30 Cdo 2959/2024-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce P. R., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 219/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 62 Co 94/2024-282, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 28 C 221/2007. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 4. 2018, č. j. 42 C 219/2017-33, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 150 000 Kč s úrokem z prodlení, jdoucím z této částky od 2. 5. 2017 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 11. 9. 2024 včasné dovolání (č. l. 287), při jehož podání nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Ustanovení § 241 o. s. ř., které stanovuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku stanovuje § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Z dovolání nevyplývá, že by byl žalobce jako dovolatel právně zastoupen. Žalobce neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení § 241b odst. 2 části věty před středníkem a § 104 odst. 2 věty třetí o. s. ř., a řízení zastavil.
Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobce nebyl v tomto dovolacím řízení vyzván, aby si zvolil zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Nejvyššímu soudu je z jeho činnosti známo, že žalobce podává značné množství dovolání. Žalobce si proto musel být vědom podmínky povinného zastoupení, když byl již mnohokrát poučen o následcích neodstranění takové vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu