30 Cdo 2973/2007

30 Cdo 2973/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci

žalobce M. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované S. T., zastoupené

advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v

Jeseníku pod sp. zn. 5 C 221/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského

soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. října 2006, č. j. 40 Co

1009/2005 - 227, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám

advokáta.

Žalobce se po změně žaloby soudem připuštěné domáhal určení, že „je vlastníkem

nemovitostí - budovy čp. 79 stojící na pozemku st. 57 a pozemku st. 57 -

zastavěná plocha a nádvoří o výměře 386 m2, to vše v k.ú. P. u J., obec P.,

zapsaných na listu vlastnictví č. 284 v katastru nemovitostí u Katastrálního

úřadu pro O. k., katastrální pracoviště J“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že za

neplatnou považuje kupní smlouvu ze dne 14. 1. 1997 o prodeji označených

nemovitostí P. Š. (právnímu předchůdci žalované, která je v současné době

zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastník), s nímž chtěl uzavřít

zástavní smlouvu k předmětným nemovitostem, a to k zajištění půjčky peněz, jež

měl P. Š. poskytnout J. Š. na jejich zakoupení od žalobce. Kupní smlouva je

podle tvrzení žalobce absolutně neplatná pro absenci jeho vůle takovou smlouvu

uzavřít, pro neurčitost předmětu převodu, dále proto, že v důsledku podvodného

jednání P. Š. je v rozporu s dobrými mravy, a je neplatná i relativně z důvodu

omylu žalobce o obsahu tohoto právního úkonu. Naléhavý právní zájem na

požadovaném určení dovozoval z toho, že změny zápisu v katastru nemovitostí

může dosáhnout pouze soudním rozhodnutím.

Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 26. 4. 2005, č. j. 5 C 221/2003 - 124,

žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a

vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 14. 1. 1997 s P. Š. jako

kupujícím kupní smlouvu (s předkupním právem) o převodu vlastnického práva k

předmětným nemovitostem (motorestu v P.) za dohodnutou kupní cenu ve výši

488.000,- Kč, která byla zaplacena při podpisu smlouvy. Účastníci smlouvy se

dále dohodli na zřízení předkupního práva prodávajícího na dobu 30 dnů od

podpisu smlouvy, přičemž vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí

vznikl ke dni 6. 3. 1997. Dále bylo zjištěno, že kupní smlouvou datovanou dne

2. 4. 1997 prodal P. Š. k předmětné nemovitosti žalované za kupní cenu ve výši

488.000,- Kč s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 5. 5. 1997

a že dne 24. 5. 1997 jmenovaný zemřel. Soud prvního stupně shledal naléhavý

právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.

Vzhledem k tvrzení žalobce, že neměl v úmyslu uzavřít s P. Š. kupní smlouvu o

převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, nýbrž smlouvu zástavní, a

to k zajištění půjčky pro J. Š. (jíž žalobce hodlal nemovitosti prodat), kterou

jí měl poskytnout P. Š., provedl okresní soud obsáhlé dokazování, v jehož

průběhu - kromě listinných důkazů - vyslechl žalobce a jím navržené svědky J.

Š., JUDr. S., M. E. a B. O. a po zhodnocení těchto důkazů uvěřil tvrzení

žalobce, podporovanému výpověďmi slyšených svědků, které podle něj tvoří

ucelený řetězec, že na jeho straně nebyla „jednota mezi vůlí (chtěl uzavřít

zástavní smlouvu) a jejím projevem (podepsal kupní smlouvu)“, i když ze smlouvy

ze dne 14. 1. 1997 jednoznačně vyplývá, že se jednalo o smlouvu kupní s

předkupním právem, na níž byly úředně ověřeny podpisy. Dospěl k závěru, že tato

smlouva je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., neboť nesoulad mezi vůlí a

projevem odporuje § 34 obč. zák. Naproti tomu neplatnost smlouvy pro rozpor s

dobrými mravy a pro neurčitost předmětu koupě okresní soud neshledal. Protože

P. Š. vlastnictví k nemovitostem na základě kupní smlouvy nenabyl, nemohl je

následně smlouvou datovanou dne 2. 4. 1997 platně převést na žalovanou, nýbrž

jejich vlastníkem zůstal žalobce. Jím tvrzenou relativní neplatností kupní

smlouvy podle § 49a obč. zák. z důvodu omylu, jíž se žalobce dovolal, se

okresní soud nezabýval, jelikož žalovaná vznesla důvodně námitku promlčení

dovolání se tohoto práva.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze

dne 18. 10. 2006, č. j. 40 Co 1009/2005 - 227, rozsudek okresního soudu změnil

tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou

stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud po doplnění

dokazování listinnými důkazy a po opakování všech provedených důkazů dospěl k

odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně a ztotožnil se s ním jen v

posouzení, že kupní smlouva s předkupním právem není neplatná pro rozpor s

dobrými mravy ani pro neurčitost předmětu převodu. Poukázal na výpověď svědků

J. Š. a M. E., kteří se s obsahem smlouvy neseznámili a jejímu podpisu před

notářkou nebyli přítomni, a pokud uvedli, že žalobce po obdržení kupní ceny od

P. Š. půjčil přibližně částku 400.000,- Kč svědkyni J. Š., jsou tyto výpovědi v

souladu s výpovědí svědkyně JUDr. S. o existenci smlouvy o půjčce uzavřené mezi

žalobcem a J. Š. Výpověď svědka B. O. posoudil krajský soud jako zcela

neurčitou a z výpovědi svědkyně JUDr. S., zástupkyně žalobce, vyplývá jen to,

že jej informovala o obsahu uzavřené smlouvy a jejích právních důsledcích.

Právě tato okolnost v souvislosti s tím, že objektivně byly dostupné informace

o tom, že

P. Š. nemovitosti převedl smlouvou ze dne 2. 4. 1997 na další osobu

(žalovanou), a s tím, že žalobce podal určovací žalobu až po šesti letech po

uzavření kupní smlouvy, svědčí pro závěr, že jeho skutečná vůle se shodovala s

jejím projevem, tj. převést nemovitosti smlouvou ze dne 14. 1. 1997 do

vlastnictví P. Š. Odvolací soud dále přihlédl i k tomu, že žalobce „měl z

minulosti zkušenosti s institutem kupní smlouvy, s jejími obsahovými

náležitostmi a mechanismem jejího vzniku“, neboť v období předcházejícím

uzavření kupní smlouvy vystupoval jak v postavení kupujícího (v případě kupní

smlouvy uzavřené dne 14. 10. 1992 s prodávající D. T. a B. O., od nichž

předmětné nemovitosti kupoval), tak i prodávajícího (v případě kupní smlouvy ze

dne 5. 12. 1995, jíž předmětné nemovitosti převedl na kupujícího K. B., jež

následně kupní smlouvou ze dne 24. 9. 1996 převedl nemovitosti žalobci jako

kupujícímu zpět při současné existenci zástavního práva Finančního úřadu v H. k

předmětným nemovitostem). Skutkový závěr, že žalobce projevil vůli uzavřít s P.

Š. kupní smlouvu s předkupním právem, nejsou způsobilé zpochybnit ani výpovědi

svědků J. Š., JUDr. S. a M. E., jimž byl znám úmysl žalobce uzavřít se

jmenovaným smlouvu zástavní, a to s ohledem na to, že žalobce projevil svou

vůli nemovitosti prodat zcela určitě a srozumitelně podpisem kupní smlouvy,

učiněným jen za přítomnosti P. Š. a notářky tím, že převzal kupní cenu, jeho

podpis na smlouvě byl úředně ověřen a že podepsal i návrh na vklad vlastnického

práva do katastru nemovitostí, na němž byl rovněž jeho podpis úředně ověřen.

Ani skutkové zjištění učiněné z výpovědi svědků, že žalobce finanční částku,

kterou obdržel od P. Š., předal svědkyni J. Š. jako půjčku, není způsobilá

zpochybnit existenci vůle žalobce uzavřít kupní smlouvu ohledně předmětných

nemovitostí, neboť bylo právem žalobce nakládat se získanými peněžními

prostředky podle své úvahy. Stejně tak žalobcem tvrzená a výpověďmi svědků

prokázaná skutečnost, že původním úmyslem žalobce bylo převést sporné

nemovitosti na svědkyni Š., není způsobilá zpochybnit vůli žalobce tuto kupní

smlouvu uzavřít, neboť jak vyplynulo z provedeného dokazování, svědkyně Š.

neměla dostatek finančních prostředků ke koupi předmětných nemovitostí, což

vyplynulo i z jejího následného jednání, kdy nesplnila své finanční závazky

vyplývající ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 26.3. 1998 a jejího

dodatku, a k naplnění smlouvy, kterou měla nabýt dotčené nemovitosti do svého

vlastnictví, tak nedošlo. Vůli žalobce uzavřít předmětnou kupní smlouvu krajský

soud dovodil i z jeho následného jednání, neboť po dobu více než šesti let od

uzavření kupní smlouvy neučinil relevantní právní kroky ke zpochybnění její

platnosti. Dospěl k závěru, že žalobce a P. Š. uzavřeli kupní smlouvu s

předkupním právem (§ 34 obč. zák.) svobodně a vážně, určitě a srozumitelně (§

37 obč. zák.) a že zjištěný skutkový stav nelze vyhodnotit ve prospěch závěru,

že vůlí žalobce bylo uzavřít smlouvu zástavní, nikoliv kupní, jak učinil soud

prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů

uvedených v § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí se skutkovým

závěrem odvolacího soudu, že „zcela jasně a určitě projevil vůli uzavřít kupní

smlouvu ohledně předmětných nemovitostí s kupujícím P. Š. a že objektivně

prokázaným projevem této vůle byl jeho úředně ověřený podpis. Naopak zastává

názor, že skutková zjištění „vedou k závěru“, že kupní smlouvu neuzavřel

svobodně, vážně a srozumitelně a že není projevem jeho vůle, když z výpovědi

všech slyšených svědků vyplynulo, že neměl vůli vlastnické právo k předmětným

nemovitostem na P. Š. převést. Poukazuje na to, že určovací žalobu podal až po

šesti letech proto, že situaci řešil mimosoudní cestou v dobré víře, že se mu

podaří dosáhnout uvedení zápisu v katastru nemovitostí do souladu se skutečným

stavem. Okolnost, zda v minulosti uzavíral smlouvy o převodu nemovitostí, podle

něj významná není, neboť předmětné nemovitosti chtěl prodat pouze svědkyni J.

Š. Dále dovolatel poukazuje na výpověď svědka M. E., který jednání s P. Š.

zorganizoval a který v jeho průběhu viděl připravenou zástavní smlouvu, a na

výpovědi dalších svědků, kteří uvedli, že při jednání v motorestu se jednalo

pouze o zřízení zástavního práva k zajištění půjčky. Protože tedy dovolatel měl

vůli uzavřít toliko zástavní smlouvu, je kupní smlouva podle § 37 obč. zák.

absolutně neplatná, a stejně tak je neplatná i následná smlouva uzavřená mezi

P. Š. a žalovanou, neboť jmenovaný se vlastníkem nemovitostí nestal. Navrhl,

aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu

řízení.

Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem

odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,

že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas,

osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že

je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání

napadeného rozsudku podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není důvodné.

Dovolatel uplatňuje především dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,

jímž lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož

nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen

ze způsobu, jak

k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není

možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit

jinému svědkovi apod).

Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu

uvedeného ustanovení rozumí výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu

vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu takové skutečnosti,

které

z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo

protože soud naopak určité prokázané skutečnosti při hodnocení důkazů pominul,

popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je

logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, věrohodnosti apod.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se

skutečností, které byly významné

pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. O takový případ se však v dané

věci nejedná.

Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým

stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To má umožnit odvolacímu soudu,

aby

na základě doplněného dokazování mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového

stavu, které může být odchylné od skutkového zjištění, které učinil soud

prvního stupně. Jestliže odvolací soud má pochybnost o správnosti skutkových

závěrů soudu prvního stupně nebo považuje za významnou určitou okolnost, může

za splnění předpokladů

§ 213 odst. 2 o. s. ř. provést potřebné důkazy sám, a po jejich zhodnocení

učinit vlastní skutková zjištění.

V posuzované věci odvolací soud po opakování důkazů učinil v souladu s § 213 o.

s. ř. vlastní skutkové závěry odlišné od soudu prvního stupně, ze kterých pak

při právním posouzení věci vycházel; odchylné skutkové zjištění odvolacího

soudu tak bylo výsledkem opakování provedených důkazů a doplněním dokazování

dalšími (listinnými) důkazy. Podkladem pro odlišná skutková zjištění odvolacího

soudu se tak staly důkazy provedené v odvolacím řízení procesně předepsaným

způsobem (§ 213 odst. 1, 2 o. s. ř.).

Skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce projevil vůli uzavřít

s P. Š. kupní smlouvu s předkupním právem, jehož správnost dovolatel

zpochybňuje, odvolací soud učinil z listinného důkazu - kupní smlouvy s

předkupním právem, kterou žalobce se jmenovaným dne 14. 1. 1997 uzavřel,

přičemž podpisy obou účastníků smlouvy byly úředně ověřeny. Z obsahu tohoto

dvoustranného právní úkonu odvolací soud zjistil, že je výrazně označen jako

„kupní smlouva s předkupním právem“, že obsahuje jednoznačně vymezený okruh

účastníků-žalobce jako stranu prodávající a P. Š. jako stranu kupující, přičemž

toto označení je uvedeno i pod podpisy účastníků na této smlouvě. Toto skutkové

zjištění je tedy podloženo důkazem provedeným před odvolacím soudem, přičemž

výpověďmi svědků J. Š., M. E., B. O. a JUDr. S., jejichž výslech odvolací soud

zopakoval, nebylo zpochybněno. S výpovědí žalobce i uvedených svědků se

odvolací soud vypořádal v rámci hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), žádné

rozpory v nich neshledal, neboť uzavření smlouvy nebyli přítomni, a pokud

uváděli, že jim byl znám úmysl žalobce uzavřít se jmenovaným smlouvu zástavní,

je to v rozporu s tím, že žalobce svým podpisem smlouvy vyjádřil vůli

nemovitosti prodat, že převzal od kupujícího kupní cenu a podepsal i návrh na

povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, na němž byl jeho

podpis rovněž úředně ověřen. Hodnocení důkazů soudem (§ 132 o. s. ř.) - jak je

uvedeno výše - není samo o sobě způsobilým dovolacím důvodem.

V dané věci tedy nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo

ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by

toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu, a nejde ani o případ, že by

odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v řízení prokázanou; důvod

dovolání uvedený

v § 241a odst. 3 o. s. ř. není tudíž dán.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může

spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval

nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně

vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována ze závěru, že

žalobce uzavřel předmětnou „kupní smlouvu s předkupním právem“ svobodně a

vážně, určitě a srozumitelně (§ 37 odst. 1 obč. zák.).

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně, vážně,

určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem

projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest, když se

jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je

nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným

zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti nebo

nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět

k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit

(§ 35 odst. 2 obč. zákoníku). Svobodu vůle vylučuje fyzické donucení k

provedení úkonu a také donucení psychické, spočívající v tom, že na vůli

jednajícího působí bezprávná výhrůžka. Právní úkon není učiněn vážně

(opravdově) tehdy, je-li podle okolností zřejmé, že jednající nechtěl svým

projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy

občanského práva spojují.

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalobce kupní

smlouvu s předkupním právem uzavřel dne 14. 1. 1997 s P. Š. vážně (opravdově),

když z okolností daného případu nelze dovodit, že by žalobce jako jednající

nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem

vůle normy občanského práva spojují. I kdyby snad původně zamýšlel nemovitosti

zastavit za účelem zajištění půjčky, kterou měl P. Š. poskytnout J. Š., je jeho

projev vůle jmenovanému nemovitosti prodat zcela jednoznačný, neboť smlouva je

tučnými velkými písmeny nazvaná jako „smlouva kupní s předkupním právem“,

žalobce je v ní několikrát označen jako prodávající, P. Š. jako kupující, byla

podepsána před notářkou, podpisy na ní byly úředně ověřeny, žalobce převzal

kupní cenu, podal a podepsal návrh na povolení vkladu vlastnického práva do

katastru nemovitostí, v minulosti již kupní smlouvy uzavíral a tudíž nepochybně

věděl, jaké právní účinky jsou s takovým projevem vůle spojeny, a určovací

žalobu k soudu podal až po šesti letech. Správný je rovněž závěr odvolacího

soudu, že smlouva je srozumitelná, že splňuje náležitosti uvedené v § 588 obč.

zák., neboť kromě řádného označení jejích účastníků obsahuje náležité vymezení

předmětu koupě a kupní cenu ve výši 488.000,- Kč, která podle čl. III. smlouvy

byla zaplacena kupujícím do rukou prodávajícího v hotovosti při podpisu této

smlouvy, což prodávající svým podpisem stvrdil.

Okolnost, že by žalobce smlouvu neuzavřel svobodně, tj. pod fyzickým či

psychickým donucením, dovolatel v řízení netvrdil ani neprokazoval a pro

dovolací řízení tak jde o nepřípustnou novotu (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.).

Jen pro úplnost je třeba uvést, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy

při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle § 49a obč. zák., jehož

se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy - viz § 40a obč. zák. (k

tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo

826/2005, uveřejněný pod č. 36/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího

soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a protože rozsudek odvolacího soudu je

z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3

o. s. ř. správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle

ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná má

s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu účelně vynaložených

nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za

jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 10.000,- Kč [odměna z

částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), a snížená podle § 18

odst. 1 vyhlášky na polovinu], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3

vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce

žalované doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované vedle

odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka

odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za

zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka

1.957,- Kč. Náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.257,- Kč je žalobce

povinen zaplatit žalované k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení

zastupoval.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. listopadu 2008

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu