30 Cdo 2914/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce a) Ing. P. T. a žalobkyně b) P. T., obou zastoupených advokátkou, proti
žalované fakultní nemocnici v P., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 32 C 122/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 3. května 2005, č.j. 1 Co 34/2005-46, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2005, č.j. 1 Co 34/2005-46, a
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2004, č.j. 32 C 122/2003-26,
se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2004, č.j. 32 C
122/2003-26, zamítl žalobu na ochranu osobnosti, aby žalovaná zaplatila každému
ze žalobců 150.000,- Kč, a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Žalobci zejména tvrdili, že u žalobce bylo zjištěno
rakovinové onemocnění, přičemž součástí léčby měla být chemoterapie, jejímž
nepříznivým následkem je ztráta plodnosti. Protože si žalobci, kteří jsou
manželé s jedním dítětem, přáli mít další dítě, rozhodli se pro zmražení
ejakulátu žalobce za účelem umělého oplodnění (fertilizace in vitro). V
listopadu roku 2000 došlo k odběru ejakulátu žalobce na specializovaném
pracovišti žalované, kde proběhlo i následné zmražení včetně uchovávání celkem
čtyř vzorků ejakulátu. Dne 15.4.2003 byl žalobcům vydán jeden vzorek, po jehož
rozmražení v Ústavu biologie a lékařské genetiky Fakultní nemocnice v M. mělo
následujícího dne dojít k fertilizaci in vitro. Bylo však zjištěno, že vzorek
je k tomuto účelu nepoužitelný. Dne 23.4.2003 si žalobci vyzvedli zbývající
vzorky, z nichž jeden nebyl k dispozici, protože byl předtím kontrolně
rozmražen. Dne 16.6.2003 byly
v Ústavu biologie a lékařské genetiky Fakultní nemocnice v M. rozmraženy
zbývající dva vzorky, podstatně méně kvalitní než měly být, ale přesto byla
provedena fertilizace in vitro. Došlo i k transferu jednoho vajíčka, avšak do
čtrnácti dnů došlo k jeho spontánnímu potratu. Žalobci spatřují neoprávněný
zásah do svých osobnostních práv v tom, že žalovaná nesprávně uchovávala vzorky
ejakulátu a jeden rozmrazila
bez vědomí žalobců. Dovozují, že s ohledem na neplodnost žalobce po
chemoterapii byla uvedeným postupem žalované zmařena jejich naděje na další
dítě a došlo tak k neoprávněnému zásahu do jejich práva na soukromí a rodinný
život. Městský soud v Praze vycházel ze zjištění, že žalobci, kteří jsou
manželé s jedním dítětem, se pokusili z důvodu onemocnění žalobce uchovat jeho
zmražený ejakulát pro případ dalšího početí, jež si naplánovali časově později.
Po uplynutí v podstatě tří let však k umělému oplodnění došlo jen v jednom
případě, který skončil spontánním potratem, ostatní vzorky nebyly v potřebné
kvalitě. Soud dovodil, že i kdyby žalovaná nepostupovala správně při zmražení a
uchování vzorků ejakulátu, nemůže jít o neoprávněný zásah
do osobnostního práva na soukromí a rodinný život, jestliže ten je spatřován v
tom, že se něco nestalo a rodinná situace žalobců je shodná s dobou před
zmražením ejakulátu žalobce. Kromě toho je vše pouze na úrovni hypotetické. I
když v jednom případě došlo k oplodnění, spontánní potrat může, ale nemusí
nutně být v souvislosti s kvalitou ejakulátu; i kdyby žalobce neonemocněl
onkologickým onemocněním, nemuseli žalobci vůbec druhé dítě mít. Soud poukázal
i na případné přerušení příčinné souvislosti, jestliže vzorky vyzvedli žalobci
u žalované a k oplodnění došlo v jiném zdravotnickém zařízení.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že
odvolací soud vycházel ze shodných zjištění jako soud prvního stupně. Dovodil,
že v posuzované věci je třeba vycházet z pojmu všeobecného osobnostního práva v
objektivním smyslu. Jde o právo, resp. práva, která mají za svůj předmět
osobnost fyzické osoby, resp. jednotlivé hodnoty osobnosti fyzické osoby,
tvořící celistvost její osobnosti v její tělesné a morální (mravní) jednotě. Z
uvedeného vymezení pojmu všeobecného osobnostního práva, podle názoru
odvolacího soudu, vyplývá vyloučení zásahu do osobnostních práv nakládáním s
tím, co již netvoří integritu osobnosti v její fyzické a psychickomorální
jednotě, tedy s tím, co je od fyzické osoby odděleno. Tak
i nakládání žalované s ejakulátem žalobce, odebraným mu nepochybně s jeho
souhlasem, není zásahem do osobnostních práv žalobců a není proto dána ani
odpovědnost žalované podle ustanovení § 13 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podávají je z důvodu nesprávného
právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Zásadní
právní význam spatřují v tom, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a zároveň ji řeší v
rozporu s hmotným právem. Odvolacímu soudu především vytýkají nesprávnost
závěru, že nakládání se zárodečnými buňkami žalobce, odebranými mu za účelem
umělého oplodnění, nemůže být zásahem do osobnostních práv žalobců, protože jde
o nakládání s tím, co již netvoří integritu osobnosti v její fyzické a
psychickomorální jednotě. Namítají, že v daném případě jako manželé realizovali
svoji potřebu založit rodinu a vychovávat své dítě, tedy vykonávat své
osobnostní právo na soukromí a rodinný život, když za účelem zplození dítěte
byli nuceni ze zdravotních důvodů žalobce podstoupit metodu umělého oplodnění
(dále též „asistovaná reprodukce“). Tento způsob početí žalobci považují za
současného stavu moderní lékařské vědy a etických norem jako rovnocenný početí
přirozenému. Nezbytnou podmínkou úspěšné realizace asistované reprodukce je
použitelnost odebraných mužských zárodečných buněk. Pokud tedy genetický
materiál žalobce, odebraný mu za účelem zplození dítěte, žalovaná nesprávným
nakládáním znehodnotila, pak zmařila jedinou možnost žalobců mít ještě dítě. Žalobci jsou tak navždy zbaveni možnosti realizovat tuto svoji osobní potřebu a
účel jejich manželství. V souladu s judikaturou Ústavního soudu, ve které
dovodil, že „soukromí v sobě zahrnuje i sféru rodinného života,“ tím došlo k
zásahu do jejich rodinného života. Pokud jde v projednávané věci o
odpovědnostní vztahy, náleží zadostiučinění z důvodu ztráty plodnosti. Skutečnost, že ejakulát byl žalobci odebrán a nesprávným uchováváním poškozen
tak, že byla jeho reprodukční schopnost ztracena, nemůže být posuzováno
odlišně, jako kdyby došlo k nezvratnému poškození pohlavního orgánu žalobce. Přemístění jeho zárodečných buněk, jako součásti osobnostní celistvosti, nemůže
zakládat ztrátu jejich právní ochrany ve smyslu ustanovení § 11 obč. zák. Mužský ejakulát jako předpoklad reprodukční schopnosti jednotlivce, byť je
uložen mimo tělo žalobce, je nepochybně právně chráněn stejně jako všechny
části lidského těla. Není tudíž rozhodné, zda došlo k jeho poškození v momentě,
kdy již nebyl součástí tělesné integrity, pokud jde o jeho umístění, nebo
jestliže došlo k jeho poškození v rámci žalobcovy tělesné integrity. Žalobci
nabídli důkazy k tomu, že žalovaná neodborně uchovala ejakulát žalobce, resp. že došlo k jeho znehodnocení, jež bylo příčinou toho, že při umělém oplodnění
žalobkyně došlo k potratu. Nabídli rovněž důkazy k tomu, že příčinou
znehodnocení ejakulátu nebyl jeho transport na jiné pracoviště, kde mělo být
provedeno umělé oplodnění žalobkyně, neboť tento probíhal zcela dle pokynů
žalované. Soud prvního stupně však provedení těchto důkazů zamítl, neboť zaujal
zužující výklad ustanovení § 11 obč. zák.
a neodčinitelnosti újmy, kterou žalobci utrpěli a již spatřují ve zmaření
možnosti mít dalšího potomka. Žalobci navrhli zrušení rozsudků soudů obou
stupňů.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu
s hmotným právem.
Dovolání tedy může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z
důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 242 odst. 3
o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z
toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo
jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího
soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto
dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a
musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze
považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu
o věci samé žádný vliv.
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci
založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobci uplatnili z hlediska uvedených
podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod, nesprávné právní
posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vzhledem k obsahu
a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem žalobci v dovolání nastolují
právní otázku, zda nakládání zdravotnického zařízení s genetickým materiálem
manžela, odebraným mu
za účelem umělého oplodnění manželky, je objektivně způsobilé narušit jeho
osobnost v její fyzické a morální integritě, a tím neoprávněně zasáhnout do
osobnostních práv manželů na soukromí a rodinný život ve smyslu ustanovení § 13
obč. zák.
Protože jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla,
přičemž její posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale
významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe, je rozhodnutí odvolacího
soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně právně významné;
dovolání je tudíž přípustné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení § 13 obč. zák. stanoví občanskoprávní sankce za neoprávněný
zásah do osobnostních práv fyzické osoby, chráněné všeobecným osobnostním
právem. Základní hmotněprávní podmínkou pro vznik odpovědnosti podle ustanovení
§ 13 obč. zák. je, aby zásah byl objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou
újmu, spočívající buď v porušení či jen ohrožení osobnostního práva fyzické
osoby v její fyzické a morální integritě. V rámci jednotného práva na ochranu
osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní
ochranu jednotlivých hodnot, resp. stránek osobnosti fyzické osoby, jako
neoddělitelných součástí její celkové fyzické a psychické integrity. V tomto
pojetí uvádí v demonstrativním výčtu typická dílčí práva na ochranu osobnosti
ustanovení § 11 obč. zák. Mezi práva významná ve vztahu k projednávané věci
patří
do rámce všeobecné úpravy § 11 obč. zák. právo na ochranu života, zdraví a
těla, souhrnně označované jako právo na tělesnou integritu a její
nedotknutelnost a dále právo na soukromí a rodinný život.
Ze skutkového hlediska žalobci jako manželé podstoupili metodu lékařsky
asistované reprodukce (umělého oplodnění). Základní aspekty umělého oplodnění
jsou vedle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (§ 27a), upraveny ve
směrnici ministerstva zdravotnictví o podmínkách pro umělé oplodnění č. 18/1982
Věstníku MZ, registrovaném ve Sbírce zákonů pod č. 8/1983. Lékařsky asistovaná
reprodukce je zakotvena rovněž v Čl. 14 Úmluvy o lidských právech v
biomedicíně, publikované
pod č. 96/2001 Sb. m. s. Jinak se v praxi umělého oplodnění uplatňují
doporučované lékařské postupy.
Smyslem všeobecného osobnostního práva, jakož i jednotlivých dílčích
osobnostních práv, je zabezpečení účinné ochrany osobnosti fyzické osoby v
jejím nejúplnějším celku. Ačkoli chybí komplexní zákonná úprava umělého
oplodnění, bylo by v rozporu s uvedeným smyslem osobnostněprávní ochrany
neposkytnout v rámci práva na tělesnou integritu a její nedotknutelnost právní
ochranu proti nepřípustnému nakládání s humánním genetickým materiálem, daném k
dispozici zdravotnickému zařízení pro medicínské účely lidské reprodukce. Podle
ustanovení § 11 a násl. obč. zák. tvoří tělo fyzické osoby – člověka integrální
součást jeho osobnosti jako právního subjektu. V tomto všeobecně uznávaném
pojetí – lidské tělo, jeho část, produkt, jakož i genetický materiál, a to i
když byl od těla oddělen, není věcí v právním smyslu. Jako takový, byl-li
genetický materiál odebrán v průběhu lékařského zákroku se souhlasem dárce pro
účely lékařsky asistované reprodukce, může být uchován a použit jen v souladu s
tímto určením. Tento závěr lze za použití analogie dovodit z ustanovení Čl. 22
Úmluvy o lidských právech v biomedicíně, § 26 odst. 4 zákona o péči o zdraví
lidu
a § 12 zák. č. 285/2002 Sb., transplantační zákon. Lékařsky asistovaná
reprodukce představuje léčebně preventivní zásah do reprodukčních schopností
jedince uznávaný lékařskou vědou i právem. Jejím účelem je přispět ke snahám o
založení rodiny, mimo jiné v případech, kdy manželé nemohou přirozeným stykem
zplodit dítě. Spočívá
ve využití postupů a metod, při kterém dochází k manipulaci se zárodečnými
buňkami,
a to vajíčky nebo spermiemi, a s embryi včetně jejich uchovávání. Těmito
postupy
a metodami jsou odběr zárodečných buněk, oplodnění in vitro, přenos embrya
do pohlavních orgánů ženy a zavedení zárodečných buněk do pohlavních orgánů
ženy. V uvedeném smyslu, došlo-li při uchování zdravotnickým zařízením ke
znehodnocení nebo zničení mužských zárodečných buněk, darovaných manželem pro
účely umělého oplodnění manželky, jedná se o zásah do reprodukčních schopností
dárce, jež jsou nepochybně hodnotou tvořící součást jeho tělesné integrity.
Byl-li takový zásah proveden non lege artis, tedy protiprávně, je objektivně
způsobilý narušit jeho osobnost v její fyzické a morální integritě, a tím
neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv manželů na soukromí a rodinný život
ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák.
Z uvedených závěrů dovolacího soudu rozsudek odvolacího soudu nevychází.
Napadený rozsudek odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení
věci s tím, že nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229
odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud
České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části
věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí
i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a
věc
v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst.
3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení
najevo, včetně toho,
co uvedli účastníci (§ 132, část věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2006
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu