30 Cdo 300/2019-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně G. A.
P., spol. s r. o., se sídlem v Dolních Domaslavicích, č. p. 311, identifikační
číslo osoby 41030524, zastoupené JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem v
Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 2868, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o
zaplacení částky 58 597,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 166/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 13 Co 75/2018-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 18 C
166/2016-104, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 58 597,72 Kč
s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 26. 11. 2015 do zaplacení
(výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z
prodlení ve výši 8,05 % z částky 58 597,72 Kč od 11. 11. 2013 do 25. 11. 2015
(výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů
řízení (výrok III). Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem změnil
ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I); a
současně zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok II). Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované
zaplacení uvedené částky jako náhrady škody (spočívající v hodnotě láhví s
alkoholem), jež jí měla vzniknout v souvislosti s trestním stíháním dvou
fyzických osob následně zproštěných obžaloby tím, že byly při prohlídce
domovních a nebytových prostor vydány policejnímu orgánu pro účely trestního
řízení (podle žalobkyně na základě nezákonných rozhodnutí) papírové bedny
obsahující láhve s alkoholem, jejichž vlastníkem byla žalobkyně, a tyto jí byly
následně policejním orgánem vráceny znehodnocené (neprodejné zčásti z důvodu
odkolkování láhví a zčásti z důvodu vypršení expirační doby). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen
„o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Byť žalobkyně v dovolání výslovně neuvedla rozsah, v němž rozhodnutí odvolacího
soudu napadá, je z obsahu dovolání zřejmé, že směřuje toliko proti výroku I
napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodováno o věci samé. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání,
které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako je tomu v posuzované
věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za
splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu
dovolání patrno, kterou (dostatečně určitě a srozumitelně formulovanou) otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní
otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání
ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého
svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí
Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na http://www.nsoud.cz
, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Uvedené závěry jsou akceptovány též v judikatuře Ústavního soudu, podle které
je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nezbytnou náležitostí dovolání. V
dovolání musí být uvedeno, o který z případů přípustnosti (výběr jedné ze čtyř
situací uvedených v § 237 o. s. ř.) jde. Další nezbytnou náležitostí dovolání
je vymezení konkrétní právní otázky, v jejímž řešení spatřuje dovolatel
důvodnost dovolání, tedy nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu, a jejímž
vymezením je dovolací soud při přezkumu vázán. Dovolání nemusí nezbytně
obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho
přípustnosti podle § 237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky
vyplývá. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů jeho přípustnosti, není jeho odmítnutí pro vady porušením
čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., či dále např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Těmto požadavkům žalobkyně v projednávané věci nedostála, neboť v dovolání v
úvodu pouze citovala část ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Konkrétní otázku, kterou
má za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu a kterou by měl
dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti
právního posouzení odvolacího soudu, tak „pro futuro“, při plnění své úlohy
zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [§ 14 odst. 1 písm.
a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] však nespecifikovala. V
dovolání následně žalobkyně vyjádřila svůj nesouhlas s právním závěrem
odvolacího soudu, podle kterého nemůže žádat o úhradu vzniklé škody z důvodu
nedostatku aktivní věcné legitimace, neboť trestní stíhání nebylo nikdy vedeno
přímo proti ní, vyslovila názor, že náhradu škody v řízení požadovala v souladu
s ustanovením § 7 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů a dále uvedla, že
„vzhledem ke všemu výše uvedenému má žalobce za to, že jsou naplněny
předpoklady pro to, aby byla dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak“. Z obsahu dovolání přitom nebylo zřejmé, od kterého svého (dříve
přijatého) řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud
(nyní) v projednávané věci odchýlit. Pokud snad (s ohledem na obsah dovolací argumentace) hodlala žalobkyně
předložit k dovolacímu přezkumu otázku správnosti závěru odvolacího soudu o
nedostatku aktivní věcné legitimace, řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, neboť uplatnila současně dva předpoklady
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., které se vzájemně vylučují. Z
povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno
ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho
kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky
bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto
vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu