30 Cdo 2919/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobkyně Mgr. L. M., proti žalovanému JUDr. J. Š., Ph.D.,
zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 37 C 66/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 5. dubna 2005, č.j. 1 Co 330/2004-102, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2005, č.j. 1 Co 330/2004-102,
se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se tomuto soudu
vrací v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení; ve zbývající části se dovolání
žalovaného odmítá.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2004, č.j. 37 C
66/2002-85, výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalovanému
zaslání omluvy ve znění: „Omlouvám se tímto Mgr. L. M., že jsem nepravdivě
prohlásil, že platby, které jste posílala na základě dvou bankovních převodů do
P. na účet, jsou podvrhy“. Výrokem II. zamítl žalobu, pokud žalobkyně
požadovala přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích. Výrokem III. rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné
ze skutečnosti, že žalobkyně provozovala jako podnikatelka cestovní kancelář,
přičemž si dvakrát objednala hotelové služby v hotelu společnosti S. N. H.
Zástupcem této společnosti je žalovaný. Protože žalobkyně (plně) neuhradila
vyfakturované částky za poskytnuté služby, žalovaný přistoupil na základě
pokynů klienta k vymáhání dluhu. V souvislosti s probíhajícím jednáním v dopisu
ze dne
11. května 1999 (adresovaném žalobkyni) mimo jiné uvedl: „navíc nyní zjišťuji,
že Vaše prohlášení, že přislíbený platební kalendář plníte, je lež. Můj klient
obdržel pouze první splátku ze dne 2. března 1999, dále již nic. Platební
příkaz, který jste mi zaslala
6. dubna 1999, se ukázal být podvrhem, z čehož pro Vás vyplývá možný další
trestněprávní postih.“ Soud poukázal na to, že žalovaný tím plnil pouze příkaz
svého klienta při pochybnosti o plnění žalobkyně. Ta k takovému postupu zavdala
příčinu tím, že řádně neplatila (své závazky). Nadto požadovaný text omluvy
nekoresponduje s tím, co bylo uvedeno ve zmíněném dopise žalovaného. Žalobkyně
neprokázala, že by došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu její
osobnosti, když předmětný dopis není způsobilý se dotknout její cti.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. dubna
2005, č.j. 1 Co 330/2004-102, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil
potud, že žalovanému uložil zaslat žalobkyni omluvu ve znění: „Omlouvám se
tímto
Mgr. L. M., že jsem nepravdivě prohlásil, že platby, které jste posílala na
základě dvou bankovních převodů do P. na účet, jsou podvrhy“. Ve zbývající
části tento rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně učiněných z jím provedených důkazů. Neztotožnil se však s jeho
právním posouzením věci podle ustanovení § 11 násl občanského zákoníku (dále
jen „o.z.“). Žalobkyně popřela tvrzení, že platby, které posílala na základě
dvou bankovních převodů do P. na uvedený účet, jsou podvrhy. Na žalovaném
spočívalo důkazní břemeno, aby prokázal pravdivost předmětného tvrzení, které
však neunesl. Uvedené nepravdivé tvrzení je pro jeho difamující obsah
objektivně způsobilé přivodit újmu zejména na cti a důstojnosti žalobkyně
chráněné čl. 10 Listiny základních práv
a svobod a ustanovení § 11 o.z. Proto dovodil odpovědnost žalovaného podle
ustanovení § 13 téhož zákona. Odvolací soud pak výslovně uvedl, že „na tomto
závěru nemění nic námitka žalovaného, že jednal na pokyn svého klienta, neboť
ani to nebylo důvodem pro použití výroku, že platby, které žalobkyně na základě
dvou bankovních převodů posílá do P. na shora uvedený účet jeho klienta, jsou
podvrhy, jestliže pro toto tvrzení neměl reálný podklad.“ Za tohoto stavu
dospěl k závěru, že žalobkyni přísluší morální zadostiučinění ve smyslu
ustanovení § 13 odst. 1 o.z. ve formě omluvy. Naproti tomu s ohledem na
okolnosti případu neshledal předpoklady pro přisouzení relutární satisfakce
podle ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 27. července 2005 včasné
dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Poukazuje především na to, že
tvrzení žalobkyně, že v dopisu ze dne 11. května 1999 uvedl, že platby, které
žalobkyně posílala na základě dvou bankovních převodů do P. na již zmíněný
účet, jsou podvrh, nikdy v tomto dopisu neuvedl. Přípis obsahuje pouze tvrzení,
že platební příkaz, který mu zaslala, se ukázal být podvrhem, což znamená, že
tento platební příkaz nebyl bankou proveden.
To však je v zásadním rozporu s tím, co žalobkyně v rámci žaloby požaduje.
Žalovaný se domnívá, že by tak byl odsouzen k povinnosti omluvy za tvrzení,
které nikdy nepronesl. Dovolatel fakticky spatřuje důvody dovolání v tom, že
napadený rozsudek vychází ze skutkových zjištění, která neměla oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), přičemž toto rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Navrhuje
proto, aby napadený rozsudek byl dovolacím soudem zrušen a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se žalobkyně nevyjádřila.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první
Čl. II. bodu 3 (s přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn
občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět
již jen \"o.s.ř.\")
ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.
Dovolání nediferencuje mezi jednotlivými výroky rozsudku odvolacího soudu. Je
tak proto napaden i v části, pokud jím byl potvrzen výrok č. II. rozsudku soudu
prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba v případě nároku na přisouzení
zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. Protože tímto výrokem
žalovaný nikterak neutrpěl na svých právech, nebyl k podání dovolání proti němu
legitimován
(§ 240 o.s.ř.). Z uvedeného důvodu proto v tomto rozsahu bylo dovolání
odmítnuto
(§ 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. b/ o.s.ř.).
Pokud odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.,
pak podané dovolání je v této části přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího
soudu v tomto výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3
o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
není možno v této části považovat
za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání (ty z obsahu spisu zjištěny nebyly).
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle § 11 násl. o.z. Podle
ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené
zadostiučinění. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného
ustanovení tak přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným
osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní).
Neoprávněným je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, tj.
s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a
neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto
předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13 o.z.
Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na
osobnosti jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah
spočívající v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby, skutečně
také vyvolala. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a důkazní
břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu (v daném
případě tedy žalobkyni).
Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna
některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1
o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého
konkrétního případu přiměřená a postačující k nápravě nemajetkové újmy vzniklé
neoprávněným zásahem, a tím současně také účinná (obdobně např. srovnej Karel
Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde
Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.).
Žaloba postižené fyzické osoby, která se domáhá morálního zadostiučinění, musí
vždy znít na určitou formu tohoto zadostiučinění. Pokud však soud shledá, že
navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska
ustanovení § 13 o.z. postačující a účinná, pak jestliže není žaloba
odpovídajícím způsobem upravena, je
na soudu žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítnout.
Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především
vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu
(musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k
charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé
nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve
společnosti apod.).
V souzené věci porovnáním obsahu přípisu žalovaného ze dne 11. května 1999
adresovaného žalobkyni se zněním požadované omluvy, je zcela bez jakékoliv
pochybnosti patrná pojmová i obsahová diference. Již z tohoto důvodu proto
nebylo možno žalobě vyhovět, když žalovanému bylo uloženo omluvit se za výrok,
o němž nebylo prokázáno, že by jej skutečně také takto vůči žalobkyni užil.
Protože vzhledem k popsaným skutečnostem nelze dovoláním napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze pokládat v uvedeném výroku za správný (§ 243b odst. 2
o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) jej
proto v této části, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, zrušil a
vrátil mu věc v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1
téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu