30 Cdo 2869/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobkyně M. M., proti žalovanému B. J., zastoupenému advokátem, o ochranu
osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 104/93, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 13. dubna 2005, č.j. 1 Co 120/2004-298, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2005, č.j.
1 Co 120/2004-298, se ve výrocích označených I., III. a IV. zrušuje, a věc
se uvedenému soudu vrací v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. prosince 2003, č.j. 24 C
104/93-261, zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaný byl povinen zaslat žalobkyni
omluvný dopis ve znění: „Vážená paní JUDr. M. M., prosím Vás, abyste přijala
mou upřímnou omluvu za nepravdivá tvrzení, kterými jsem se Vaší osoby dotkl v
souvislosti s výkonem Vaší funkce na majetkovém oddělení Okresního národního
výboru
ve V. článkem ve Vyškovských novinách ze dne 14. září 1990. Omlouvám se Vám
konkrétně za výrok, že „při pohledu na hospodářskou smlouvu s podnikem K. B.
bijí do očí skutečnosti, které musejí překvapit i úplného laika. Jak to, že ve
smlouvě je uvedeno jen „drobné movité věci“ a celková částka – bez jmenovitého
seznamu a každého předmětu? Jak to, že chybí doklad o předání a převzetí věci?
(nebo snad správce majetku mohl „kšeftovat“ jako vekslák?)“. Šetření
oprávněných státních orgánů prokázalo, že jmenovitý seznam k hospodářské
smlouvě byl přiložen a tyto orgány nezjistily žádné porušení Vašich povinností,
a proto se Vám omlouvám. Děkuji, že omluvu přijímáte. B. J.“ Rozhodl současně o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně se zaměřil na posouzení toho, zda vymezená část
článku „Slovo poslance“, uveřejněného ve V. novinách dne 14. září 1990
týkající se hospodářské smlouvy uzavřené podnikem K. B., stejně jako
chybějících dokladů o předání a převzetí prodávaných věcí, byla tvrzeními
objektivně způsobilými zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně ve smyslu
ustanovení § 11 občanského zákona (dále jen „o.z.“). Dospěl pak k závěru, že
uvedená konkrétní tvrzení, za která se žalobkyně domáhá po žalovaném omluvy,
nelze posuzovat za zásah objektivně způsobilý narušit její osobnostní práva
především proto, že nesměřují výhradně vůči osobě žalobkyně. Z obsahu článku
jednoznačně vyplývá, že se jedná o kritiku práce tehdejšího ONV ve V., nikoliv
o zásah do občanské cti a důstojnosti žalobkyně. Soud se neztotožnil ani s
uplatněným tvrzením, že šetřením státních orgánů nebylo seznáno žádné porušení
jejích povinností. Naopak šetřením bývalé Krajské prokuratury bylo zjištěno, že
žalobkyně podle platných předpisů a interních pokynů vždy nepostupovala.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. dubna 2005, č.j.
1 Co 120/2004-298, výrokem I. změnil rozsudek krajského soudu v odstavci I.
výroku tak, že žalovaný je povinen zaslat žalobkyni dopis tohoto znění: „Vážená
paní JUDr. M. M., prosím Vás, abyste přijala mou upřímnou omluvu za nepravdivá
tvrzení, kterými jsem se Vaší osoby dotkl v souvislosti s výkonem Vaší funkce
na majetkovém oddělení Okresního národního výboru ve V. článkem
ve V. novinách ze dne 14. září 1990. Omlouvám se Vám konkrétně za výrok, že
„při pohledu na hospodářskou smlouvu s podnikem K. B. bijí do očí skutečnosti,
které musejí překvapit i úplného laika. Jak to, že ve smlouvě je uvedeno jen
„drobné movité věci“ a celková částka – bez jmenovitého seznamu a každého
předmětu? Jak to, že chybí doklad o předání a převzetí věci? (nebo snad správce
majetku mohl „kšeftovat“ jako vekslák?). B. J.“ Výrokem II. potvrdil rozhodnutí
soudu prvního stupně, pokud byla žaloba zamítnuta ve zbývající části požadované
omluvy. Výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů.
Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení § 11 a 13 o.z. Dovodil, že
předmětný článek žalovaného sice představoval kritiku práce bývalého ONV V.,
ale v jejím rámci žalovaný uvedl současně tvrzení o nedbalé práci žalobkyně.
Toto však v řízení neprokázal. Jde o zásah do osobnostních práv a do
důstojnosti a vážnosti osoby žalobkyně ve společnosti. Žalobkyni tak vzniklo
právo na morální satisfakci. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
změnil a žalobě vyhověl (s výjimkou části znění omluvy, která byla podle soudu
nadbytečná a nevztahovala se k předmětu sporu).
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalovaného dne
18. května 2005, přičemž právní moci nabyl dne 19. května 2005.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dne 18. července 2005 žalovaný
včasné dovolání. Dovoláním napadá měnící výrok ve věci samé rozsudku soudu
prvního stupně a související výroky o náhradě nákladů řízení. Přípustnost
dovolání odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o.s.ř.“). Dovolací důvod podřazuje pod ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., neboť se domnívá, že napadený rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyhodnotil charakter
článku, který byl zcela nesporně kritikou poměrů (nikoli tvrzeními), panujícími
v dané době
na tehdejším ONV ve V. Ta se vztahovala na zaměstnavatele žalobkyně, nikoliv
na ni samotnou. Taková kritika je přípustná a v jejím rámci je přípustná i
určitá míra literární či novinářské licence. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR ze dne
19. 7. 1995, sp. zn. Cdon 24/95. Z důvodu právní opatrnosti současně namítá, že
odvolací soud zavázal žalovaného k zaslání omluvného dopisu obsahujícího text,
který neodpovídá tomu, co bylo ve článku „Slovo poslance“ skutečně otištěno.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci v napadených částech zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně podáním ze dne 28. prosince
2005. Vyslovila přesvědčení, že Vrchní soud v Olomouci věc správně posoudil a
také správně rozhodl.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první
Čl. II. bodu 3 (s přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn
občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět
již jen „o.s.ř.“)
ve znění účinném do 31. března
2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou,
řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se
tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném
výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl
k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným
dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je současně povinen
přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání. Případná existence těchto vad se však z obsahu spisu nepodává.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním
posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav,
kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde
především o zjištění omylu soudu
při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle § 11 násl. o.z. Podle
ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené
zadostiučinění.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení tak
přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním
právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní).
Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické
a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde
existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných
osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto
předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13 o.z.
Bylo již uvedeno, že odvolací soud ve věci dovodil, že předmětný článek
žalovaného představoval sice kritiku práce bývalého ONV V., ale v jeho rámci
uvedl také nejen hodnotící úsudek, ale současně i tvrzení o nedbalé práci
žalobkyně. Oprávněnost tohoto tvrzení, které představuje zásah do osobnostních
práv
a do důstojnosti a vážnosti žalobkyně, však žalovaný neprokázal.
Zatímco skutková tvrzení mají objektivní povahu a lze je ověřit,
hodnotící soudy jsou vždy subjektivní, neboť jsou výrazem názorů toho, kdo
hodnotící úsudek pronáší.
V souzené věci ze samotného výroku rozsudku odvolacího soudu vyplývá,
že omluva žalovaného byla takto výslovně přisouzena za výrok „při pohledu
na hospodářskou smlouvu s podnikem K. B. bijí do očí skutečnosti, které musejí
překvapit i úplného laika. Jak to, že ve smlouvě je uvedeno jen „drobné movité
věci“ a celková částka – bez jmenovitého seznamu a každého předmětu? Jak to, že
chybí doklad o předání a převzetí věci? (nebo snad správce majetku mohl
„kšeftovat“ jako vekslák?)“. Jak vyplývá ze znění uvedené formulace, nemá ve
skutečnosti ve své podstatě povahu ověřitelného skutkového tvrzení, natož
skutkového tvrzení seznatelně zaměřeného vůči žalobkyni. Proto dovolací soud
dovozuje, že úvahy odvolacího soudu o tom, že žalobkyni v tomto případě náleží
morální satisfakce za takto jí tvrzený zásah, nejsou případné.
Protože tak již z tohoto důvodu není možno dovoláním napadený rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci pokládat v uvedeném výroku ve věci samé za správný
(§ 243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§
10a o.s.ř.) proto toto rozhodnutí ve vymezené části zrušil a věc vrátil
uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání
věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1
téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v
novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu