30 Cdo 2953/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci
žalobkyně Z. Š., zastoupené advokátem, proti žalované J. M., zastoupené
advokátem, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp.zn. 7 C 320/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 2. června 2004, č.j. 62 Co 141/2004-56, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2004, č.j. 62 Co 141/2004-56,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 28.12.1999 se žalobkyně
domáhala určení, že „dědická dohoda uzavřená dne 28.2.1994 J. M. a Z. Š. je v
bodě 1. části podle níž poz. manželka J. M., nar. 13.6.1923, trvale bytem jako
zůst., nabývá veškerý majetek patřící do dědictví tj. … restituční nároky na
zemědělský majetek podle ust. § 9 zákona o půdě u pozemkového úřadu M. B. čj.
388/91…“neplatná. Žalobu zdůvodnila tím, že „text dědické dohody, schválený
rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6, neodpovídá vůli ani jedné z účastnic
tohoto řízení, zejména pak není projevem vůle žalobkyně“; že projev vůle
žalobkyně směřoval pouze k tomu předmětu dědictví, který vyšel během dědického
řízení najevo a který byl v reálné dispozici dědického řízení“; že „až do
vydání potvrzujícího rozsudku ohledně dědické dohody Městským soudem v Praze
vycházela z toho, že oprávněnými z restitučních nároků jsou společně žalovaná s
žalobkyní“.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22.10.2003, č.j. 7 C 320/1999-43,
žalobě vyhověl a současně rozhodl, že žalobkyni se vůči žalované nepřiznává
náhrada nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „dědická dohoda v části týkající
se restitučních nároků dle žalobní specifikace je neplatná dle § 39 OZ, kdy
neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo
jej obchází anebo se příčí dobrým mravům“; že „v tomto případě napadený právní
úkon není sice v přímém rozporu se zákonem, ale obchází smysl speciálního
zákona“; že „neplatnost spatřuje soud i pro rozpor s dobrými mravy, když
žalobkyně by se dopředu vzdávala majetkových práv, kdy hodnota majetku nebyla
známa a nepochybně se jedná
o majetkovou hodnotu nikoli zanedbatelnou“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.6.2004, č.j. 62 Co
141/2004-56, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení ve věci zastavil;
současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované „náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů“ ve výši 11.150,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení
k rukám zástupce žalované. Vycházel ze závěru, že „pro řízení, v němž by měla
být opakovaně přezkoumávána otázka platnosti dohody o vypořádání dědictví
uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 28.2.1994 nejsou splněny základní
podmínky řízení, neboť opětovnému projednání této věci brání překážka věci
pravomocně rozsouzené“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
řízení o schválení dědické dohody a řízení o neplatnost zahájené její žalobou
mají sice v zásadě stejný skutkový základ a jde o vztahy mezi týmiž osobami,
přesto tato dvě řízení nemají stejný předmět“; že „tato řízení se liší
především tím, že každé z nich má jiný účel, každé z těchto řízení posuzuje
právní vztahy z jiného hlediska, které je dáno odlišnou právní kvalifikací
vyplývající z odlišných povah obou řízení“; že „zatímco řízení o schválení
dědické dohody posuzovalo zákonnost dědické dohody a její soulad s dobrými
mravy, řízení o žalobě na určení se týká způsobu postupu úředních osob, tj.
notářky a soudu, z hlediska samotné existence dohody o vypořádání dědictví“; že
„rozhodnutí obvodního soudu a Městského soudu v Praze v dědické věci
nepředstavuje překážku věci rozhodnuté i z jiného důvodu“, neboť „předmětem
tohoto nesporného řízení je posouzení smlouvy a nikoliv smlouva sama“.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde
o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení o dědictví po J. M., zemřelém dne
10.12.1991, posledně bytem v P. (dále též jen „zůstavitel“), byla usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19.5.1995, č.j.
D 69/92-48, určena obecná cena majetku zůstavitele, výše jeho dluhů a čistá
hodnota dědictví (výrok I.); byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví
po zůstaviteli (výrok II.) a bylo rozhodnuto o odměně a náhradě hotových výdajů
notáře, soudního komisaře (výrok III.). Při posouzení dědického práva vycházel
soud ze závěru, že dědičkami zůstavitele jsou ze zákona jeho manželka J. M. a
dcera
Z. Š. Předmětem soudem schvalované dohody byly, mimo jiné, „restituční nároky
na zemědělský majetek podle ust. § 9 zákona o půdě u pozemkového úřadu M. B.
č.j. 388/91“. Citované usnesení bylo v odvoláním napadených výrocích II. a III.
potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31.7.1995, č.j. 24 Co
135/95-67.
Věc projednání dědictví po zůstaviteli je třeba i v současné době
posuzovat (srov. čl. III bod 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění
a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, § 873 obč. zák. a čl. II bod 2
zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád) podle
právních předpisů, účinných ke dni smrti zůstavitele, tj. podle zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb.,
č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990
Sb., č. 87/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a podle zákona
č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím
(notářský řád),
ve znění zákonů č. 158/1969 Sb., č. 29/1978 Sb. a č. 134/1982 Sb. (dále též jen
„not.ř.“); řízení však od 1.1.1993 probíhá u soudu (srov. čl. II bod 1 a 2
zákona
č. 263/1992 Sb.).
Podle ustanovení § 482 odst. 1 a 2 obč. zák., je-li více dědiců,
vypořádají se
u státního notářství (nyní soudu) mezi sebou o dědictví dohodou. Neodporuje-li
dohoda zákonu nebo zájmu společnosti (dobrým mravům), státní notářství (nyní
soud) ji schválí.
Usnesením o dědictví se dědické řízení končí (srov. 42 not.ř., nyní § 175s).
Bez ohledu na to, jaká uplynula doba od smrti zůstavitele do vydání usnesení,
se jím deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Bylo-li
prokázáno dědické právo více osob, soud schválí jejich dohodu o vypořádání
dědictví, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům [srov. § 39 odst. 2 not.ř.,
nyní § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř. a § 482 obč. zák.]. Dohodu o vypořádání
dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Dokud
nebude dohoda, k níž došlo
do protokolu u soudu nebo soudního komisaře, podepsána jejími účastníky, nelze
k ní přihlédnout. Dohodu musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po
zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona
nebo ze závěti anebo
z obou těchto titulů), není přitom významná. Uzavřená dohoda o vypořádání
dědictví může být za řízení změněna, odvolána nebo nahrazena novou dohodou, a
to i během odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve věci nerozhodl. Změna
dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné jen se souhlasem
všech dědiců, kteří ji uzavřeli. Dohoda o vypořádání dědictví se musí týkat
všeho majetku, který byl uveden
v soupisu aktiv dědictví. Dohodou nelze řešit do budoucna případné nároky
dědiců
k majetku zůstavitele, který by se mohl dodatečně objevit po skončení dědického
řízení. Dohodou o vypořádání dědictví mohou (ale nemusí) být upraveny též
pasíva dědictví. Uzavřou-li dědici takovou dohodu, podle které by měli
odpovídat za zůstavitelovy dluhy jinak, než to vyplývá z § 470 obč. zák., jsou
věřitelé zůstavitele účastníky dědického řízení (srov. § 28 not.ř., nyní § 175b
o.s.ř.). K tomu, aby soud mohl takovou dohodu schválit, je třeba, aby s ní
dohodou dotčení věřitelé vyslovili souhlas. Dohoda
o vypořádání dědictví musí být určitá a srozumitelná; musí z ní mimo jiné bez
pochybností vyplývat, jaký zůstavitelův majetek každý z dědiců nabývá.
Obsahuje-li dohoda závazek dědice vyplatit jinému dědici dědický podíl nebo
jeho část v penězích, musí být sjednána také lhůta k plnění; je také možné, aby
bylo sjednáno zajištění tohoto závazku, například zástavním právem k věci,
právu nebo jiné majetkové hodnotě
z dědictví. Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví, soud rozhoduje o
jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může soud schválit
jen v tom znění a v té podobě, v jaké byla uzavřena; je vyloučeno, aby soud
rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení část dohody
vypustil, a to i tehdy, kdyby šlo
o ujednání nadbytečné, které v dohodě jinak nemá místo. Jestliže soud dohodu
o vypořádání dědictví neschválí, pokračuje po právní moci usnesení v řízení. To
samozřejmě neznamená, že by dědici nemohli o vypořádání dědictví uzavřít novou
dohodu.
Závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem.
Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je
zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení
soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického
řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§ 159a odst. 4 o.s.ř.)
pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. např.
zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 18.6.1982, sp.zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982; rozsudek Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 28.10.1982, sp.zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu
ČSSR, díl IV, str. 751).
Otázkou závaznosti rozhodnutí o schválení dědické dohody vydaného v řízení
o dědictví a možnosti přehodnocení takového rozhodnutí postupem jaký zákon
připouští v případě soudního smíru se Nejvyšší soud již zabýval a dospěl k
následujícím závěrům:
Podle ustanovení § 99 odst. 3 o.s.ř. schválený smír má účinky pravomocného
rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li
smír podle hmotného práva neplatný.
Podle § 99 odst. 3 o.s.ř. má schválený smír účinky pravomocného rozsudku;
rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle
hmotného práva neplatný. Žaloba podle § 99 odst. 3 o.s.ř. směřuje tedy proti
rozhodnutí soudu, jímž byl schválen smír, a může mít úspěch tehdy, jestliže je
hmotněprávní úkon účastníků (jimi uzavřený smír) neplatný. Rozhodnutí o žalobě
podle § 99 odst. 3 o.s.ř. odstraňuje tak - jestliže je žalobě vyhověno -
rozhodnutí soudu o schválení smíru; původní řízení se vrací do stavu, v němž by
bylo, kdyby byl soud neschválil smír, a soud pokračuje v jednání o sporu, v
čemž mu již nebrání žádné pravomocné rozhodnutí. Účastníci mají novou možnost
upravit práva mezi nimi sporná novým smírem, nebo rozhodne soud rozsudkem.
Zatímco schválený smír má podle § 99 odst. 3 o.s.ř. účinky pravomocného
rozsudku a řízení v rozsahu, jehož se smír týká, je skončeno, je dědická dohoda
a rozhodnutí o jejím schválení pouze jedním z několika rozhodnutí, vydávaných v
dědickém řízení, která teprve poté, když byla vydána všechna a nabyla právní
moci, vedou ke skončení dědického řízení. Především musí být v každém řízení o
dědictví rozhodnuto o obecné ceně majetku zůstavitele výši dluhů a čisté
hodnotě dědictví (srov. § 37 odst. 1 not.ř., nyní § 175o odst. 1 o.s.ř.),
přičemž rozsah dědictví je tímto rozhodnutím dán a při uzavírání dohody
(nedojde-li k případu podle § 37 odst. 2 not.ř., nyní § 175o odst. 2 o.s.ř.)
se dědici mohou dohodnout pouze o tom, co který z nich převezme z dědictví;
přitom žádná část dědictví nemůže zůstat touto dohodou nevypořádaná. I kdyby
bylo možno připustit, že lze žalobu podle § 99 odst. 3 o.s.ř. použít i na
dědickou dohodu, mohla by tato žaloba směřovat nepochybně jen proti rozhodnutí
o schválení dohody a nemohla by se nijak dotknout právoplatnosti rozhodnutí o
obecné ceně majetku zůstavitele, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, ačkoli
toto rozhodnutí je podkladem dohody; vznikla by tedy prakticky neřešitelná
situace. Naproti tomu smírem si mohou účastníci sporu upravit práva mezi nimi
sporná způsobem, který je zcela v jejich dispozici, jsouce přitom omezeni jen
právními předpisy a obecným zájmem, nikoli však nějakým pravomocným
rozhodnutím, které by předcházelo uzavření smíru; k tomu, aby schválený smír
měl účinky pravomocného rozsudku, není již třeba žádného dalšího rozhodnutí. Už
z této skutečnosti plyne zásadní rozdíl mezi řízením o sporu před soudy a
řízením o dědictví před státním notářstvím, rozdíl, který vyplývá ze samé
podstaty obou těchto řízení. Závěr, že lze žalobu podle
§ 99 odst. 3 o.s.ř. použít i na dědickou dohodu, by vedl také k zcela
nepřijatelným důsledkům. Znamenal by totiž, že by se z dědického řízení, bez
výslovného zákonného ustanovení, přesunulo do případného dalšího sporného
řízení rozhodování o otázce, kterou již jednou řešil soud v řízení o dědictví.
Pokud rozhoduje soud ve sporném řízení o otázkách souvisejících s řízením o
dědictví, opírá se vždy o výslovné zákonné ustanovení (srov. např. § 485 obč.
zák, § 18 a 48 not.ř., nyní § 175 k odst. 2 a 3 a § 175y o.s.ř.).
Povaha věci tedy vylučuje možnost aplikovat na řízení o dědictví ustanovení
§ 99 odst. 3 o.s.ř. o soudním smíru; schválená dohoda o vypořádání dědictví
proto nemůže být soudem zrušena postupem podle § 99 odst. 3 o.s.ř. (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.10.1968, sp.zn. 2 Cz 6/68, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 1969).
Z uvedených závěrů je na místě vycházet rovněž v případě žaloby na určení
neplatnosti dohody o vypořádání dědictví schválené soudem v řízení o dědictví.
Rozhodnutí soudu, vydané ve sporném řízení, že dohoda o vypořádání dědictví,
schválená soudem podle § 39 odst. 2 not.ř. (nyní § 175q odst. 1 písm. c/
o.s.ř.), je neplatná, by totiž ani v tomto případě nemohlo mít vliv na účinky
a vykonatelnost rozhodnutí vydaného podle soudem podle § 39 odst. 2 not.ř.
(nyní § 175q odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Pokud zákon svěřuje posouzení určité
právní otázky soudu, provádějícímu řízení o dědictví, nelze se úspěšně domáhat
rozhodnutí o této právní otázce ve sporném řízení, (s výjimkami shora
zmíněnými).
Z výše uvedeného ovšem nevyplývá, že projednání žaloby, kterou se žalobce
domáhá určení neplatnosti dohody o vypořádání dědictví, jejíž byl účastníkem a
jež byla pravomocně schválena usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví,
brání, s ohledem na uvedené usnesení, překážka věci již rozsouzené. Pokud
státní notářství (nyní soud) rozhodovalo o schválení dohody o vypořádání
dědictví podle § 39 odst. 2, resp. § 40 odst. 1 písm. c) not.ř. (nyní § 175q
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), posuzovalo sice i platnost této dohody, avšak jen
jako otázku předběžnou. Obsahem jeho rozhodnutí však bylo schválení této
dohody, nikoliv určení její platnosti. Proto rozhodnutí o schválení dědické
dohody nevytváří překážku věci rozhodnuté ve vztahu k žalobě na určení
neplatnosti této dohody a nemůže být tedy důvodem k postupu podle § 219a
odst. 1 písm. a), § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že shora citované závěry odvolacího soudu, které jej
vedly k zastavení řízení v dané věci, nejsou správné. Správné proto není ani
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které se o tyto závěry opírá.
Nejvyšší soud České republiky proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243b
odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení
(§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu
i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu