti k právním úkonům vyšetřované je třeba hodnotit jako zcela vágní,
resp.
neexaktní a neodpovídající výše vyloženým zásadám na aplikaci ustanovení
§ 10 odst. 1 a 2 obč. zák. Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí proto z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu není možno považovat za správné. Z uvedeného důvodu Nejvyšší
soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) rozsudek odvolacího
soudu s přihlédnutím k ustanovení § 243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil. Protože
soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho
předchozí rozhodnutí ve věci zrušil, platí důvody zrušení dovolacím soudem též
pro jeho rozsudek ze dne 5. září 2012. Proto dovolací soud zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.