30 Cdo 29/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Olgy
Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobkyně S. I., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) J. I., a 2) J. P.,
zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 8 C 74/98, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2006, č. j. 42 Co 645/2005
- 309, ve znění opravného usnesení ze dne 11. května 2006, č. j. 42 Co 645/2005
- 317, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2006, č. j.
42 Co 645/2005 - 309, ve znění opravného usnesení ze dne 11. května 2006, č. j.
42 Co 645/2005 - 317, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po změně žaloby domáhala, aby soud určil, že „navrhovatelka
a první žalovaný jsou spoluvlastníky objektu bydlení - domu čp. 114, na pozemku
p. 351/1 zastavěná plocha, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu v O. na LV č. 216 pro obec O., k. ú. O., který je ve společném jmění
manželů“, a dále určení, že druhý odpůrce není vlastníkem ideálních 13/20
objektu bydlení - domu čp. 114, na pozemku p. 351/1 zastavěná plocha, zapsaného
v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na LV č. 216 pro obec O., k.
ú. O.“ Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 21. 1. 1994 žalovaní uzavřeli
kupní smlouvu, kterou první žalovaný prodal druhému žalovanému ideálních 13/20
označených nemovitostí, které společně s prvním žalovaným nabyli do
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, takže k nakládání s touto nemovitostí
bylo zapotřebí jejího souhlasu. První žalovaný však ideální část nemovitostí
prodal druhému žalovanému bez jejího vědomí a souhlasu a proto je kupní smlouva
neplatná a druhý žalovaný se spoluvlastníkem nemovitostí nestal. Dále uvedla,
že neplatnosti této smlouvy se dovolala u soudu, když dne 18. 4. 1994 podala u
Okresního soudu v Opavě žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy, která byla
rozsudkem tohoto soudu ze dne 5. 6. 1996, č. j. 11 C 87/94 - 88, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 11 Co 406/96,
pravomocně zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 26. 9. 2000, č. j. 8 C 74/98 - 49,
po připuštění změny návrhu žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Poté, co dovodil, že žalobkyně má na určení spoluvlastnického
práva
ve společném jmění manželů naléhavý právní zájem, dospěl k závěru, že tvrzení
žalobkyně o tom, že ke kupní smlouvě ze dne 21. 1. 1994 nedala souhlas, nebylo
prokázáno a smlouva je proto platná.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 12. 2001, č. j.
42 Co 820/2001 - 107, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku o připuštění
změny žaloby, z důvodu nepřezkoumatelnosti a nedostatku důvodu zrušil a věc mu
v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Opavě poté rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, č. j. 8 C 74/98 - 150,
žalobu opětovně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu,
že předmětná nemovitost je kulturní památkou evidovanou v Ústředním seznamu
kulturních památek ČR jako měšťanský dům a protože se Okresní úřad v O.
přípisem ze dne 4. 11. 1996 včas dovolal neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21.
1. 1994 ve smyslu § 13 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči,
dovodil, že tato smlouva je absolutně neplatná; proto žalobě o určení, že
žalobkyně a první žalovaný jsou spoluvlastníky předmětné nemovitosti ve
společném jmění manželů vyhověl,
a jinak ji pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 12. 2003,
č. j. 42 Co 458/2003 - 197, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
potvrdil a jinak jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na negativním
určení není dán naléhavý právní zájem; ve vyhovujícím výroku považoval
rozhodnutí okresního soudu za nepředvídatelné, vnitřně rozporuplné a v závěru o
absolutní neplatnosti kupní smlouvy za nesprávné, neboť nesplnění nabídkové
povinnosti vůči státu by bylo důvodem jen relativní neplatnosti právního úkonu,
která však již byla řešena v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp.
zn. 8 C 17/97. Okresní soud proto měl při posouzení věci vycházet ze skutkových
tvrzení žalobkyně, kterými vymezila předmět sporu, a tudíž dokazováním zjistit,
zda o uzavření kupní smlouvy věděla a udělila k ní souhlas či nikoliv a zda se
relativní neplatnosti smlouvy řádně a včas dovolala (§ 40a a § 145 odst. 2 obč.
zák.).
Okresní soud v Opavě po doplnění dokazování v naznačeném směru rozsudkem ze dne
19. 5. 2005, č. j. 8 C 74/98 - 252, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 30. 11. 1992 byla za trvání manželství
žalobkyně
a prvního žalovaného uzavřena mezi Městem O. jako prodávajícím a prvním
žalovaným jako kupujícím kupní smlouva o převodu vlastnického práva k
předmětným nemovitostem, přičemž kupní cena byla zaplacena ze společných
prostředků manželů a jejich společné jmění nebylo zrušeno ani zúženo. Dne 21.
1. 1994 uzavřeli žalovaní kupní smlouvu, kterou první žalovaný prodal druhému
žalovanému ideálních 13/20 (65 %) předmětných nemovitostí za kupní cenu
1,606.900,- Kč, přičemž právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru
nastaly dnem 2. 2. 1994. Soud prvního stupně vzal z provedeného dokazování za
prokázané, že žalobkyně k uzavření kupní smlouvy dala souhlas (§ 145 obč. zák.
ve znění účinném do 1. 8. 1998) a proto se jedná o platný právní úkon. Z toho
důvodu není určovací žaloba důvodná a proto se soud již nezabýval posouzením
podmínek uvedených v § 40a obč. zák. Ve vztahu k námitce promlčení dovolání se
relativní neplatnosti kupní smlouvy vznesené druhým žalovaným ovšem vyslovil
názor, že v rámci žaloby, kterou žalobkyně podala u Okresního soudu v Opavě dne
18. 4. 1994 pod sp. zn. 11 C 87/94 na určení neplatnosti předmětné kupní
smlouvy, uplatnila relativní neplatnost tohoto právního úkonu řádně a včas (§
101 obč. zák.), když v žalobě bylo uvedeno, že jde o uplatnění relativní
neplatnosti, byla v ní obsažena i vada právního úkonu (absence souhlasu s
prodejem nemovitosti) a druhému žalovanému byla žaloba doručena dne 25. 4.
1994, přičemž první žalovaný neplatnost kupní smlouvy uznal již v průběhu
řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 5. 2006,
č. j. 42 Co 645/2005 - 309, ve znění opravného usnesení z téhož data, č. j.
42 Co 645/2005 - 317, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil a
rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem týkajícím
se posouzení vznesené námitky promlčení dovolání se relativní neplatnosti
smlouvy. Podle jeho názoru žalobkyně podáním žaloby o určení neplatnosti kupní
smlouvy, kterou podala dne 18. 4. 1994 u Okresního soudu v Opavě, neuplatnila
řádně ochranu svého vlastnického práva, neboť platnost smlouvy je jen
předběžnou otázkou ve vztahu k určení vlastnictví. Je proto nevýznamné, že
obsahem této žaloby byla námitka relativní neplatnosti kupní smlouvy, když
touto žalobou žalobkyně „neuplatnila své právo dovolat se neplatnosti tohoto
právního úkonu řádnou žalobou, v řádném řízení, které by mělo za následek
stavení běhu promlčecí lhůty“ (§ 112 obč. zák.). Relativní neplatnosti právního
úkonu vymezené v § 40a obč. zák. není zapotřebí dovolávat
se v samostatném soudním řízení, neboť tuto otázku lze řešit v soudním řízení
jako otázku předběžnou. „Dikci § 80 písm. c) o. s. ř. pravidelně neodpovídá
formulace petitu, jímž je požadováno pouhé zjištění (relativní) neplatnosti
určitého právního úkonu, nýbrž pouze takový petit a jeho odpovídající výrok
soudu, který určuje, zda tu výsledný právní vztah nebo právo je či není“ (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 437/2003). Protože žalobkyně své
právo uplatnila u soudu řádně až žalobou v této věci, tj. dne 16. 3. 1998,
stalo se tak po uplynutí zákonem stanovené tříleté promlčecí doby. S
přihlédnutím ke vznesené námitce promlčení shledal odvolací soud napadené
rozhodnutí okresního soudu, jímž žaloba byla zamítnuta, věcně správným, proto
je potvrdil, byť z jiných důvodů. S ohledem na svůj právní názor se již krajský
soud dále nezabýval úvahami soudu prvního stupně ve vztahu k tvrzení žalobkyně,
zda o uzavření předmětné kupní smlouvy věděla a zda k ní dala souhlas.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně i proto výrokům
o nákladech řízení, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. Namítá v první řadě, že na předmět sporu nelze bez
dalšího aplikovat citované rozhodnutí Nejvyššího soudu a že se odvolací soud
nezabýval z úřední povinnosti tím, zda z důvodu nesplnění nabídkové povinnosti
prodávajícího vůči státu (předmětná nemovitost je kulturní památkou) není kupní
smlouva absolutně neplatná vzhledem k tomu, že jde o veřejný zájem, a
nejednalo-li by se o absolutní neplatnost, jak uvedl ve svém předchozím
rozhodnutí, měl se vypořádat s tím, zda stát se dovolal relativní neplatnosti
smlouvy včas. Dále odvolacímu soudu vytýká, že neposoudil otázku možné
absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu, že jí nebyla podepsána a že
nebyla její účastnicí, ačkoliv nemovitost byla v bezpodílovém spoluvlastnictví
manželů (R 22/75). Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že
námitku relativní neplatnosti této smlouvy uplatnila až po uplynutí promlčecí
doby, a naopak má za to, že se relativní neplatnosti smlouvy řádně dovolala,
když podala žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy dne 18. 4. 1994 u
Okresního soudu v Opavě, která byla zamítnuta rozsudkem tohoto soudu až po dvou
letech z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení,
přičemž odvolací soud ve věci rozhodl až rozsudkem ze dne 26. 9. 1997, avšak do
té doby měla za to, že uvedený právní úkon učinila náležitým způsobem, přičemž
po ní nelze spravedlivě požadovat, aby v době absence judikatury k § 80 písm.
c) o. s. ř. postupovala v rámci ochrany svých práv jinak. Navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen. Uvedl, že s dovoláním žalobkyně souhlasí, neboť o
uzavření kupní smlouvy nevěděla, a poté co se o její existenci dozvěděla,
„činila právní kroky k jejímu zrušení“ podáním žaloby u soudu dne 18. 4. 1994.
Naopak druhý žalovaný ve velmi obsáhlém vyjádření k dovolání vyslovil názor, že
dovolání je zjevně bezdůvodné, neboť nesplňuje zákonem požadované náležitosti,
a dále poukázal na to,
že žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Opavě, která mu byla
doručena, nemohla dovolat relativní neplatnosti kupní smlouvy, když
uplatňovala, aby bylo určeno, že tato smlouva je absolutně neplatná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení
§ 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že první žalovaný,
ačkoliv měl uvedenou nemovitost v bezpodílovém spoluvlastnictví se žalobkyní,
uzavřel dne 21. 1. 1994 s druhým žalovaným kupní smlouvu, kterou mu prodal
ideálních 13/20 (65 %) předmětných nemovitostí za kupní cenu 1,606.900,- Kč,
přičemž právní účinky vkladu spoluvlastnického práva druhého žalovaného do
katastru vznikly dnem 2. 2. 1994. Žalobkyně podala dne 18. 4. 1994 u Okresního
soudu v Opavě žalobu o určení neplatnosti této smlouvy, v níž se jako osoba
dotčená uzavřením této smlouvy dovolala ve smyslu ustanovení § 40a občanského
zákoníku její neplatnosti, která nastala tím, že smlouvu uzavřel první žalovaný
v rozporu s ustanovením § 145 odst. 2 ve znění účinném do 1. 8. 1998 obč. zák.
bez jejího souhlasu; druhému žalovanému byla žaloba doručena dne 25. 4. 1999 a
první žalovaný neplatnost kupní smlouvy uznal v průběhu řízení. Pravomocným
rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 6. 1996, č. j. 11 C 87/94 - 88, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 11 Co
406/96, byla tato žaloba pravomocně zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení. Druhý žalovaný v průběhu tohoto řízení
namítl za řízení před soudem prvního stupně při jednání dne 10. 4. 2000
promlčení uplatněné relativní neplatnosti kupní smlouvy.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 145 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998 běžné záležitosti
týkající se společných věcí může vyřizovat každý z manželů. V ostatních
záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 145 odst. 1
obč. zák., považuje se právní úkon za platný, dokud se ten, kdo je takovým
úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá (srov. § 40a větu první obč.
zák.).
Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle ustanovení
§ 40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní
vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti
právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba
dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého
počátku (ex tunc). To platí i tam, kde na základě tohoto právního úkonu
(smlouvy) vzniklo vkladem do katastru nemovitostí věcné právo.
K tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti, zákon - jak dovodila již
ustálená judikatura soudů - nestanoví žádnou formu; proto lze tak učinit
jakýmkoliv způsobem. Lze tak učinit žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu
nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu (nároku) v řízení před
soudem; postačuje rovněž, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní
neplatnost právního úkonu i mimosoudně. V obou případech účinky tzv. relativní
neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému
účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, popřípadě - namítá-li
neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem - všem účastníkům
právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich
(srov. též například Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství s
uplatňováním ustanovení novelizovaných v roce 1982, uveřejněné pod č. 50 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1985, či Závěry občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ČSR k rozhodování soudů i státních notářství v ČSR
s použitím ustanovení občanského zákoníku, zákona o rodině, občanského soudního
řádu a notářského řádu, novelizovaných zákony č. 131/1982 Sb., č. 132/1982 Sb.,
č. 133/1982 a č. 134/1982 Sb., z 29. 12. 1984, sp. zn. Cpj 51/84, uveřejněné
pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1986). Otázku tzv.
relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení vždy řešit jako otázku
předběžnou.
Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době stanovené v občanském
zákoníku (srov. § 100 odst. 1 věta první obč. zák.).
Právo dovolat se tzv. relativní neplatnosti - jak se podává z ustálené
judikatury soudů - podléhá promlčení (srov. též Závěry k výkladu ustanovení
občanského zákoníku, změněných a doplněných zákonem č. 131/1982 Sb., a k
výkladu některých ustanovení notářského řádu, změněných a doplněných zákonem č.
134/1982 Sb., které byly uveřejněny ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování
soudů a soudních rozhodnutí IV, vydaných v SEVT Praha 1986 na str. 424 a
násl.). Promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno
poprvé (§ 101 obč. zák.).
S názorem odvolacího soudu, že žalobkyně podáním žaloby dne 18. 4. 1994
u Okresního soudu v Opavě v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 87/94, o určení
neplatnosti (relativní) kupní smlouvy, jejímž obsahem byla námitka neplatnosti
kupní smlouvy z důvodu absence souhlasu s prodejem nemovitosti, „neuplatnila
řádně ochranu svého vlastnického práva“, neboť platnost smlouvy je jen
předběžnou otázkou ve vztahu k určení vlastnictví, tedy „neuplatnila své právo
dovolat se neplatnosti tohoto právního úkonu řádnou žalobou, v řádném řízení“,
nelze souhlasit.
Právo je třeba z pohledu ustanovení § 100 odst. 1, věty první, obč. zák.
vykonat ve stanovené době u soudu, jen jestliže je takový postup zákonem
předepsán. V případě dovolání se tzv. relativní neplatnosti zákon vykonání
práva u soudu nejen
že nevyžaduje, neboť je lze učinit i mimosoudně, natož že by je vyžadoval pouze
pro určitá řízení; tzv. relativní neplatnosti právního úkonu se může oprávněná
osoba
ve smyslu ustanovení § 40a obč. zák. dovolat - jak uvedeno výše - jakýmkoliv
způsobem, tedy žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v
rámci své obrany proti uplatněnému právu v řízení před soudem, např. námitkou
proti právu na plnění, a též mimosoudně a účinky tzv. relativní neplatnosti -
jak rovněž zmíněno již výše - nastávají dojitím projevu vůle ostatním (všem)
účastníkům právního úkonu,
a proto právo bylo vykonáno z hlediska ustanovení § 100 odst. 1 věty první obč.
zák. také tehdy, bylo-li dovolání se relativní neplatnosti učiněno v řízení o
určení neplatnosti právního úkonu. Otázka, zda je na určení neplatnosti
právního úkonu dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., není
z pohledu dovolání se tzv. relativní neplatnosti významná. Poukaz odvolacího
soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003,
není tudíž přiléhavý.
V projednávané věci se žalobkyně dovolala neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21.
1. 1994 z důvodu uvedeného v ustanovení § 145 odst. 1 obč. zák. ve znění
účinném do 31. 7. 1998 v žalobě podané u Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 4.
1994, která byla doručena prvnímu žalovanému dne 28. 4. 1994 a druhému
žalovanému dne
25. 4. 1994, jak z obsahu připojeného spisu vyplývá. Protože toto právo mohla
poprvé vykonat dne 22. 1. 1994, uplatnila své právo před uplynutím tříleté
promlčecí doby; okolnost, že právo nebylo uplatněno u soudu žalobou o určení,
že žalobkyně a první žalovaný jsou bezpodílovými spoluvlastníky předmětné
nemovitosti, je nerozhodná, neboť bylo vykonáno v souladu se zákonem. Účinky
tzv. relativní neplatnosti nastaly
od počátku (ex tunc), odvolací soud k nim měl přihlédnout, i když neplatnost
kupní smlouvy ze dne 21. 1. 1994 z uvedeného důvodu představovala (mohla
představovat) pro rozhodnutí ve věci samé jen posouzení jedné z předběžných
otázek.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný a že se odvolací
soud, veden chybným právním názorem o promlčení práva, nezabýval mimo jiné tím,
zda žalobkyně opravdu s kupní smlouvou ze dne 21. 1. 1994 nesouhlasila,
popřípadě otázkou platnosti kupní smlouvy z hlediska § 13 odst. 4 zákona č.
20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění účinném v době jejího uzavření;
Nejvyšší soud České republiky jej proto podle § 243b odst. 2 část věty za
středníkem o. s. ř. zrušil, včetně opravného usnesení ze dne 11. 5. 2006, č. j.
42 Co 645/2005 - 317, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu
i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu