30 Cdo 2998/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, proti žalované JUDr. L. T. A., Ph.D., zastoupené JUDr. Janem Teskou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 230/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2012, č. j. 22 Co 189/2012-227, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 30 Cdo 2998/2013-295, se opravuje tak, že v záhlaví uvedeného usnesení se nesprávné označení advokáta žalobce „Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem v Rosicích, Palackého nám. 19“ nahrazuje správným označením „Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212.“
V záhlaví usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 30 Cdo 2998/2013-295, bylo nesprávně uvedeno jméno, příjmení a sídlo advokáta zastupujícího žalobce „Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem v Rosicích, Palackého nám. 19“. Správně má být uvedeno jméno, příjmení a sídlo advokáta zastupujícího žalobce „Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad.“ Podle § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci. Protože jde o chybu v psaní, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 12. února 2014
JUDr. Pavel V r c h a předseda senátu
ř.) odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o. s. ř.) [srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. června 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004, rozsudek ze dne 18. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 66/2008, rozsudek ze dne 3. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 70/2008, nebo rozsudek ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 897/2007, a rozsudek ze dne 23. února 2010, sp. zn. 33 Cdo 2374/2007].“ Je třeba si také uvědomit, že nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o.
s. ř.). Jestliže se takového řízení některý z dědiců zůstavitele nezúčastnil, nemůže být vydaný rozsudek pro takového dědice závazný. Tento závěr lze uplatnit i ve sporu o určení neplatnosti převodní smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru nemovitostí (a vkladové řízení bylo katastrálním úřadem do pravomocného skončení uvedeného soudního řízení přerušeno), neboť nelze vyloučit spor dalších dědiců, kteří by naopak mohli dovozovat zájem na určení, že zůstavitelem uzavřená převodní smlouva je platným právním úkonem.
Již z tohoto pohledu je zřejmé, že zde ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. absentuje naléhavý právní zájem jednoho z dědiců, aby se sám, anebo bez zažalování dalších dědiců, domáhal proti druhému účastníkovi předmětné převodní smlouvy určení její neplatnosti. Přitom platí, že podle konstantní judikatury nelze poučovací povinnost soudu rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace – k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6.
dubna 2004, sp. zn. IV: ÚS 22/03, nebo z aktuální judikatury dovolacího soudu jeho rozsudek ze dne 7. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012). Pokud žalobce v dovolání brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu i na základě dalších dovolacích námitek, nemohla tato jeho argumentace, i kdyby byla jinak důvodná, mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu a tedy i na závěr o nepřípustnosti tohoto dovolání z důvodu shora uvedeného. Přesto se dovolací soud nemůže ztotožnit se závěrem, jenž odvolací soud v napadaném rozsudku formuloval ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14.
září 2011, č. j. 7 C 224/2006-283, jímž došlo v právní věci žalobkyně Ing. H., proti žalovaným 1) L. W., 2) M. Š. (nynějšímu žalobci) a 3) P. Š., o určení vlastnictví, ke schválení smíru v tom znění, že vlastnicí id. 5/28 předmětného pozemku byla v den své smrti Z.
Š., posledně bytem v U. H., zemřelá dne 26. dubna 2001. V této souvislosti dovolací soud (nad rozsah odůvodnění tohoto usnesení) ve stručnosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, a ze dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, jakož i na svou judikaturu (srov. např. rozsudky dovolacího soudu ze
dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, ze dne 22. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4773/2009, nebo ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 2774/2012). Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího osudu Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud přitom (níže cit. rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) zaujal právní názor, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem (nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který je veřejnosti přístupný na webových stránkách http//:nalus.usoud.cz) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalované advokátem) účelně vynaložené náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (její písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 3.100,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 714,- Kč představující náhradu za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 o.
s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám jejího advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).