30 Cdo 2953/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobkyně Z. Š., zastoupené advokátem, proti žalované J. M., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 7 C 320/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2004, č.j. 62 Co 141/2004-56, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2004, č.j. 62 Co 141/2004-56, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 28.12.1999 se žalobkyně domáhala určení, že „dědická dohoda uzavřená dne 28.2.1994 J. M. a Z. Š. je v bodě 1. části podle níž poz. manželka J. M., nar. 13.6.1923, trvale bytem jako zůst., nabývá veškerý majetek patřící do dědictví tj. … restituční nároky na zemědělský majetek podle ust. § 9 zákona o půdě u pozemkového úřadu M. B. čj. 388/91…“neplatná. Žalobu zdůvodnila tím, že „text dědické dohody, schválený rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6, neodpovídá vůli ani jedné z účastnic tohoto řízení, zejména pak není projevem vůle žalobkyně“; že projev vůle žalobkyně směřoval pouze k tomu předmětu dědictví, který vyšel během dědického řízení najevo a který byl v reálné dispozici dědického řízení“; že „až do vydání potvrzujícího rozsudku ohledně dědické dohody Městským soudem v Praze vycházela z toho, že oprávněnými z restitučních nároků jsou společně žalovaná s žalobkyní“.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22.10.2003, č.j. 7 C 320/1999-43, žalobě vyhověl a současně rozhodl, že žalobkyni se vůči žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „dědická dohoda v části týkající se restitučních nároků dle žalobní specifikace je neplatná dle § 39 OZ, kdy neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům“; že „v tomto případě napadený právní úkon není sice v přímém rozporu se zákonem, ale obchází smysl speciálního zákona“; že „neplatnost spatřuje soud i pro rozpor s dobrými mravy, když žalobkyně by se dopředu vzdávala majetkových práv, kdy hodnota majetku nebyla známa a nepochybně se jedná
o majetkovou hodnotu nikoli zanedbatelnou“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.6.2004, č.j. 62 Co 141/2004-56, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení ve věci zastavil; současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované „náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů“ ve výši 11.150,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované. Vycházel ze závěru, že „pro řízení, v němž by měla být opakovaně přezkoumávána otázka platnosti dohody o vypořádání dědictví uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 28.2.1994 nejsou splněny základní podmínky řízení, neboť opětovnému projednání této věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že řízení o schválení dědické dohody a řízení o neplatnost zahájené její žalobou mají sice v zásadě stejný skutkový základ a jde o vztahy mezi týmiž osobami, přesto tato dvě řízení nemají stejný předmět“; že „tato řízení se liší především tím, že každé z nich má jiný účel, každé z těchto řízení posuzuje právní vztahy z jiného hlediska, které je dáno odlišnou právní kvalifikací vyplývající z odlišných povah obou řízení“; že „zatímco řízení o schválení dědické dohody posuzovalo zákonnost dědické dohody a její soulad s dobrými mravy, řízení o žalobě na určení se týká způsobu postupu úředních osob, tj. notářky a soudu, z hlediska samotné existence dohody o vypořádání dědictví“; že „rozhodnutí obvodního soudu a Městského soudu v Praze v dědické věci nepředstavuje překážku věci rozhodnuté i z jiného důvodu“, neboť „předmětem tohoto nesporného řízení je posouzení smlouvy a nikoliv smlouva sama“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení o dědictví po J. M., zemřelém dne 10.12.1991, posledně bytem v P. (dále též jen „zůstavitel“), byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19.5.1995, č.j.
D 69/92-48, určena obecná cena majetku zůstavitele, výše jeho dluhů a čistá hodnota dědictví (výrok I.); byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví po zůstaviteli (výrok II.) a bylo rozhodnuto o odměně a náhradě hotových výdajů notáře, soudního komisaře (výrok III.). Při posouzení dědického práva vycházel soud ze závěru, že dědičkami zůstavitele jsou ze zákona jeho manželka J. M. a dcera
Z. Š. Předmětem soudem schvalované dohody byly, mimo jiné, „restituční nároky na zemědělský majetek podle ust. § 9 zákona o půdě u pozemkového úřadu M. B. č.j. 388/91“. Citované usnesení bylo v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31.7.1995, č.j. 24 Co 135/95-67.
Věc projednání dědictví po zůstaviteli je třeba i v současné době posuzovat (srov. čl. III bod 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, § 873 obč. zák. a čl. II bod 2 zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád) podle právních předpisů, účinných ke dni smrti zůstavitele, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a podle zákona
č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád),
ve znění zákonů č. 158/1969 Sb., č. 29/1978 Sb. a č. 134/1982 Sb. (dále též jen „not.ř.“); řízení však od 1.1.1993 probíhá u soudu (srov. čl. II bod 1 a 2 zákona
č. 263/1992 Sb.).
Podle ustanovení § 482 odst. 1 a 2 obč. zák., je-li více dědiců, vypořádají se
u státního notářství (nyní soudu) mezi sebou o dědictví dohodou. Neodporuje-li dohoda zákonu nebo zájmu společnosti (dobrým mravům), státní notářství (nyní soud) ji schválí.
Usnesením o dědictví se dědické řízení končí (srov. 42 not.ř., nyní § 175s). Bez ohledu na to, jaká uplynula doba od smrti zůstavitele do vydání usnesení, se jím deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Bylo-li prokázáno dědické právo více osob, soud schválí jejich dohodu o vypořádání dědictví, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům [srov. § 39 odst. 2 not.ř., nyní § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř. a § 482 obč. zák.]. Dohodu o vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Dokud nebude dohoda, k níž došlo
do protokolu u soudu nebo soudního komisaře, podepsána jejími účastníky, nelze k ní přihlédnout. Dohodu musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona nebo ze závěti anebo
z obou těchto titulů), není přitom významná. Uzavřená dohoda o vypořádání dědictví může být za řízení změněna, odvolána nebo nahrazena novou dohodou, a to i během odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve věci nerozhodl. Změna dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné jen se souhlasem všech dědiců, kteří ji uzavřeli. Dohoda o vypořádání dědictví se musí týkat všeho majetku, který byl uveden
v soupisu aktiv dědictví. Dohodou nelze řešit do budoucna případné nároky dědiců
k majetku zůstavitele, který by se mohl dodatečně objevit po skončení dědického řízení. Dohodou o vypořádání dědictví mohou (ale nemusí) být upraveny též pasíva dědictví. Uzavřou-li dědici takovou dohodu, podle které by měli odpovídat za zůstavitelovy dluhy jinak, než to vyplývá z § 470 obč. zák., jsou věřitelé zůstavitele účastníky dědického řízení (srov. § 28 not.ř., nyní § 175b o.s.ř.). K tomu, aby soud mohl takovou dohodu schválit, je třeba, aby s ní dohodou dotčení věřitelé vyslovili souhlas. Dohoda
o vypořádání dědictví musí být určitá a srozumitelná; musí z ní mimo jiné bez pochybností vyplývat, jaký zůstavitelův majetek každý z dědiců nabývá. Obsahuje-li dohoda závazek dědice vyplatit jinému dědici dědický podíl nebo jeho část v penězích, musí být sjednána také lhůta k plnění; je také možné, aby bylo sjednáno zajištění tohoto závazku, například zástavním právem k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě
z dědictví. Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví, soud rozhoduje o jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může soud schválit jen v tom znění a v té podobě, v jaké byla uzavřena; je vyloučeno, aby soud rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení část dohody vypustil, a to i tehdy, kdyby šlo
o ujednání nadbytečné, které v dohodě jinak nemá místo. Jestliže soud dohodu
o vypořádání dědictví neschválí, pokračuje po právní moci usnesení v řízení. To samozřejmě neznamená, že by dědici nemohli o vypořádání dědictví uzavřít novou dohodu.
Závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§ 159a odst. 4 o.s.ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. např. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.6.1982, sp.zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982; rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.10.1982, sp.zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV, str. 751).
Otázkou závaznosti rozhodnutí o schválení dědické dohody vydaného v řízení
o dědictví a možnosti přehodnocení takového rozhodnutí postupem jaký zákon připouští v případě soudního smíru se Nejvyšší soud již zabýval a dospěl k následujícím závěrům:
Podle ustanovení § 99 odst. 3 o.s.ř. schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný.
Podle § 99 odst. 3 o.s.ř. má schválený smír účinky pravomocného rozsudku; rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Žaloba podle § 99 odst. 3 o.s.ř. směřuje tedy proti rozhodnutí soudu, jímž byl schválen smír, a může mít úspěch tehdy, jestliže je hmotněprávní úkon účastníků (jimi uzavřený smír) neplatný. Rozhodnutí o žalobě podle § 99 odst. 3 o.s.ř. odstraňuje tak - jestliže je žalobě vyhověno - rozhodnutí soudu o schválení smíru; původní řízení se vrací do stavu, v němž by bylo, kdyby byl soud neschválil smír, a soud pokračuje v jednání o sporu, v čemž mu již nebrání žádné pravomocné rozhodnutí. Účastníci mají novou možnost upravit práva mezi nimi sporná novým smírem, nebo rozhodne soud rozsudkem. Zatímco schválený smír má podle § 99 odst. 3 o.s.ř. účinky pravomocného rozsudku a řízení v rozsahu, jehož se smír týká, je skončeno, je dědická dohoda a rozhodnutí o jejím schválení pouze jedním z několika rozhodnutí, vydávaných v dědickém řízení, která teprve poté, když byla vydána všechna a nabyla právní moci, vedou ke skončení dědického řízení. Především musí být v každém řízení o dědictví rozhodnuto o obecné ceně majetku zůstavitele výši dluhů a čisté hodnotě dědictví (srov. § 37 odst. 1 not.ř., nyní § 175o odst. 1 o.s.ř.), přičemž rozsah dědictví je tímto rozhodnutím dán a při uzavírání dohody (nedojde-li k případu podle § 37 odst. 2 not.ř., nyní § 175o odst. 2 o.s.ř.) se dědici mohou dohodnout pouze o tom, co který z nich převezme z dědictví; přitom žádná část dědictví nemůže zůstat touto dohodou nevypořádaná. I kdyby bylo možno připustit, že lze žalobu podle § 99 odst. 3 o.s.ř. použít i na dědickou dohodu, mohla by tato žaloba směřovat nepochybně jen proti rozhodnutí o schválení dohody a nemohla by se nijak dotknout právoplatnosti rozhodnutí o obecné ceně majetku zůstavitele, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, ačkoli toto rozhodnutí je podkladem dohody; vznikla by tedy prakticky neřešitelná situace. Naproti tomu smírem si mohou účastníci sporu upravit práva mezi nimi sporná způsobem, který je zcela v jejich dispozici, jsouce přitom omezeni jen právními předpisy a obecným zájmem, nikoli však nějakým pravomocným rozhodnutím, které by předcházelo uzavření smíru; k tomu, aby schválený smír měl účinky pravomocného rozsudku, není již třeba žádného dalšího rozhodnutí. Už z této skutečnosti plyne zásadní rozdíl mezi řízením o sporu před soudy a řízením o dědictví před státním notářstvím, rozdíl, který vyplývá ze samé podstaty obou těchto řízení. Závěr, že lze žalobu podle
§ 99 odst. 3 o.s.ř. použít i na dědickou dohodu, by vedl také k zcela nepřijatelným důsledkům. Znamenal by totiž, že by se z dědického řízení, bez výslovného zákonného ustanovení, přesunulo do případného dalšího sporného řízení rozhodování o otázce, kterou již jednou řešil soud v řízení o dědictví. Pokud rozhoduje soud ve sporném řízení o otázkách souvisejících s řízením o dědictví, opírá se vždy o výslovné zákonné ustanovení (srov. např. § 485 obč. zák, § 18 a 48 not.ř., nyní § 175 k odst. 2 a 3 a § 175y o.s.ř.).
Povaha věci tedy vylučuje možnost aplikovat na řízení o dědictví ustanovení
§ 99 odst. 3 o.s.ř. o soudním smíru; schválená dohoda o vypořádání dědictví proto nemůže být soudem zrušena postupem podle § 99 odst. 3 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.10.1968, sp.zn. 2 Cz 6/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 1969).
Z uvedených závěrů je na místě vycházet rovněž v případě žaloby na určení neplatnosti dohody o vypořádání dědictví schválené soudem v řízení o dědictví. Rozhodnutí soudu, vydané ve sporném řízení, že dohoda o vypořádání dědictví, schválená soudem podle § 39 odst. 2 not.ř. (nyní § 175q odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), je neplatná, by totiž ani v tomto případě nemohlo mít vliv na účinky a vykonatelnost rozhodnutí vydaného podle soudem podle § 39 odst. 2 not.ř. (nyní § 175q odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Pokud zákon svěřuje posouzení určité právní otázky soudu, provádějícímu řízení o dědictví, nelze se úspěšně domáhat rozhodnutí o této právní otázce ve sporném řízení, (s výjimkami shora zmíněnými).
Z výše uvedeného ovšem nevyplývá, že projednání žaloby, kterou se žalobce domáhá určení neplatnosti dohody o vypořádání dědictví, jejíž byl účastníkem a jež byla pravomocně schválena usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví, brání, s ohledem na uvedené usnesení, překážka věci již rozsouzené. Pokud státní notářství (nyní soud) rozhodovalo o schválení dohody o vypořádání dědictví podle § 39 odst. 2, resp. § 40 odst. 1 písm. c) not.ř. (nyní § 175q odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), posuzovalo sice i platnost této dohody, avšak jen jako otázku předběžnou. Obsahem jeho rozhodnutí však bylo schválení této dohody, nikoliv určení její platnosti. Proto rozhodnutí o schválení dědické dohody nevytváří překážku věci rozhodnuté ve vztahu k žalobě na určení neplatnosti této dohody a nemůže být tedy důvodem k postupu podle § 219a odst. 1 písm. a), § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že shora citované závěry odvolacího soudu, které jej vedly k zastavení řízení v dané věci, nejsou správné. Správné proto není ani dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které se o tyto závěry opírá.
Nejvyšší soud České republiky proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu