30 Cdo 294/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci
žalobkyň a) J. H. a b) J. H., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému D.
N., zastoupenému advokátem,
o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.
zn.
8 C 216/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 19. října 2004, č. j. 19 Co 1897/2004 - 644, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet
advokátky.
Žalobkyně se po změně žaloby soudem připuštěné domáhaly, aby bylo určeno, že
„ smlouva o koupi rodinného domu čp. 242, stav. parc. č. 104/11 o výměře 218
m2, parcely č. 104/12 o výměře 54 m2, pozemku parc. č. 104/5 o výměře 488 m2,
ostatní plocha staveniště, a č. parc. 104/13 o výměře 45 m2, orná půda,
zapsaných na LV č. 313 pro obec a kat. území S. u Katastrálního úřadu v Č.,
uzavřená dne 30. 7. 1998 mezi manžely J. H. a J. H., jako prodávajícími, a
žalovaným D. N., jako kupujícím, je neplatná“ a že „v době smrti J. H. dne 24.
9. 1998 byli J. H. a J. H. spoluvlastníky nemovitostí, které měli ve společném
jmění manželů, a to nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v Č., v
katastru nemovitostí pro okres Č., obec S., kat. území S., na LV č. 313 jako
vlastnictví pozemku a stavby parc. č. 104/11 o výměře 218 m2, zastavěná plocha,
domu čp. 242 postaveného na parcele č. 104/11 o výměře 218 m2, zastavěná
plocha, parcely č. 104/12 o výměře 54 m2, zastavěná plocha, rozestavěné budovy
na parcele č. 104/12 o výměře 54 m2, zastavěná plocha, a dále pozemku parc. č.
104/5 o výměře 488 m2, ostatní plocha, a č. parc. 104/13 o výměře 45 m2, orná
půda.“ Žalobu odůvodnily zejména tím, že kupní smlouva je neurčitá,
nesrozumitelná a zmatečná, formulace v ní použité jsou nepřesné, není v ní
vyjádřeno, kterému prodávajícímu bude vyplacena kupní cena, smlouva neobsahuje
přesné vymezení příslušenství, nemovitosti v ní označené nejsou v souladu s
výpisem z katastru nemovitostí, vklad vlastnického práva byl proveden v rozporu
se zákonem, smlouva byla podepsána v omylu a při absenci vážnosti vůle,
prodávajícím nebyla zaplacena kupní cena, a smlouva je neplatná i podle § 39
obč. zák., neboť jejím účelem bylo jen zajištění pohledávky ze smlouvy o
půjčce, kterou první žalobkyně a J. H. uzavřeli dne 29. 7. 1998 se žalovaným.
Protože žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník uvedených
nemovitostí
a žalobkyně bez rozhodnutí soudu o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení
vlastnictví k nemovitostem nedocílí zápisu v katastru nemovitostí a nemovitosti
nemohou být předmětem projednání dědictví po zemřelém J. H., mají žalobkyně
naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. na požadovaném
určení.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 5. 1999, č. j.
8 C 216/98 - 146, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání
žalobkyň Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 9. 1999, č.
j.
19 Co 2334/99 - 174, rozsudek soudu prvního stupně z důvodu nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích po doplnění dokazování ve věci znovu
rozhodl rozsudkem ze dne
31. 1. 2001, č. j. 8 C 216/98 - 252, tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. K odvolání žalobkyň
Krajský soud
v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 5. 2001, č. j. 19 C 977/2001 - 307,
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že
ve věci je zapotřebí provést další dokazování. Po doplnění řízení v naznačeném
směru Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 12. 2002, č. j.
8 C 216/98 - 434, žalobu znovu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi účastníky a vůči státu. K odvolání žalobkyň Krajský soud v Českých
Budějovicích rozsudkem ze dne
6. 5. 2003, č. j. 19 Co 593/2003 - 465, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy potvrdil a ve výroku o
zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva první žalobkyně a jejího
zemřelého manžela ke dni jeho smrti a v závislých výrocích o nákladech řízení
zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se
ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že otázka platnosti kupní smlouvy
bude při rozhodování o žalobě na určení vlastnictví k nemovitostem ke dni 24.
9. 1998 řešena jako otázka předběžná, a proto shledal, že žalobkyně na tomto
určení nemají naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c)
o. s. ř. Dále shodně s okresním soudem dovodil, že z hlediska určitosti a
srozumitelnosti kupní smlouvy nezpůsobují její absolutní neplatnost podle § 37
odst. 1 obč. zák. některé chyby se v ní nacházející, ani okolnost, že ve
smlouvě nejsou uvedeny všechny stavby, neboť v řízení bylo zjištěno, že tvoří
příslušenství věci hlavní. Přisvědčil i jeho názoru, že v řízení nebylo
prokázáno, že by tato smlouva byla uzavřena v omylu a v důsledku toho by byla
neplatná. Vytkl mu však, že rozhodoval na základě skutkových zjištění, která z
provedených důkazů nevyplývají, a že provedené důkazy řádně nehodnotil
ve smyslu ust. § 132 o. s. ř., a z tohoto důvodu je jeho závěr o platnosti
kupní smlouvy předčasný. Uložil mu, aby s ohledem na provázanost smlouvy o
půjčce, smlouvy kupní
i směnky dokazování doplnil a zjistil, zda účelem kupní smlouvy datované dnem
29. 7. 1998 byl skutečně převod nemovitostí, či zda se nejednalo o zajištění
pohledávky z titulu smlouvy o půjčce, a aby posoudil, zda smyslem kupní smlouvy
nebylo sjednání tzv. propadné zástavy a zda kupní smlouva není pro rozpor s
účelem zákona neplatná podle § 39 obč. zák. Dovolání žalobkyň proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 16. 10. 2003, č. j.
30 Cdo 1876/2003 - 506, odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 25.
5. 2004, č. j. 8 C 216/98 - 597, tak, že určil, že J. H. a J. H. byli v době
smrti J. H. dne 24. 9. 1998 spoluvlastníky uvedených nemovitostí, které měli ve
společném jmění manželů, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně, stejně jako ve svých předchozích
rozhodnutích, shledal, že žalobkyně mají na požadovaném určení vlastnictví k
nemovitostem naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. a že
jsou
ve sporu aktivně legitimovány, neboť nemovitosti byly ve vlastnictví manželů H.
a první žalobkyně jako pozůstalá manželka a druhá žalobkyně jako dcera
zůstavitele jsou dědičkami po zemřelém J. H.; v daném případě tedy jde o určení
rozsahu majetku, který bude předmětem dědického řízení. Na základě velmi
obsáhlého důkazního řízení provedeného v původním a dalším řízení soud zjistil,
že dne
29. 7. 1998 (k němuž byly předmětné nemovitosti ve vlastnictví první žalobkyně
a jejího zemřelého manžela) uzavřeli manželé H. se žalovaným jako věřitelem
smlouvu
o půjčce částky 2.200.000,- Kč, kterou téhož dne převzali, a zavázali se jí
vrátit
do 29. 9. 1998; v bodu II. smlouvy se dále uvádí, že „v návaznosti na tuto
smlouvu uzavřeli dlužník s věřitelem dne 29. 7. 1998 kupní smlouvu, jejíž kopie
je přílohou č. 1 této smlouvy o půjčce, a že od této kupní smlouvy smluvní
strany v okamžiku splacení předmětné půjčky dlužníkem s okamžitou platností
odstoupí za předpokladu, že půjčka bude vrácena v termínu splatnosti“. Dále
bylo ujednáno, že „dlužník vystaví Vlastní směnku na řad věřitele, která je
garancí předmětné půjčky a nelze jí uplatňovat samostatně“, a dále se „dlužník
zavázal, že v případě nesplacení předmětné půjčky
ve stanoveném termínu poskytne jako náhradní plnění movitý a nemovitý majetek
v jeho vlastnictví a v rozsahu bezpodmínečně nutném k finančnímu vyrovnání
půjčky“. Dne 30. 7. 1998 uzavřela první žalobkyně a její zemřelý manžel jako
prodávající
se žalovaným jako kupujícím kupní smlouvu (datovanou dnem 29. 7. 1998), jejímž
předmětem byly nemovitosti uvedené shora, a kupní cena byla dohodnuta na částku
2.200.000,- Kč (podle kupní smlouvy byla kupní cena uhrazena, ve skutečnosti k
jejímu zaplacení nedošlo). Dále účastníci kupní smlouvy ujednali, že
„nejpozději
do 29. 9. 1998 předá prodávající uvedené nemovitosti v řádném stavu, tj. domek
vyklizený, kompletně vystěhovaný a uvolněný a zcela schopný k okamžitému a
řádnému užívání ze strany kupujícího“. Právní účinky vkladu vlastnického práva
žalovaného
k nemovitostem nastaly ke dni 30. 7. 1998. Dále vzal soud prvního stupně z
výpovědi účastníků, svědků a listinných důkazů, včetně obsahů spisů Policie ČR,
za prokázané, že manželé H. nejednali s úmyslem uzavřít jako prodávající kupní
smlouvu
se žalovaným o převodu vlastnického práva k nemovitostem, a že z jejich pohledu
šlo pouze o formální uzavření kupní smlouvy, která měla sloužit jako
zajišťovací institut pro již uzavřenou smlouvu o půjčce. Tento závěr je
podporován výpovědí žalovaného jak před Policií ČR, kde uvedl, že kupní smlouva
sloužila jako záruka pro případ, že by nedošlo k vrácení dluhu, tak i v daném
řízení, kdy jako účastník řízení vypověděl, že
za poskytnutou půjčku ve výši 2.200.000,- Kč mu manželé H. měli ručit jejich
domem a tato platba byla dvojúčelová, tzn. že se jednalo o kupní cenu, ale
zároveň
i o půjčku. Strany tedy neměly úmysl své právní poměry upravit smlouvou kupní,
ale jednalo se o smlouvu o půjčce peněz a její zajištění uvedenými
nemovitostmi, a účelem uzavření kupní smlouvy nebylo převést vlastnické právo
manželů H.
k nemovitostem na žalovaného, ale zajistit pohledávku ze smlouvy o půjčce,
pokud tato nebude řádně a včas dlužníky uspokojena. Podle soudu by bylo
nelogické, aby si manželé H. půjčovali 2.000.000,- Kč, kdyby jejich úmysl
směřoval k prodeji nemovitostí a inkasovali by kupní cenu ve stejné výši.
Skutečnost, že kupní smlouva měla sloužit pouze jako zajišťovací institut,
vyplývá i ze smlouvy o půjčce, v níž je sjednána rozvazovací podmínka, ta však
nevyplývá ze smlouvy kupní; za této situace se nemohlo jednat o zajišťovací
převod práva ve smyslu ust. § 553 obč. zák. Je tedy zřejmé, že právní úkon,
označený jako kupní smlouva, měl podle vůle účastníků sloužit jako zajišťovací
institut k uhrazení předmětné pohledávky. Taková kupní smlouva, jejímž
skutečným účelem je uspokojení pohledávky věřitele ze smlouvy o půjčce tím, že
mu předmět kupní smlouvy připadne do vlastnictví, pokud nebude jeho pohledávka
včas a řádně uhrazena, je pro rozpor s účelem zákona a pro jeho obcházení podle
§ 39 obč. zák. neplatná (viz rozsudek NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2204/99). Okresní
soud proto dospěl k závěru, že žaloba na určení vlastnického práva první
žalobkyně a jejího zemřelého manžela ke dni jeho smrti k nemovitostem označeným
ve výroku rozsudku (tedy včetně jejich příslušenství), je opodstatněná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19.
10. 2004, č. j. 19 Co 1897/2004 - 644, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrdil, ve výroku o nákladech
řízení
před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky jej změnil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu
prvního stupně, že žalobkyně mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení
ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. Vycházeje ze skutkových zjištění
okresního soudu shodně s ním dovodil, že smyslem kupní smlouvy nebyl převod
předmětných nemovitostí, nýbrž zajištění závazku ze smlouvy o půjčce, což je
zřejmé z toho, že smlouva o půjčce, tvořící přílohu kupní smlouvy, obsahuje
ujednání, že od kupní smlouvy strany v okamžiku splacení půjčky odstoupí za
předpokladu, že půjčka bude vrácena v termínu splatnosti a že kupní smlouva
neobsahuje rozvazovací podmínku ani dohodu o zpětném převodu nemovitostí.
Neexistence vážné vůle účastníků kupní smlouvy k prodeji nemovitostí vyplývá
i z dalších provedených důkazů a rovněž i z výpovědi žalovaného před orgány
Policie ČR a z jeho účastnické výpovědi, když uvedl, že kupní smlouva sloužila
jako záruka
pro případ, že by nedošlo k vrácení dluhu a že platba 2.200.000,- Kč byla
dvojúčelová, tzn. že bude-li vrácena tato částka, která je zároveň půjčkou,
odstoupí od kupní smlouvy; nebude-li však vrácena, smlouva o půjčce zaniká a je
platná kupní smlouva. Nedostatek vážnosti vůle účastníků kupní smlouvy k
převodu předmětných nemovitostí má za následek, že tato smlouva je podle § 37
odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná. Odvolací soud nekvalifikoval kupní
smlouvu jako zajištění pohledávky převodem práva podle § 553 obč. zák., neboť
kupní smlouva neobsahuje rozvazovací podmínku ani závazek zpětného převodu, či
„jiný způsob závislosti účinku kupní smlouvy na splnění zajištěného závazku“,
ale naopak obsahuje ujednání o kupní ceně ve výši 2.200.000,- Kč, které je v
rozporu s institutem zajištění závazku, a v souladu s institutem zajišťovacího
práva není ani ujednání o odstoupení od smlouvy, obsažené navíc jen
ve smlouvě o půjčce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z
důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právními
závěry odvolacího soudu a namítá, že kupní smlouvu o převodu nemovitostí je
nutno vykládat v souvislosti se smlouvou o půjčce, neboť účelem kupní smlouvy
bylo zajištění návratnosti půjčky, kterou žalovaný poskytl „žalobcům“, přičemž
záruka splacení půjčky byla realizována převodem vlastnických práv k předmětným
nemovitostem. Kupní smlouvu je proto nutno považovat za smlouvu o zajišťovacím
převodu práva
ve smyslu ust. § 553 obč. zák., jež jako jedinou podmínku stanoví písemnou
formu,
a smlouva tedy nemusí obsahovat rozvazovací podmínku. Podle názoru dovolatele
může být tato podmínka obsažena v jiné smlouvě, než ve smlouvě kupní, což se v
daném případě stalo, neboť rozvazovací podmínka je uvedena ve smlouvě o půjčce.
Protože žalovaný nebyl zástavní věřitel a protože k převodu vlastnictví nemělo
dojít až
v případě, že dlužníky nebude uspokojena pohledávka ze smlouvy o půjčce, nýbrž
uzavřením kupní smlouvy, resp. vkladem vlastnického práva do katastru
nemovitostí, nemohlo se jednat o tzv. propadnou zástavu, jak tvrdily žalobkyně.
V této souvislosti poukazuje na to, že návrh na vklad do katastru nemovitostí
byl podán po uzavření kupní smlouvy, takže vlastnické právo k předmětným
nemovitostem přešlo na žalovaného
s účinky vkladu ke dni 30. 7. 1998. Za nesprávný považuje rovněž závěr
odvolacího soudu, že kupní smlouva je neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák.
Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém velmi podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnily s
rozsudkem odvolacího soudu a s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího
soudu navrhly, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal
napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně sice rozhodl
ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku, nebyl však vázán závazným právním názorem odvolacího
soudu. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost
soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy
dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti.
Podle § 553 odst. 1 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno
převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva).
Toto ustanovení zakotvuje zajišťovací institut, mající akcesorickou
povahu
(je systematicky zařazeno v oddílu pátém části osmé občanského zákoníku), jenž
má dlužníka motivovat ke splnění závazku a věřiteli dávat pro případ nesplnění
dluhu možnost těžit z převedeného práva. Tento způsob zajištění je založen na
tom, že dlužník převede své právo (vedle pohledávky za třetí osobou zákon
nevylučuje ani převod práva věcného, včetně práva vlastnického) na věřitele s
rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn, popřípadě může být
zpětný převod práva dohodnut; splněním dluhu převedené právo přechází zpět na
dlužníka. Zajišťovací převod práva tedy spočívá v podmíněném převodu práva z
dlužníka na věřitele.
Právní skutečností, na základě které může k převodu práva ve smyslu
citovaného ustanovení dojít, je smlouva uzavřená mezi věřitelem a dlužníkem
závazkového právního vztahu, z něhož vyplývající závazek dlužníka má být
převodem práva zajištěn. Pro smlouvu o zajišťovacím převodu práva nestanoví
ust. § 553 obč. zák. žádné zvláštní obsahové náležitosti. Smlouva musí
vyhovovat alespoň obecným požadavkům, zejména musí být dostatečně určitá. Ve
smlouvě musí být kromě vymezení smluvních stran obsaženo také vymezení
zajišťovaného závazku a určení práva, které dlužník převádí
ve prospěch věřitele. I když strany této smlouvy nemusí výslovně rozvazovací
podmínku sjednávat, je její existence obsažena v tom, že smlouva je uzavírána
k zajištění závazku a tento úmysl stran musí být z obsahu smlouvy, popř.
alespoň z jejího názvu, patrný, tj. že účelem prováděného převodu je zajištění
splnění závazku. Zajišťovací převod práva je umožněn ust. § 132 odst. 1 obč.
zák. a jde o převod bezúplatný.
Oproti tomu v kupní smlouvě datované dnem 29. 7. 1998 bylo dohodnuto, že
nemovitosti ve vlastnictví první žalobkyně a jejího zemřelého manžela se
převádějí
do vlastnictví žalovaného za dohodnutou kupní cenu ve výši 2.200.000,- Kč, tedy
vlastnické právo k nemovitostem bylo převedeno nikoliv bezúplatně a podmíněně,
nýbrž při absenci rozvazovací podmínky splnění zajištěného závazku či dohody,
že splněním dluhu převedené právo přechází zpět na dlužníky, tedy na první
žalovanou a jejího manžela. V souladu s institutem zajišťovacího převodu práva
pak není ani ujednání, že „od kupní smlouvy smluvní strany v okamžiku splacení
půjčky dlužníkem s okamžitou platností odstoupí za předpokladu, že půjčka bude
vrácena v termínu splatnosti“, obsažené jen ve smlouvě o půjčce, v níž se
uvádí, že její „součástí je kupní smlouva
ze dne 29. 7. 1998“ (bez jakékoliv její bližší specifikace), avšak součástí
kupní smlouvy není smlouva o půjčce, a z obsahu kupní smlouvy ani nevyplývá, že
by byla uzavírána
k zajištění splnění závazku ze smlouvy o půjčce. Je proto správný závěr
odvolacího soudu, že právní vztah účastníků nelze podle ust. § 553 obč. zák.
posuzovat (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo
2535/99).
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně,
vážně, určitě
a srozumitelně; jinak je neplatný.
Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností
zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s
takovým projevem vůle normy občanského práva spojují.
Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při svém
rozhodnutí vycházel ze skutkového závěru (který není předmětem dovolacího
přezkumu), že vůle účastníků kupní smlouvy nesměřovala k prodeji předmětných
nemovitostí, ale jejím smyslem bylo zajištění závazku ze smlouvy o půjčce,
nelze mu vytýkat nesprávný názor, že smlouva nebyla učiněna vážně, když
účastníci smlouvy svým projevem vůle nechtěli způsobit převod vlastnického
práva k předmětným nemovitostem na žalovaného, a že
z tohoto důvodu je tato smlouva podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná
od počátku (ex tunc).
Lze se ztotožnit i s názorem soudu prvního stupně, že kupní smlouva je
neplatná
i podle § 39 obč. zák. pro rozpor s účelem zákona a pro jeho obcházení
(jmenovitě ustanovení občanského zákoníku o zajištění závazků), když jejím
účelem bylo zajistit pohledávku ze smlouvy o půjčce převodem vlastnických práv
dlužníků k nemovitostem na věřitele, jak je ostatně namítáno i v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska
námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust.
§ 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně
mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které
sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) v
částce 3.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 5 písm. b), a snížená podle
§ 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1, a
zvýšená o 20% podle § 17 odst. 2 vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle ust.
§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu