30 Cdo 2900/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobce T. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O. s. B. l.,
zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 37 C 165/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 2. října 2007, č.j. 1 Co 116/2007-88, takto :
I. Dovolání žalobce se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2006, č.j. 37 C 165/2005-48,
výrokem I. uložil žalovanému uveřejnit v internetovém deníku B. l. omluvu a
ponechat ji vystavenu nejméně po dobu jednoho celého pracovního dne, a to ve
znění: „Omluva. Dne 22.11.2005 jsme zveřejnili článek autora F. G. „Proč nejsou
v ČR idealističtí novináři“, který naznačuje, že se pan T. P. dopustil v době,
kdy byl jednatelem občanského sdružení B. l., zpronevěry jeho prostředků. Toto
podezření bylo však vyvráceno již v roce 2003 závěry policejního vyšetřování.
Za újmu, kterou jsme zveřejněním neopodstatněného podezření panu P. způsobili,
se mu omlouváme. Občanské sdružení B. l“. Výrokem II. zamítl žalobu, aby
žalovaný zaplatil žalobci jako zadostiučinění v penězích za způsobenou
nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“)
částku 15.000,- Kč. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 22. listopadu 2005 byl žalovaným
publikován článek autora F. G. nazvaný „Proč nejsou v České republice
idealističtí novináři“, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že je T. P. terčem
podezření, že zpronevěřil finance B. l. V době, kdy byl předmětný článek
publikován, byla již celá záležitost ve věci podání trestního oznámení na
žalobce ukončena, proto soud prvního stupně dovodil, že se jednalo ze strany
žalovaného o nepravdivé tvrzení, které bylo objektivně způsobilé zasáhnout do
osobnostních práv žalobce. Jako přiléhavou přiznal žalobci omluvu, zamítl však
návrh na přiznání finanční satisfakce, neboť žalobce mimo jiné neprokázal, že
by mu právě v souvislosti s publikací uvedeného článku vznikla zvlášť závažná
újma.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. října 2007,
č.j. 1 Co 116/2007-88, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném
vyhovujícím výroku ve věci samé (výrok I.) tak, že žalobu zamítl. Současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, avšak učinil jiný právní závěr. Podle jeho
názoru, žalobcem napadený údaj uvedený v předmětném článku nelze posuzovat
izolovaně od jeho ostatního textu. Poukázal na to, že šlo o obsáhlý článek
zaměřený na novináře, na jejich vztah k etice, ke korupci, k moci apod. Z
celkového kontextu článku ve vztahu k žalobci z objektivního hlediska vyznívá,
že existovalo podezření, že žalobce zpronevěřil finance B. l., což je pravdivé,
neboť jak vyplynulo z výsledků dokazování, bylo na žalobce podáno trestní
oznámení pro podezření z trestných činů, mimo jiné i zpronevěry podle § 248
odst. 1, 2 a 3 trestního zákona. Celkové vyznění dané informace týkající se
tehdejšího podezření, že žalobce zpronevěřil finanční prostředky B. l., jak
uvedl sám žalobce v žalobě, je tedy podle odvolacího soudu správné. Pravdivost
napadeného údaje (tak) vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv
žalobce a proto nelze ani dovodit odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 13
o.z.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 19. listopadu 2007, přičemž
právní moci nabyl dne 20. listopadu téhož roku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 28. prosince 2007 včasné
dovolání. Odkazuje na dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že informace o podezření z trestného
činu uveřejněná v předmětném článku nemůže být posuzována jako difamační,
protože takové podezření skutečně existovalo. Podle dovolatele právě okolnost,
že trestní oznámení žalovaného bylo policejním orgánem jako nedůvodné odloženo,
je možnost zveřejňovat informace o jeho existenci trvale prekludováno. Navrhl,
aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen
„o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, a uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou
osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.,
stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve
věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že toto rozhodnutí je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné
(§ 243b odst. 2 o.s.ř..
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu
nepodávají.
Bylo již uvedeno, že dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Toto ustanovení dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle § 11 násl. o.z. Podle
ustanovení § 13 odst. 1 a 2 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené
zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální)
zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby
nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu
nemajetkové újmy v penězích.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení tak
přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním
právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní).
Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a vzniklou
újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv
z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13 o.z.
Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna
některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 o.z., je
třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního
případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé
neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej
Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva,
Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.).
S ohledem na skutečnost, že se žalobce cítí dotčen tvrzeními obsaženými v
publikovaném článku, jde tak v souzené věci nepochybně o posouzení vztahu
ochrany osobnostních práv a ochrany svobody projevu.
K problematice svobody projevu existuje četná judikatura Evropského soudu pro
lidská práva, v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její
meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy
vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a jednak práva třetích osob. Svoboda projevu je chápána jako
jeden ze základních kamenů demokratické společnosti. Svoboda projevu platí
nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za
neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či
znepokojují. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti u tisku. Ten sice
nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných,
nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se především
politických záležitostí, ale i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu.
Úlohou tisku je nejen šíření informací a myšlenek, ale veřejnost má současně na
poskytování těchto informací a myšlenek právo.
Tisk (ale i ostatní informační média) informují o záležitostech veřejného zájmu
a zároveň i upozorňují na případné negativní jevy ohrožující chod demokratické
společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany
příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující
nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění
negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení
společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů
a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na
informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti
intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické
společnosti.
Svoboda projevu ovšem není bezbřehá. Je omezena jednak chráněnými zájmy podle
článku 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a
svobodami; v tomto případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu
článku 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10 Listiny.
Při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem
na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na
stejné úrovni, je třeba s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého
případu pečlivě vážit, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před
právem druhým. Je proto třeba na základě konkrétních okolností daného případu
posoudit, zda dotčený výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na
ochranu osobnosti dané osoby, či zda je konkrétní situaci přiměřený (obdobně
srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV.
ÚS 146/04).
Při zkoumání přiměřenosti posuzovaného výroku je třeba v prvé řadě odlišit, zda
se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na
přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt,
objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování,
pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná.
V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu
osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není
natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti.
Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému
faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a
přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící
soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na
pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah
do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda
primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2006, sp.zn. 30 Cdo
1924/2005-132).
Z dovoláním napadeného rozhodnutí je pak zřetelně patrné, že odvolací soud z
uvedených právních zásad při svém rozhodování fakticky vycházel a není tak
naplněn zmiňovaný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolací
soud správně a přiléhavě vyšel v napadeném rozhodnutí ze skutečnosti, že
předmětný článek byl zaměřen na výkon novinářského povolání a nikoliv tedy na v
této souvislosti zmíněný případ žalobce (přitom se však jednalo o tvrzení ve
své podstatě pravdivé, byť ze subjektivního hlediska žalobce nepodané v celé
jeho šíři). Přitom z formulací tohoto článku nelze v žádném případě nikterak
učinit závěr (který však žalobce bere za základ důvodů jím požadované omluvy),
že by naznačoval, že se žalobc v době, kdy byl jednatelem občanského sdružení
B. l., dopustil zpronevěry finančních prostředků tohoto sdružení. Je proto
třeba mít za to, že úvaha odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nedošlo k
zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce, a že tak nelze dovodit
odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 13 o.z., je správná.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
je správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2
věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1
věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř. a § 142 odst. 1
o.s.ř., kdy žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení
právo, zatímco žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu