30 Cdo 2940/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobců a) M. D., b) P. D., obou zastoupených advokátem, proti
žalovanému P. - konkursní správce v.o.s., správci konkursní podstaty úpadce
N.-O. C. spol. s r.o., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 1391/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 5. prosince 2006,
č. j. 35 Co 534/2006 - 112, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou ze dne 14. 8. 2000, doručenou soudu prvního
stupně dne 18. 8. 2000, podanou proti původní žalované N.-O. C. spol. s r.o.,
domáhala, aby „soud určil, že vlastníkem označených nemovitostí je P. D.“
Žalobu odůvodnila zejména tím, že nedala souhlas k uzavření kupní smlouvy ze
dne 13. 10. 1999 o převodu těchto nemovitostí na žalovanou, kterou s ní uzavřel
jako prodávající její manžel P. D., ačkoliv nemovitosti byly v jejich společném
jmění manželů; tuto smlouvu proto považuje za neplatnou ve smyslu § 145 odst. 2
a § 40a obč. zák. V žalobě se současně dovolala relativní neplatnosti této
smlouvy vůči žalované a dále uvedla, že „již předtím oznámila svůj nesouhlas s
uzavřením předmětné kupní smlouvy P. D“.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 6. 12. 2000 žalobkyně navrhla změnu
žaloby tak, že se domáhá, aby bylo určeno, že „předmětné nemovitosti jsou
ve společném jmění manželů P. D. a M. D.“, a dalším podáním ze dne 10. 9. 2001,
doručeným soudu prvního stupně dne 11. 9. 2001 navrhla, aby do řízení
přistoupil další účastník na straně žalobce, a to P. D. Okresní soud v České
Lípě tuto změnu žaloby a dále vstup P. D. (který s tím souhlasil) do řízení na
straně žalobce připustil pravomocným usnesením ze dne 19. 4. 2002, č. j. 6 C
1391/2000 - 53.
Rozsudkem ze dne 30. 9. 2003, č. j. 6 C 1391/2000 - 79, Okresní soud v České
Lípě určil, že „vlastníkem předmětných nemovitostí je P. D.“, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Doplňujícím rozsudkem ze dne 31. 10. 2003, č. j. 6 C
1391/2000-81, výrok tohoto rozsudku „doplnil“ o následující: „a M. D. ve
společném jmění manželů“. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem -
pobočka v Liberci usnesením ze dne 15. 7. 2004, č. j. 35 Co 681/2003-87,
rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem z důvodu
procesních vad řízení a pro nesprávné hodnocení provedených důkazů zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v České Lípě poté rozsudkem ze dne 23. 11. 2004, č. j.
6 C 1391/2000-96, určil, že „vlastníkem označených nemovitostí je P. D. a M.
D., přičemž jde o společné jmění manželů“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci nabyli předmětné nemovitosti
do společného jmění manželů na základě kupní smlouvy ze dne 15. 4. 1999
uzavřené mezi správkyní konkursní podstaty úpadce R., spol. s r.o. jako
prodávající a žalobcem jako kupujícím, s právními účinky vkladu do katastru
nemovitostí ke dni 7. 6. 1999. Dne 13. 10. 1999 uzavřel žalobce jako
prodávající s N.-O. C. spol. s r. o. jako kupujícím kupní smlouvu o převodu
nemovitostí, kterou sepsal a za kupujícího podepsal Ing. N., jednatel
společnosti, přičemž žalobce dokládal vlastnictví k nemovitostem kupní smlouvou
ze dne 15. 4. 1999 a výpisem z katastru nemovitostí, v němž byl zapsán jako
jediný vlastník. K posouzení předběžné otázky platnosti kupní smlouvy (§ 145
odst. 2, § 40a obč. zák.) provedl soud prvního stupně dokazování výslechem
svědků, z nichž pouze svědkyně V. V. vyslechla rozhovor mezi Ing. N. a
žalobkyní někdy na podzim 1999, při němž jmenovaný hovořil o tom, že mezi ním a
žalobcem jsou rozpory a že by byl rád, kdyby firma N. objekt odkoupila, na což
žalobkyně reagovala tak, že „pokud to rozpory vyřeší, že s tím souhlasí“. Tyto
skutečnosti uvedl ve své výpovědi též Ing. N. Dále bylo zjištěno, že dne 22.
11. 1999 zaslal žalobce katastrálnímu úřadu žádost, aby se vklad do katastru
nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 13. 10. 1999 „nerealizoval“. Okresní
soud dovodil, že je velmi nepravděpodobné, že by Ing. N. žalobkyni předem žádal
o souhlas s prodejem nemovitostí, že žalobce ani Ing. N. to nepovažovali za
nutné a potřebné, když v katastru nemovitostí byl jako vlastník nemovitostí
veden jen žalobce, jinak by si vyžádali písemný souhlas žalobkyně. Pokud tedy
Ing. N. hovořil
o prodeji a koupi nemovitostí se žalovanou, bylo to jen v obecné rovině
(nehovořili
o konkrétní smlouvě, o kupní ceně apod.) a šlo teprve „o záměr objekt pro
žalovanou koupit, nikoli o projednání koupě a souhlasu s ní.“ Proto předběžné
vyjádření žalobkyně nepovažoval za souhlas k uzavření smlouvy ze dne 13. 10.
1999. Uzavřel, že nedala-li žalobkyně jako spoluvlastnice nemovitostí k
uzavření kupní smlouvy souhlas, je tato smlouva neplatná a spoluvlastníky
nemovitostí jsou i nadále žalobci. Naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném
určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. shledal v tom, že žalobci, kteří tvrdí,
že jsou vlastníky předmětných nemovitostí ve společném jmění manželů, nejsou
takto zapsáni v katastru nemovitostí.
K odvolání původní žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 5. 12. 2006, č. j. 35 Co 534/2006-112, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že ve společném jmění žalobců
jsou označené nemovitosti a dále parcela č. 363 o výměře 379 m2 zapsané na LV
č. 5069, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že na
majetek N.-O. C. spol. s r. o. byl rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 45 K 41/2004, prohlášen konkurs, pokračoval krajský
soud k návrhu zástupce žalobců v řízení se správcem konkursní podstaty této
společnosti. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) zopakoval důkaz výslechem účastníka řízení Ing. N. (nesprávně
uvedeno svědka), z jehož výpovědi zjistil, že žalobkyni sdělil, že s jejím
manželem uzavřel dohodu o převodu majetku na společnost a že převod bude
realizován, pokud tím dojde k narovnání vztahu; na to žalobkyně odpověděla, že
s převodem bude souhlasit. Svědek dále vypověděl, že mu bylo známo, že žalobci
jsou manželé, že písemný souhlas od žalobkyně nevyžadoval, neboť to nebylo
nezbytné, když od ní měl ústní souhlas, a i v katastru nemovitostí byl zapsán
pouze žalobce. U rozhovoru svědka se žalobkyní v halové kanceláři byla přítomna
V. V., která jako svědkyně před odvolacím soudem uvedla, že si již nepamatuje
na rozhovor mezi žalobkyní a Ing. N., a odkázala na svoji výpověď před soudem
prvního stupně. Z listinných důkazů pak odvolací soud zjistil, že na LV č. 5069
pro obec a okres Č. L., k.ú. D. u Č. L. je jako vlastník předmětných
nemovitostí zapsán úpadce, který je též vlastníkem parcely č. 5277, a dále, že
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 5. 5. 2006, č. j. 31 To 97/2006-453, bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně proti
rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 10. 2005, č. j. 2 T
246/2004-419, jímž byl obžalovaný P. D. zproštěn obžaloby pro podezření ze
spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 odst. 3 písm. b) trestního
řádu. Na základě takto doplněného dokazování krajský soud dovodil, že výpověďmi
uvedených svědků Ing. N. a V. V., jež považoval za věrohodné, bylo prokázáno
tvrzení žalované, že žalobkyně věděla o zamýšleném převodu předmětných
nemovitostí z žalobce na žalovanou společnost a že s takovýmto převodem
souhlasila. Z hlediska právního posouzení věci podle § 145 obč. zák. pak
vycházel z názoru, že k udělení souhlasu k převodu nemovitosti není nezbytně
nutné, aby nejednajícímu manželovi „byl znám stejný okruh otázek jako manželovi
jednajícímu“, a že souhlas manžela s převodem nemovitosti z majetku v SJM
nemusí být učiněn písemně, nýbrž postačí, je-li učiněn ústně, popř. konkludentně (§ 35 obč. zák.), musí však být zřejmé, jakého okruhu věcí se týká
a zda jde o převod úplatný či bezúplatný.
Protože se tedy v daném případě
žalovanému podařilo prokázat udělení souhlasu k převodu předmětných nemovitostí
ze SJM žalobců do vlastnictví „žalované společnosti“, změnil krajský soud
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a to i ohledně určení
vlastnictví k parcele č. 363 o výměře 379 m2 zapsané na LV č. 5069, o níž
okresní soud opomněl rozhodnout.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů
uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu
vytýkají, že porušil ustanovení § 213 o. s. ř., neboť sice vyslechl Ing. N. a
svědkyni V., to mu však neumožňovalo, aby učinil zcela opačná skutková zjištění
než soud prvního stupně, a vydat opačné rozhodnutí. Podle názoru dovolatelů by
se mohl odvolací soud od zjištění okresního soudu odchýlit pouze tehdy, pokud
by si zjednal rovnocenný podklad pro případně odlišné hodnocení důkazů, což se
však nestalo. Přitom svědkyně V. nic k věci nevypověděla (nic se nepamatovala)
a Ing. N. neuvedl nic nového. Přitom odvolací soud měl možnost provést i další
důkazy, např. konfrontaci žalobkyně s Ing. N., na prvním místě ovšem měl
opakovat výslech žalobkyně, aby vysvětlila svůj „záměr, o němž hovoří soudy
obou stupňů.“ Zcela bez povšimnutí z jejich strany pak byl ponechán rozsudek
Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 2 T 246/2004, a rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 5. 5. 2006, č. j. 31 To
97/2006-453, z nichž by bylo možno učinit zjištění, která měla význam pro
rozhodnutí v dané věci a která se netýkala jen zdroje peněz. Na tom nic nemění
názor odvolacího soudu, že předmětem společného jmění manželů mohou být i věci
získané za peníze opatřené trestnou činností. Za nesprávný pak dovolatelé
považují i názor krajského soudu „ohledně“ souhlasu druhého manžela s právním
úkonem; podle ustálené praxe takový souhlas sice nemusí být písemný, což však
neznamená, že nemusí být určitý, srozumitelný a jednoznačný, jistě též s
přihlédnutím k věcnému významu předmětu a obsahu právního úkonu. O precizní
právní úkon se však v dané věci nejednalo, i kdyby byl zaujat názor, že k úkonu
došlo. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla
vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem
odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami
oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, a že je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle § 242
o. s. ř. k závěru, že dovolání není důvodné, i když z jiných důvodů, než
dovolatelé namítají.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
které dovolatelé dále uplatili, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do
společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů; v ostatních
záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Podle § 40a věta první obč. zák., ve znění účinném do 30. 9. 2000, jde-li o
důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2,
§ 479, § 589, § 701 odst. 1 a § 775 považuje se právní úkon za platný, pokud se
ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (věta druhá tohoto
ustanovení).
Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle ustanovení
§ 40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní
vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti
právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba
dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého
počátku (ex tunc). To platí i tam, kde na základě tohoto právního úkonu
(smlouvy) vzniklo vkladem do katastru nemovitostí věcné právo.
K tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti, zákon - jak dovodila již
ustálená judikatura soudů - nestanoví žádnou formu; proto tak lze učinit
jakýmkoliv způsobem. Lze tak učinit žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu
nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu (nároku) v řízení před
soudem; postačuje, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost
právního úkonu i mimosoudně. V obou případech účinky tzv. relativní neplatnosti
nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému účastníku (ostatním
účastníkům) právního úkonu, popřípadě - namítá-li neplatnost právního úkonu
osoba, která nebyla jeho účastníkem - všem účastníkům právního úkonu, a to
okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich (srov. též například
Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství s uplatňováním ustanovení
novelizovaných v roce 1982, uveřejněné pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 1985, či Závěry občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu
ČSR k rozhodování soudů i státních notářství v ČSR
s použitím ustanovení občanského zákoníku, zákona o rodině, občanského soudního
řádu a notářského řádu, novelizovaných zákony č. 131/1982 Sb., č. 132/1982 Sb.,
č. 133/1982 a č. 134/1982 Sb., z 29. 12. 1984, sp. zn. Cpj 51/84, uveřejněné
pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1986). Otázku tzv.
relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení vždy řešit jako otázku
předběžnou.
V posuzované věci se z obsahu spisu podává, že žalobkyně se v žalobě, doručené
soudu prvního stupně dne 18. 8. 2000, podané proti původní žalované N. – O. C.
spol. s r.o., dovolala vůči této společnosti relativní neplatnosti kupní
smlouvy ze dne 13. 10. 1999 z důvodu, že k ní nedala souhlas (§ 145 odst. 2 a §
40a obč. zák.), přičemž v žalobě dále uvedla, že „již předtím oznámila svůj
nesouhlas s uzavřením této smlouvy svému manželovi P. D“. Ve své účastnické
výpovědi před soudem prvního stupně dne 23. 11. 2000 žalobkyně vypověděla:…“Po
nějakém čase přišel manžel s tím, že asi udělal hloupost a že nemovitost
prodal, já jsem s tím nesouhlasila a nakonec jsme se dohodli tak, že manžel
podá na katastr přípis se žádostí, aby nezaknihovali prodej z důvodů, že s
tímto prodejem nesouhlasím.“
Z výsledků řízení přitom nevyplývá a ani nebylo tvrzeno, že by se žalobkyně
vůči svému manželovi jako jedné ze smluvních stran předmětné kupní smlouvy ze
dne 13. 10. 1999 relativní neplatnosti tohoto právního úkonu v tříleté
promlčecí době (§ 101 obč. zák.) dovolala. Je tedy zřejmé, že žalobu o určení
vlastnictví k nemovitostem bylo třeba zamítnout z tohoto důvodu, a nikoliv
proto, že žalobkyně k uzavření kupní smlouvy ze dne 13. 10. 1999 dala souhlas,
jak dovodil odvolací soud, aniž otázku dovolání se žalobkyně relativní
neplatnosti předmětné kupní smlouvy vůči všem jejím účastníkům zkoumal.
Z uvedeného je zřejmé, že ačkoli napadený rozsudek spočívá na nesprávném
právním posouzení, je věcně správný, a jeho zrušení se závazným právním
názorem, jak byl vysloven shora, by v konečném výsledku nemohlo přivodit jiný
výsledek. Proto dovolací soud dovolání žalobců zamítl (§ 243b odst. 2 věta před
středníkem o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v
dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek
tohoto řízení nemají na náhradu nákladů právo a žalovanému v tomto řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu