USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobkyně MIJAMA, s. r. o., IČO 25116011, se sídlem v Buštěhradu, Kladenská 683, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 105 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 165/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021, č. j. 72 Co 39/2021-121, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 105 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která měla žalobkyni vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Magistrátu města Kladna, odboru životního prostředí, sp. zn. OŽP/1337/14-Zem.201.6, a následně u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 A 101/2015. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 20 C 165/2018-85, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 105 000 Kč (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení v částce 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 72 Co 39/2021-121, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 1 800 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.) dále jen „o. s. ř.“. V části týkající se otázky, podle kterého právního předpisu má být nárok žalobkyně posouzen (odst. čtvrtý bodu III dovolání), dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř.).“
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně.
Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ Dovolání je vadné taktéž v části II, která je za hranicí srozumitelnosti. Z formulace „otázka zpochybňování pravomocného územního rozhodnutí nebyla dosud vyřešena“ není podle Nejvyššího soudu seznatelná žádná právní otázka, na které by odvolací soud své napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o.
s. ř. založil. Dovolací soud je přitom vázán tím, pro kterou právní otázku se dovolatel přezkumu napadeného rozhodnutí domáhá (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2106/2020). Ve třetím odstavci části I dovolání žalobkyně zjevně směšuje otázky právní s otázkami skutkovými, přičemž podmínky přípustnosti vymezuje jen ve vztahu k otázkám souvisejícím se zjišťováním skutkového stavu. Skutkové závěry odvolacího soudu přitom nijak nezpochybňuje, neboť i odvolací soud shledal existenci průtahů na straně správních orgánů (viz bod 12 odůvodnění napadeného rozsudku) a tuto následně právně hodnotil.
Proti danému právnímu hodnocení se však žalobkyně řádně nevymezuje a nedodává tím pádem ani, v čem má ve vztahu k nim spočívat přípustnost dovolání. Vady řízení namítané žalobkyní (nevypořádání se s námitkami, pochybení při zjišťování skutkového stavu) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu