30 Cdo 2970/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci
žalobce - Bytové družstvo K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
Stavebnímu bytovému družstvu P, zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 39 C 110/96, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.
prosince 1997, č.j. 8 Co 1341/97 - 72, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce
jeho zástupci advokátu částku 1075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. prosince 1997, č.j. 8 Co 1341/97 -
72, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. května 1997, č.j. 39
C 110/96 - 50, kterým bylo určeno, že žalobce je s účinností od 12. října 1995
vlastníkem nemovitosti, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v
O. na listu vlastnictví č. 147 jako dům č.p. 2628, v katastrálním území M. O.,
obec O., okres O., postaveném na pozemku parc. č. 1094/1, zastavěná plocha, o
výměře 672 m2 v katastrálním území M. O., obec O., okres O., a jímž bylo dále
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud též rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení a současně připustil proti tomuto svému rozsudku
dovolání.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se při svém rozhodování
tento soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v posuzovaném
případě byly splněny všechny podmínky, stanovené v ustanovení § 29 zákona č.
72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a
některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům, t.j., že došlo k
rozhodnutí o vyčlenění bytového družstva na K. na základě písemného souhlasu
dvoutřetinové většiny členů družstva předmětného domu, k oznámení rozhodnutí
představenstvu Stavebního bytového družstva P. a ke vzniku nového družstva
podle ustanovení § 221 násl. obchodního zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu
nemusí existovat časová posloupnost mezi souhlasem s vyčleněním z družstva a
vznikem nového družstva, což nevyplývá ani z gramatického výkladu ustanovení §
29 odst. 1 citovaného zákona č. 72/1994 Sb., podle něhož nájemci nebo vlastníci
bytů nebo nebytových prostorů v budově nebo v budovách, resp. v domě nebo v
domech ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví družstva, kteří jsou členy tohoto
družstva, mohou rozhodnout o vyčlenění a vzniku nového družstva. V řízení před
soudy obou stupňů pak dále vyplynulo, že dne 12. října 1995 byl žalobce zapsán
do obchodního rejstříku, přičemž k zápisu došlo na základě zmíněných
skutečností. Odvolací soud se pak zabýval otázkou předpokladů rozhodných pro
zápis do obchodního rejstříku. Odvolací soud připomněl, že zápis v obchodním
rejstříku je účinný vůči každému, takže z těchto důvodů nepřísluší soudu
přezkoumávat rozhodnutí rejstříkového soudu o zápisu družstva do obchodního
rejstříku. Odvolací soud pak shrnul, že má zato, že došlo ke splnění všech
předpokladů uvedených v § 29 zákona č. 72/1994 Sb., a ke vzniku nového
družstva. Proto přešlo vlastnictví k sporem dotčeného bytu na žalobce. Protože
pak nedošlo k vypořádání majetku, práv a povinností ve smyslu ustanovení § 29
odst. 3 zmiňovaného zákona, má proto žalobce naléhavý právní zájem na určení
vlastnictví k předmětné nemovitosti.
Výrok podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen
"o.s.ř.") odvolací soud odůvodnil konstatováním, že jeho rozsudkem byly řešeny
otázky po právní stránce zásadního významu
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě nabyl právní moci dne 17. února 1998.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal žalovaný dne 13. března 1998
včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z naplnění předpokladů obsažených v
ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Odvolacímu soudu výslovně vytýká, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Takto je třeba mít zato, že dovolatel vychází z toho, že rozhodnutí
je postiženo vadami ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) a c) o.s.ř.
Dovolatel připomíná, že žalobce při uplatnění svého nároku vychází z tvrzení,
že vznikl vyčleněním části družstva ve smyslu ustanovení § 29 násl. zákona č.
72/1994 Sb. ze Stavebního bytového družstva P. Žalovaný naopak tvrdí, že
žalobce vznikl jako bytové družstvo, avšak podle obecných ustanovení obchodního
zákoníku (§ 221 násl. cit. zákoníku). Podle žalovaného nájemci nebo vlastníci
bytů či nebytových prostorů a zároveň členové družstva (SBD P.) nikdy
nerozhodli o vyčlenění ze stávajícího družstva, resp. nikdy nedošlo k písemnému
souhlasu dvoutřetinové většiny oprávněných osob s vyčleněním. Dovolatel pak
považuje za nesprávné právní posouzení věci to, pokud odvolací soud konstatuje,
že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí rejstříkového soudu o tom, zda bylo
platně rozhodnuto o vyčlenění, t.j. zda byla splněna podmínka písemného
souhlasu nejméně dvou třetin členů družstva. Podle názoru dovolatele bylo
povinností obecného soudu řešit jako předběžnou otázku to, co nebylo řešeno
rejstříkovým soudem při rozhodování o zápisu žalobce do obchodního rejstříku,
tedy, zda u žalobce došlo ke splnění všech podmínek k vyčlenění družstva ve
smyslu zákona č. 72/1994 Sb. Takové tvrzení nemůže obstát ani při existenci
čestných prohlášení osob uvedených v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Nadto
se nemohlo jednat o souhlas s vyčleněním družstva, protože ten mohl být učiněn
pouze tím, kdo splňoval předpoklady ustanovení § 29 odst. 1 zákona č. 72/1994
Sb.
Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil podáním ze dne 10. ledna 2000, v němž
navrhuje, aby toto dovolání bylo zamítnuto.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních
předpisů (v tomto rozhodnutí je proto aplikován o.s.ř. ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolací soud za popsaného stavu uvážil, že dovolání v označené věci bylo
podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle
ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §
240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ
přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. a vychází z dovolacích důvodů
podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dovolací soud pak
přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v souladu s ustanovením
§ 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného nelze
považovat za důvodné, když z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů
se napadené rozhodnutí odvolacího soudu jeví jako správné (§ 243b odst. 1
o.s.ř.).
S ohledem na znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba uvést, že právní úprava
institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem
dovolacího návrhu. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu,
ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle druhého odstavce zmíněného ustanovení
však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení §
237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému
rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání.
Dovolatel však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení § 237
odst. 1 o.s.ř. neuvádí a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává.
Totéž lze říci o případném výskytu tzv. jiné vady, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jak již bylo uvedeno, přípustnost odvolání v souzené věci je založena
rozhodnutím odvolacího soudu podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Skutečností
zůstává, že dovolací soud není povolán případně sám zvážit opodstatněnost
takovéhoto rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla možnost dovolání ve věci
založena. Je si proto třeba dále uvědomit, že procesní předpis ve zmíněném
ustanovení svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit přípustnost dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němu by jinak dovolání nebylo
přípustné. Zde je poukazováno na to, že zákonodárce zvolil takové řešení, které
umožňuje v každé konkrétní věci posoudit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho
přezkoumání v dovolacím řízení. Je nepochybné, že připuštění přezkoumání
rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má povahu výjimečného opatření, a že
je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby
šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí
odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž
právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale
jejich právní dopad je třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto předpokladu
proto dochází především tehdy, jde - li o řešení právních otázek v právní
teorii a praxi dosud sporných a judikaturou neřešených.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného
předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak se
dovozuje, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení
právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je
oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení § 239
odst. o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., t.j. pouze
proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné
právní posouzení je pak třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy jestliže soud buď použil při
právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
jestliže sice správně aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej
vyložil.
S přihlédnutím k vyloženému je proto zřejmé, že především takto není možno
akceptovat ten z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů, který vychází z
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., který v případě přípustnosti dovolání
vyplývající z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. není možno důvodně použít. Již z
tohoto důvodu proto tento dovolací důvod takto dovolatelem uplatněný v
dovolání, není možno posoudit jako důvodný.
Pokud se týká otázky případného naplnění dovolatelem uplatněného dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., pak nutno zdůraznit, že
- jak již bylo uvedeno - dovolatel má zato, že k tomu došlo, pokud odvolací
soud konstatuje, že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí rejstříkového soudu o
tom, zda bylo platně rozhodnuto o vyčlenění, t.j. zda byla splněna podmínka
písemného souhlasu nejméně dvou třetin členů družstva. Zde je však nutno uvést,
že takto dovolatelem nastolená otázka je z hlediska právního základu rozhodnutí
odvolacího soudu jen argumentem podpůrným, který nemění nic na jeho dříve
uvedeném skutkovém i právním závěru, že totiž v posuzovaném případě byly
splněny všechny podmínky, stanovené v ustanovení § 29 zákona č. 72/1994 Sb.,
kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé
vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům, t.j., že skutečně došlo k
rozhodnutí o vyčlenění bytového družstva na Křižíkové 19 na základě písemného
souhlasu dvoutřetinové většiny členů družstva předmětného domu, k oznámení
rozhodnutí představenstvu Stavebního bytového družstva P. Současně bylo
přihlédnuto k tomu, že v této souvislosti došlo k příslušnému zápisu do
obchodního zákoníku, jako jednomu z předpokladů právního konstituování nového
družstva. Dovolatel přitom nikterak v dovolání nezpochybňuje příslušné právní
úvahy odvolacího soudu vážící se k popsaným závěrům, když se omezuje pouze na
otázku možnosti přezkoumat rozhodnutí rejstříkového soudu o zápisu družstva do
obchodního rejstříku. Ta však pro posouzení věci - jako již bylo naznačeno -
nebyla určující, a není způsobilá sama o sobě zvrátit právní posouzení
uplatněného nároku soudy obou stupňů vycházející z konkrétně soudy zjištěného
skutkového stavu tak, jak se podává z jejich rozhodnutí.
Z vyložených důvodů je proto zřejmé, že z hlediska dovolatelem uplatněných
důvodů dovolání je nutno dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
pokládat za správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České
republiky a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání
žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151
odst. 1 o.s.ř., za situace, když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch,
zatímco žalobci v dovolacím řízení vznikly náklady spojené s jeho zastoupením
advokátem. Jde o jeden úkon právní pomoci po 1000,- Kč a jednu paušální náhradu
hotových výdajů advokáta (§ 11 odst. 1 písm. k/ vyhl.č. 177/1996 Sb. ve spojení
s § 9 odst. 3 písm. a/ a § 7 cit. vyhlášky a § 13 odst. 3 téhož předpisu).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2001
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková