U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, PhD., LL.M., v
právní věci žalobce P. B., zastoupeného opatrovnicí Gabrielou Hájkovou,
advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované
JUDr. M. D., soudní exekutorce, se sídlem v Hradci Králové, U Soudu 276, o
ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C
48/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 17. srpna 2015, č.j. 19 Co 262/2015-97, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Hradci Králové (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze
dne 16. července 2015, č.j. 15 C 48/2015-79, nepřiznal žalobci osvobození od
soudních poplatků s ohledem na poměry žalobce, které podle soudu nejsou tak
špatné, jak žalobce ve své žádosti uvádí, neboť žalobce v trestním řízení
vypověděl, že před dvěma roky vyhrál ve Španělsku v loterii částku 615.000 EUR
a tyto peníze má stále uloženy v bance Paribas. Kromě toho žalobcem uplatněný
totožný nárok byl již dříve zamítnut rozsudkem téhož soudu. Soud prvního stupně
tak dovodil, že se v souzené věci jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Krajský soud v Hradci Králové (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. srpna 2015, č.j. 19 Co 262/2015-97, k odvolání žalobce usnesení soudu prvního
stupně potvrdil, když uvedl, že přestože závěr soudu prvního stupně o výhře v
loterii nemá oporu v obsahu spisu, ze strany žalobce jde v dané věci o zřejmě
bezúspěšné uplatňování práva, neboť o nároku bylo již dříve pravomocně
rozhodnuto. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobci dne 1. září 2015, přičemž
právní moci nabylo téhož dne. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 3. září 2015 včasné dovolání,
které doplnil soudem určený opatrovník podáním ze dne 24. května 2016. Dovolatel nesouhlasí se závěry soudů a poukazuje na to, že jen ze shodné
částky, kterou požaduje po žalované a ze jména žalované nelze dospět k závěru,
že se jedná o totožné soudní řízení jako to, které již bylo vůči žalované
pravomocně ukončeno. Podle jeho názoru je dovolání přípustné, neboť právní
otázka, jež je obsahem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, má být dovolacím
soudem vyřešena jinak. Dovolatel pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za
formalistické a navrhuje proto, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího
soudu tak, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se žalobci přiznává
osvobození od soudních poplatků. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly
splněny předpoklady ustanovení § 241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ačkoliv se dovolání v dané věci fakticky dovolává přípustnosti ve smyslu
ustanovení § 237 o.s.ř. nominálním odkazem na to, že dovolacím soudem vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak, ve skutečnosti takto tvrzený případ
přípustnosti dovolání nezdůvodňuje a nenastoluje ani žádnou z dalších uvedených
alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše
vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání
proti němu. Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má
být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité
řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se
domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe
odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných
věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Požadavek žalobce, aby dovolací soud
předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu
přípustnosti dovolání podle § 237 o.s.ř. významově neodpovídá. Spatřuje-li
dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní
otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele)
dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna
2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013), což v případě žalobce není splněno. Protože dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu náležitosti vyžadované
v ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. nenaplňuje, přičemž tuto vadu žalobce včas
(po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší
soud toto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.