30 Cdo 299/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr.Františka Duchoně, JUDr.Julie Muránské, JUDr. Karla
Podolky a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce M. B., zastoupeného
advokátkou, proti žalovanému E. J., zastoupenému advokátem, o ochranu
osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 12 C 9/94, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října
1998, č.j. 1 Co 110/98 - 117, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 1998, č.j. 1 Co 110/98 - 117,
se ve výroku označeném "II.", pokud jím by změněn rozsudek soudu prvního stupně
a ve výrocích o povinnosti zaplatit soudní poplatek a ve všech výrocích o
nákladech řízení, zrušuje, a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení .
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. března 1998, č.j. 12 C 9/94
- 91, zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo uveřejnit ve vyjmenovaných
denících a dále v televizním vysílání N. ve stejný čas a ve stejném programovém
bloku, v jakém proběhlo vysílání dne 16. února 1994 a dále v rozhlase H.
omluvu, a to v souvislosti se zveřejněním informací o fyzickém napadení osoby
žalovaného neznámým pachatelem dne 16. února 1994. Zamítnuta byla též žaloba,
aby žalovaný zaplatil žalobci na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku
1,000.000,- Kč. Rozhodnuto bylo též o náhradě nákladů řízení, o povinnosti
zaplatit soudní poplatek za toto řízení a o vrácení přeplatku zálohy na náklady
státem placených nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel především z úvah,
že v žádném z publikovaných článků nebyla obsažena věta o domněnce najmutí
útočníka majitelem domu jako přímá řeč pronesená žalovaným, přičemž pouze jen
L. n. žalobce jmenovaly. Soud však současně připomněl, že ovšem difamační
povahu určitých tvrzení je možno vyvozovat s přihlédnutím ke všem okolnostem a
souvislostem - tedy z kontextu - za kterých byly zveřejněny. Rozborem v řízení
zjištěných skutečností konečně soud prvního stupně uzavřel, že by bylo možno
dovodit, že jistý nezjistitelný okruh občanů znalých situace si mohl učinit
závěr, že nařčení o najmutí útočníka se týká žalobce. Soud však žalobu na
uveřejnění žalobcem požadované omluvy zamítl z důvodu, že bez zajištění
součinnosti (při takto požadovaném zveřejnění) těch, kdo o obsahu vydání
(jednotlivých periodik) rozhodují, by byl nevykonatelný. V případě otázky
náhrady nemajetkové újmy v penězích krajský soud odkázal na znění ustanovení §
13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "o.z."). Soud zde dospěl mimo jiné k
závěru, že žalobce nemůže být pokládán za osobu celostátně veřejně známou.
Okruh osob, které si událost spojily se jménem žalobce, zůstal proto omezen na
občany znalé situace v H. K., kteří byli přímo situací postiženi, nebo žalobce
znali, věděli, že koupil dům a znali jeho podnikatelský záměr a navíc sledovali
předchozí polemiku ve "V. v.". Soud pak nedospěl k závěru, že by vzhledem k
intenzitě a délce trvání následků zásahu bylo nutno je vyvážit a zmírnit formou
peněžní satisfakce. Podle soudu prvního stupně by bývaly byly postačujícími
prostředky morální satisfakce, které však (z výše popsaných důvodů) žalobci
přiznány nebyly.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem z 29. října 1998, č.j. 1 Co
110/98 - 117, potvrdil zmíněný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v
napadeném zamítavém výroku týkajícím se omluvy, a to ve znění, že se zamítá
žaloba, aby žalovaný do 14 dnů od právní moci rozsudku uveřejnil ve stanovených
denících a ve večerním vysílání Č. n. t. s. s.r.o. N. omluvu ve znění:
"Odvolávám své tvrzení o tom, že útočník, který mě dne 16. února 1994 napadl,
byl pravděpodobně najat majitelem domu čp. 907 v H. K. panem M. B. a panu B. se
tímto omlouvám. E. J.". V zamítavém výroku Vrchní soud v Praze rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku
80.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, když ve zbývající části
zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se náhrady nemajetkové
újmy v penězích, potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, o povinnosti
zaplatit soudní poplatek za řízení a o vrácení přeplatku zálohy.
Odvolací soud se především ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u
požadavku na poskytnutí morálního zadostiučinění, vykonatelnosti žalobcem
požadovaného uveřejnění omluvy brání ustanovení § 10 zákona č. 81/1996 Sb. ve
znění pozdějších změn a doplňků, podle něhož za obsah periodického tisku
navenek odpovídá vydavatel, takže, pokud není účastníkem řízení, není možno mu
uložit, jaký obsah bude mít jím vydávané periodikum, resp. nelze tuto povinnost
ukládat žalovanému.
U výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích odvolací soud uplatněný nárok
naopak shledal opodstatněným. Po doplnění dokazování výslechem žalobce totiž
dospěl k závěru, že újma způsobená popsaným způsobem není pouhou běžnou újmou,
k jejíž nápravě by postačovalo zadostiučinění v podobě morálního plnění, takže
byly naplněny předpoklady dané ustanovením § 13 odst. 2 o.z. Odvolací soud
připomněl, že zákon nevyžaduje, aby újmy skutečně nastala, když postačí
zjištění, že zásah do práva na ochranu osobnosti byl objektivně způsobilý
přivodit újmu na právech chráněných citovaným ustanovením. Podle soudu pak
dotčený zásah byl právě takového charakteru, protože by se nutně musel dotknout
chráněných práv každé fyzické osoby. Nadto u žalobce (jak vyplynulo z
provedeného dokazování) došlo ke značné újmě na jeho rodinných vztazích, na
vztazích obchodních a na jeho vztazích vůči okolí, když ve vztahu k některým
osobám se tato újma jeví jako neodčinitelná.. K zásahu přitom došlo výroky
žalovaného jako poslance Parlamentu, čímž podaná informace získala na vážnosti
a byla zprostředkována v podstatě všemi celostátními deníky, jímž také byla
žalovaným určena. Podle soudu pak částka 80.000,- Kč je způsobilá s
přihlédnutím k ustanovení § 13 odst. 3 o.z. vyvážit újmu na osobnosti žalobce.
Rozhodnutí soudu druhého stupně nabylo právní moci dne 19. prosince 1998.
Proti výroku II. uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalovaný dne
4. ledna 1999, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, včasné
dovolání. Jeho důvod žalovaný spatřuje v naplnění předpokladu vyplývajícího z
ustanovení § 241 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.")
takže fakticky vytýká, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přípustnost tohoto dovolání
dokládá odkazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolatel především
vyslovuje námitky, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by se vůbec relevantního
zásahu dopustil. Ani z jednoho z důkazů nelze dovodit závěr, že zásah
spočívající v poskytnutí informace, že neznámého útočníka, který žalovaného
fyzicky napadl, si najal žalobce, je prokázán s ohledem na obsah zprávy Č.,
obsah relace T. N. a přepis relace v rozhlase. Žalobce zde především nedoložil
záznam tohoto rozhlasového rozhovoru, a jím předložený přepis nemusí být
přesný. Kromě toho ani z tohoto přepisu nelze jednoznačně dovodit, že by
žalovaný označil žalobce jako osobu, která si najala neznámého útočníka vůči
žalovanému. Pokud byl takový závěr soudy přesto učiněn, je v rozporu se zásadou
hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř., když takový závěr z
provedených důkazů jednoznačně nevyplynul. Pokud proto nebylo prokázáno, že se
žalovaný dopustil relevantního zásahu do osobnostních práv žalobce, nebylo
možno ani rozhodovat o příslušné satisfakci.
Kromě toho dovolatel připomíná, že jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že
náhrada nemajetkové újmy v penězích ve výši 80.000,- Kč je namístě s ohledem na
možnost ohrožení osobnostních práv, jednak s ohledem na dopad zásahu, přičemž
právě existence skutečného dopadu na sféru osobnostních práv žalobce nebyl
ničím doložen a prokázán, pak přisouzená satisfakce nemůže obstát.
Žalobce se v písemném vyjádření k podanému dovolání plně ztotožňuje se závěry
soudů prvního a druhého stupně. V závěru tohoto vyjádření však konstatuje, že
ovšem má zato, že (odvolací) soud při hodnocení důkazů a rozhodování o výši
finanční satisfakce nedostatečně zvážil závažnost újmy způsobené žalobci
žalovaným, když pominul rozhodné skutečnosti pro stanovení výše této majetkové
satisfakce. I když z jiných důvodů, než žalovaný, proto žalobce navrhl, aby
dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Krajskému soudu
v Hradci Králové k dalšímu řízení. Podáním ze dne 24. ledna 2000 pak vyjasnil,
že uvedeným podáním nemínil samostatně podat dovolání proti uvedenému rozsudku
odvolacího soudu.
Dovolací soud za tohoto stavu uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno
oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle
ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §
240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ
přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž akcentuje
dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud
poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v dovoláním dotčeném
rozsahu v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že
výtkám obsaženým v dovolání je v jejich základě nutno přisvědčit, takže z
tohoto zorného úhlu nelze dovoláním napadený výrok ve věci samé rozsudku
Vrchního soudu v Praze považovat za správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).
S ohledem na znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní
úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu
rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem
dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce
zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám
uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání
proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly
uplatněny v dovolání. Dovolatel však ve svém dovolání žádný z případů, na něž
dopadá ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. neuvedl. Přes tuto skutečnost však obsah
spisu výskyt takové vady nevylučuje, o čemž bude zmínka posléze.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Toto ustanovení předpokládá, že
dovolání lze podat tehdy, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací
důvod míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom,
že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je
vadné. Musí tedy jít o takové skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud
věc posoudil po právní stránce, a která nemá oporu v provedeném dokazování. K
tomu může dojít tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá
ust. § 132 o.s.ř., protože soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly z
řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, případně v hodnocení
důkazů popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které
vyšly najevo jinak z hlediska závažnosti (důležitosti, zákonnosti, pravdivosti,
věrohodnosti), je logický rozpor a konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ust. § 133 až §
135 o.s.ř.
Při uvážení posuzované věci je třeba s odvolacím soudem samozřejmě souhlasit,
pokud uvádí, že předpokladem úspěšného uplatnění práva na ochranu osobnosti je,
jestliže došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, který
byl současně objektivně způsobilý přivodit újmu na právech chráněných ust. § 11
násl. občanského zákoníku (dále je "o.z."). Odvolací soud za základ svého
rozhodnutí vzal především to, když se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu
prvního stupně, totiž, že výroky žalovaného odvysílané T. N., ve spojení s jeho
výroky pronesenými před novináři v předsálí zasedací místnosti parlamentu ČR,
zvlášť pak s uvedením jména žalovaného novinářce L. n. svědkyni Š. a též v
souvislosti s jeho odpověďmi rozhlasovému moderátorovi L. o okolnostech útoku
na jeho osobu, vyslovující podezření o najmutí útočníka majitele domu, je
objektivně způsobilé přivodit újmu na právech žalobce chráněných ust. § 11 a
násl. o.z., když osoba žalobce je ze všech souvislostí pro okruh jeho rodiny,
známých, okolí a obchodních partnerů identifikovatelná. Zde však plně nedocenil
skutečnost, že takto dovozovaný neoprávněný zásah nelze za daného stavu řízení
považovat za zcela jednoznačně vyplývající z provedených důkazů. Žalovaný sám
popírá a v řízení popíral, že by se kdy byl před novináři výslovně jménem
zmínil o žalobci. Odvolací soud pak vychází především z výpovědi svědkyně J.
Š., která byla učiněna před dožádaným Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 27. ledna
1998. Odvolací soud ovšem přehlédl, že provádění tohoto důkazu nebyl žalovaný
přítomen, ač ze spisu nevyplývá, že byl zákonem předpokládaným způsobem o něm
řádně a včas uvědomen (v průběhu řízení nebylo ověřováno, zda v tomto případě
bylo žalovanému náležitě a včas doručeno). Lze mít tedy vážné důvody pro úvahu,
že tímto postupem byla žalovanému soudem odňata možnost jednat před soudem (§
237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.). Přitom sama zmíněná svědkyně na otázku, zda
žalovaný uvedl jméno žalobce v té souvislosti, že by žalobce najal útočníka,
uvedla pouze, že neví. Lze tedy mít za to, že za tohoto stavu řízení nelze
dovozovat bez dalšího, že by konkrétní neoprávněný zásah zmiňovaný žalobcem
vyplynul z již provedených důkazů nebo přednesů účastníků.
Jestliže pak z dosud provedenými důkazy nebyl náležitě ověřen žalobcem tvrzený
fakt konkrétního neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv ze strany
žalovaného, nebyl zatím dán předpoklad pro úvahy odvolacího soudu o naplnění
předpokladů pro případné přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích podle
ustanovení § 13 odst. 2 a 3 o.z.
Z vyloženého je proto zřejmé, že již z tohoto důvodu není možno dovoláním
napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat v uvedeném výroku za správný
(§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky a aniž nařídil
jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) dovoláním žalobce napadený rozsudek v dotčené
části zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2000
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu