30 Cdo 301/2025

30 Cdo 301/2025-173

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Tomáše Lichovníka v právní věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Dvořákem, advokátem se sídlem v Plzni, Hálkova 1185/24, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 622 513,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 109/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 58 Co 392/2021-155, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 58 Co 392/2021-155, se zrušuje v rozsahu vyhovění žalobě do částky 250 000 Kč s příslušenstvím a v navazujícím nákladovém výroku a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

1. Žalobce se žalobou domáhá na žalované náhrady škody v celkové výši 622 513,78 Kč, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj (dále jen „finanční úřad“). Ten měl spočívat v tom, že finanční úřad vydal nesprávné potvrzení o zániku zástavního práva na nemovitostech, které žalobce převedl na třetí osobu. V důsledku toho nedošlo k výmazu zástavního práva ve lhůtě sjednané v kupní smlouvě a kupujícímu vzniklo vůči žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 400 000 Kč. K jejímu zaplacení byl žalobce zavázán pravomocným rozhodnutím soudu a vedle toho byl povinen zaplatit kupujícímu i úrok z prodlení (ve výši 70 751,78 Kč) a náhradu nákladů soudního řízení (ve výši 151 762 Kč).

2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 13 C 109/2018-46, uložil žalované zaplatit žalobci částku 300 000 Kč (výrok I), co do částky 322 513,78 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

3. Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2218/2022, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2022, č. j. 58 Co 392/2021-93, v rozsahu vyhovění žalobě do částky 300 000 Kč s příslušenstvím a v navazujícím nákladovém výroku a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl o odvolání obou účastníků řízení znovu rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 58 Co 392/2021-155, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I tak, že se žaloba o zaplacení částky 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 11. 5. 2018 do zaplacení zamítá, dále jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 250 000 Kč od 11. 5. 2018 do zaplacení, jinak jej ohledně částky 250 000 Kč potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 240 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 360 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobce měl závazky vůči státu (daňový nedoplatek), pro které bylo na jeho nemovitostech zřízeno zástavní právo. Žalobce se rozhodl s vědomím finančního úřadu, s nímž svůj postup koordinoval, část svých nemovitostí prodat a z utržené kupní ceny daňový nedoplatek uhradit. V kupní smlouvě ze dne 25. 8. 2014 bylo ujednáno, že část kupní ceny odpovídající daňovému nedoplatku bude kupujícím, společností MIKROKLIMA s. r. o., zaslána přímo na účet finančního úřadu, což se také dne 8.

9. 2014 stalo. Kupující trval na tom, aby na sebe žalobce převzal závazek k zajištění výmazu zástavního práva smluvní pokutou. V kupní smlouvě (s jejímž zněním byl finanční úřad seznámen) tak bylo sjednáno, že žalobce se zavazuje zajistit nejpozději do 30. 11. 2014 výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí a pro případ, že tento závazek nebude řádně a včas splněn, zaplatí kupujícímu smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení s výmazem zástavního práva. Finanční úřad dne 17.

9. 2014 vydal (první) potvrzení o zániku zástavního práva, avšak osvědčil tím jeho zánik jen u těch nemovitostí, které nebyly předmětem kupní smlouvy a zůstaly i nadále v žalobcově vlastnictví. Katastrální úřad na základě toho vymazal zástavní právo jen na nemovitostech žalobce, nikoliv též na nemovitostech, které nabyl kupující. Po telefonickém upozornění ze strany žalobce vydal finanční úřad dne 11. 12. 2014 (druhé) potvrzení o zániku zástavního práva a následujícího dne podal i návrh na jeho výmaz u katastrálního úřadu.

V tomto druhém potvrzení byla uvedena i nemovitost, která vůbec zástavním právem zatížena nebyla, a z toho důvodu katastrální úřad návrh na vklad výmazu zástavního práva dne 12. 1. 2015 zamítl. V pořadí třetí potvrzení vydal finanční úřad dne 14. 1. 2015 a na základě tohoto potvrzení katastrální úřad v řízení, zahájeném dne 14. 1. 2015, výmaz povolil, a to ke dni 14. 3. 2015 (správně zřejmě „4. 3. 2015“ – pozn. Nejvyššího soudu). Kupující následně vůči žalobci uplatnil nárok na smluvní pokutu, který mu byl přiznán pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28.

3. 2017, č.j. 13 C 124/2016-95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2017, č. j. 25 Co 199/2017-114. Na smluvní pokutě byla kupujícímu přisouzena částka 400 000 Kč spolu s úrokem z této částky ve výši 8,05 % ročně od 1. 11. 2015 do zaplacení. Dále mu byla přiznána vůči žalobci náhrada nákladů řízení ve výši 127 078 Kč (před okresním soudem) a 24 684 Kč (před krajským soudem). Žalobce se pravomocnému rozhodnutí podrobil a přisouzené částky kupujícímu uhradil.

5. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a nejprve se zabýval tím, zda je dána existence odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu na straně orgánů státu. Dospěl k závěru, že potvrzení o zániku zástavního práva vystavené finančním úřadem sice nemá povahu rozhodnutí, nicméně pokud orgán veřejné moci takové potvrzení vydá a toto je neúplné či trpí takovými vadami, pro něž není způsobilé zápisu do katastru nemovitostí, jedná se o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk, neboť za nesprávný úřední postup lze považovat pochybení, která se neodrážejí v rozhodovací činnosti orgánů, ale jsou s ní spojená.

Bránila-li se žalovaná v řízení tím, že podáním návrhu na výmaz zástavního práva ke katastrálnímu úřadu postupovala již nad rámec svých zákonných povinností, soud prvního stupně poukázal na to, že se zjevně jednalo o běžnou praxi, a navíc pochybení finančního úřadu není spatřováno v podání (chybného) návrhu na vklad, ale v chybném potvrzení o zániku zástavního práva, které bylo podkladem pro jeho výmaz z katastru nemovitostí. Jako částečně opodstatněnou však soud prvního stupně shledal námitku žalované, dle které žalobce, jenž při uzavření kupní smlouvy jednal v rámci smluvní volnosti, nedostatečně uvážil časový aspekt závazku, který na sebe převzal.

Žalobce mohl předpokládat řádný výkon veřejné moci, tedy vydání bezvadného potvrzení. Soud prvního stupně ovšem shledal nesprávným předpoklad žalobce, že finanční úřad bude jednat neprodleně a k výmazu zástavního práva postačí 83 dnů. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce měl kalkulovat s délkou správního řízení, která je minimálně 30 dnů, při náležité opatrnosti je však třeba počítat s délkou spíše 60 dnů. V posuzovaném případě byla kupní smlouva podepsána dne 25. 8. 2014, dalších 15 dnů měl kupující na úhradu kupní ceny a teprve poté mohl finanční úřad vydat potvrzení o zániku zástavního práva, pro což zákon žádnou lhůtu nestanoví, za přiměřenou by však bylo lze považovat lhůtu 30 dnů, srovnatelnou se lhůtou pro vydání rozhodnutí dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

Soud prvního stupně je přesvědčen, že žalobci sice nezbylo, než na zajištění závazku smluvní pokutou v zájmu realizace prodeje (a vyřešení daňových nedoplatků) přistoupit, při zvážení uvedených okolností však měl vyjednat lhůtu k odstranění zástav delší, přiměřenou okolnostem. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že smluvní pokuta za jeden započatý měsíc (ve výši 100 000 Kč) s nesprávným úředním postupem nesouvisí, neboť této škodě mohl žalobce předejít vyjednáním přiměřenější lhůty (minimálně 90 dnů) pro výmaz zástavního práva.

Další prodlevu, v trvání 3 měsíců, však již žalobce nemohl rozumně předpokládat. Při náležitém úředním postupu by musely být zástavy z katastru nemovitostí do 90 dnů vymazány.

To, že k výmazu zástavního práva ani v této době nedošlo, bylo zapříčiněno elementárním pochybením finančního úřadu, který dvakrát neprovedl řádnou komparaci zajištěných nemovitostí, u nichž potvrzoval zánik zástavního práva, což vedlo k tomu, že k úspěšnému výmazu zástav došlo až „na třetí pokus“. V příčinné souvislosti s tím žalobci vznikla škoda představovaná smluvní pokutou ve výši 300 000 Kč, kterou žalobce musel kupujícímu uhradit. Pokud žalobce – vedle smluvní pokuty – uplatňoval z titulu náhrady škody rovněž úrok z prodlení a náklady řízení (k jejichž úhradě byl zavázán rozhodnutím soudu ve sporu s kupujícím), byl jeho nárok v této části shledán jako nedůvodný, neboť chybí příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem finančního úřadu a vznikem této škody.

Uvedené částky totiž žalobce musel vynaložit nikoliv v důsledku vadného postupu finančního úřadu, nýbrž v důsledku toho, že podstoupil soudní řízení. Pokud jde o úrok z prodlení, jeho výše se navíc odvíjí od data splatnosti jistiny. Jinými slovy, tyto náklady nelze přičítat žalované, neboť žalobce by je nemusel vynaložit, kdyby smluvní pokutu společnosti MIKROKLIMA s. r. o. uhradil dobrovolně a včas. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl jen co do částky 300 000 Kč, ve zbývající části, tj. ohledně částky 322 513,78 Kč, žalobu zamítl.

6. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a dále dokazování doplnil, a tedy dílčím způsobem upřesnil zjištěný skutkový stav. Zjistil, že žalobce byl v řízení před správcem daně zastoupen D. C., jemuž bylo potvrzení o zániku zástavního práva zřízeného rozhodnutím správce daně ze dne 17. 9. 2014 doručeno dne 21. 9. 2014 do datové schránky, přičemž z tohoto potvrzení porovnáním zde uvedených nemovitostí a nemovitostí uvedených v kupní smlouvě vyplývá, že nemovitosti, které byly předmětem prodeje, zde uvedeny nejsou.

Odvolací soud dále zjistil, že rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové, o návrzích na výmaz zástavního práva u nemovitostí, které byly předmětem prodeje, nebyly doručovány žalobci ani jeho zástupci, ale pouze správci daně coby navrhovateli a společnosti MIKROKLIMA s. r. o. coby tehdejšímu vlastníkovi nemovitostí. Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 13 C 124/2016 vzal odvolací soud za prokázané, že zástupce žalobce D. C. upozorňoval dne 19.

12. 2014 e-mailem pracovnici správce daně paní M. na to, že byl zamítnut návrh na výmaz zástavního práva, na tuto zprávu mu přišla automatická odpověď, že od 19. 12. 2014 do 1. 1. 2015 není přítomna v kanceláři, paní M. reagovala až 14. 1. 2015 s tím, že měla dovolenou a záležitost hned vyřídí. D. C. v postavení svědka vypověděl, že na konci října 2014 se k němu dostala informace, že nebyly zrušeny zástavy na nemovitostech, které byly předmětem prodeje, koncem října či začátkem listopadu telefonoval paní M.

a požádal ji o nápravu s ohledem na sankce sjednané ve smlouvě, ta mu nápravu přislíbila, následně začátkem prosince zjistil, že došlo k odmítnutí návrhu na vklad pro vady, opět kontaktoval paní M., byly tam nějaké dovolené, přislíbila nápravu. Jeho výpověď potvrdila svědkyně Š., která uvedla, že pan C. koncem října „naháněl“ paní M., v říjnu a listopadu měla nějakou nemoc a dovolenou. Paní M. se ve své výpovědi vyjadřovala k důvodům, proč nedošlo k výmazu zástavního práva, v čem bylo potvrzení o zániku zástavního práva vadné či nedostatečné, s tím, že o tom, že nedošlo k výmazu, se dozvěděla od žalobce či pana C.

až někdy koncem listopadu, začátkem prosince 2014.

7. Při právním posouzení věci odvolací soud vycházel z toho, že existence nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk (vadné vyrozumění finančního úřadu o zániku zástavního práva) již byla aprobována výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu, odvolací soud se tak – vázán právním názorem dovolacího soudu – zabýval otázkou příčinné souvislosti mezi daným nesprávným úředním postupem a vznikem škody na straně žalobce spočívající ve smluvní pokutě, kterou byl povinen v důsledku prodlení zaplatit.

V této souvislosti se zabýval tím, jakou funkci plnila sjednaná smluvní pokuta, když Nejvyšší soud uzavřel, že pouze v tom rozsahu, v němž by plnila uhrazovací funkci, by bylo možno (bez dalšího) uvažovat o příčinné souvislosti. Ani žalobce přitom netvrdil, že by plnila funkci uhrazovací, tj. funkci paušalizované náhrady škody, za níž by žalobce odpovídal kupujícímu. Odvolací soud tak ve smyslu závěrů Nejvyššího soudu zvažoval, zda smluvní pokuta vzhledem k individuálním okolnostem případu přiměřeně (spravedlivě) odpovídala hodnotě a významu zajištěné povinnosti, a to jak ve vztahu k okolnostem, které byly známé v době sjednávání smluvní pokuty, tak i vzhledem k okolnostem, jež byly dány při porušení smluvní povinnosti.

8. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána v přiměřené výši, když se jednalo o zástavní právo k nemovitostem, jejichž kupní cena činila 3 500 000 Kč, zájem kupujícího, aby došlo k výmazu zástavního práva, tak byl naprosto zřejmý a legitimní, neboť kupní cena byla částečně uhrazena správci daně právě proto, aby zatížení nemovitostí zástavním právem bylo zrušeno. Vzhledem k tomu, že nabyvatel nebyl v žádném vztahu se správcem daně, jevilo se odvolacímu soudu logické, že měl zájem na tom, aby byl výmaz zástavního práva zajištěn žalobcem, jehož daňová povinnost byla částí kupní ceny uhrazena.

Žalobce tak byl osobou oprávněnou vyžadovat od správce daně potvrzení o tom, že došlo k zániku zástavního práva a zajistit tak jeho výmaz. Odvolacímu soudu se sjednaná smluvní pokuta ve výši 100 000 Kč měsíčně vzhledem k hodnotě nemovitostí nejevila nijak nepřiměřená, když v případě prodlení s výmazem zástavního práva musel nabyvatel strpět, že je zástavní právo k nemovitostem stále vyznačeno v katastru nemovitostí. Odvolací soud dále posuzoval, zda byl závazek zajistit výmaz zástavního práva sjednán v odpovídající lhůtě, vycházel přitom z toho, že již v předchozím rozhodnutí dospěl k závěru, že při obezřetném jednání měla být sjednána lhůta o jeden měsíc delší, pročež byl nárok žalobce představující smluvní pokutu za první měsíc prodlení jako nedůvodný (pravomocně) zamítnut.

Odvolací soud neshledal důvod k přehodnocení tohoto závěru, ve zbývajícím rozsahu tedy považoval sjednanou lhůtu za přiměřenou. Vycházel přitom i z toho, že v posledním případě, kdy již bylo vydáno správné potvrzení o zániku zástavního práva, byl výmaz učiněn do dvou měsíců od vydání tohoto potvrzení (ze dne 14. 1. 2015). Odvolací soud se dále zabýval okolnostmi, jež byly dány při porušení smluvní povinnosti, vycházel přitom zejména z toho, že žalobce nemohl předvídat opakované pochybení správce daně, kdy k nápravě došlo až s odstupem několika měsíců, a to až z iniciativy žalobce, žalobce přitom legitimně očekával, že správce daně bude postupovat neprodleně a řádně.

Odvolací soud se však rovněž zabýval otázkou, zda se žalobce svým jednáním (nečinností) nepodílel na vzniklé škodě ve smyslu § 2918 o. z. Vycházel přitom z toho, že žalobce nebyl adresátem rozhodnutí katastrálního úřadu ohledně návrhu na výmaz zástavního práva u nemovitostí, které byly předmětem prodeje, o výsledku řízení u katastrálního úřadu se tak nedozvěděl. Nicméně byl adresátem, resp. jeho zástupce pan C., potvrzení o zániku zástavního práva vydaného správcem daně. V této souvislosti odvolací soud dospěl k závěru, že si žalobce nepočínal dostatečně obezřetně, pokud neprovedl kontrolu potvrzení o zániku zástavního práva u prodaných nemovitostí, která mu byla doručena, resp. jeho zástupci, žalobce tak byl s jejich obsahem obeznámen.

Nedostatečnou opatrnost žalobce shledal ohledně prvého potvrzení ze 17. 9. 2014, z něhož je při dostatečně pečlivém postupu jasně seznatelné, že se netýká nemovitostí, které byly předmětem prodeje.

Zástupce žalobce přitom na tento nedostatek reagoval až s odstupem cca jednoho měsíce, jak vyplynulo z provedeného dokazování (výpověď svědka C., že kontaktoval pracovnici správce daně koncem října, začátkem listopadu, potvrdila i svědkyně Š.). Toto prodlení tak odvolací soud vyhodnotil tak, že na prodlení o tento cca jeden měsíc se žalobce spolupodílel stejnou měrou jako správce daně. Odvolací soud přitom zohlednil, že to byl právě žalobce, kdo se zavázal výmaz zástavního práva zajistit ve sjednané době pod sankcí smluvní pokuty, bylo tak na něm, aby dbal o to, aby tento závazek byl včas splněn, tedy i zkontroloval postup správce daně i jeho včasnost.

Pokud tak řádně nečinil a reagoval až s odstupem cca jednoho měsíce, shledal odvolací soud jeho podíl na měsíčním prodlení se splněním tohoto závazku v rozsahu 50 %. Vycházel přitom z toho, že stejně tak bylo povinností správce daně postupovat řádně a bezchybně a za tím účelem provést kontrolu všech údajů uvedených v daném vyrozumění. Při dalším postupu již žalobci nelze vytýkat, že by se o nápravu dostatečně nesnažil, když jeho zástupce v podstatě neprodleně informoval správce daně o tom, že výmaz zástavního práva nebyl učiněn kvůli chybnému potvrzení správce daně (viz e-mail ze dne 19.

12. 2014 reagující na vyrozumění správce daně ze dne 14. 12. 2014), že byla v této době kontaktována, potvrdila i svědkyně M., další prodlení tak bylo způsobeno výlučně postupem správce daně či okolnostmi na jeho straně (dovolená či nemoc příslušné pracovnice). S ohledem na to shledal odvolací soud nárok žalobce v rozsahu 50 000 Kč s příslušenstvím (tj. 50 % ze smluvní pokuty za jeden měsíc) nedůvodným, ohledně této částky tedy vyhovující výrok změnil dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v této výši žalobu zamítl.

Zároveň změnil vyhovující výrok tak, že přiznal žalobci úrok z prodlení z částky 250 000 Kč, ohledně níž byl žalobce úspěšný, když nárok na zaplacení úroků z prodlení byl uplatněn až v odvolacím řízení. Žalobci byl přiznán úrok z prodlení po uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku v souladu s § 15 OdpŠk.

9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, a to v rozsahu výroku I v části, kterou se rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 250 000 Kč potvrzuje, a v části přiznání úroku z prodlení z této částky od 11. 5. 2018 do zaplacení. V něm žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

10. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva týkající se povahy smluvní pokuty, resp. předpokladů, za kterých žalovaná v rámci odpovědnosti za náhradu škody odpovídá žalobci, při jejímž řešení se přitom odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, a rozsudku Nejvyššího soudu ve věci žalobce ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2218/2022.

11. Žalovaná v dovolání citovala rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, bod 59, z něhož se podává, že: „Na sankční smluvní pokutu lze usuzovat zejména tehdy, je-li utvrzena povinnost, při jejímž porušení nehrozí věřiteli žádná škoda, kterou by byl dlužník jinak povinen nahradit za podmínek § 2913 o. z. O tom, zda strany sjednaly sankční smluvní pokutu, může svědčit i ujednání, jímž se odchýlily od ustanovení § 2050 o. z.“ Bod 4.6 předmětné kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností MIKROKLIMA s. r. o. ze dne 25. 8. 2014 přitom zní: „Na jakýkoliv závazek uhradit smluvní pokutu podle teto smlouvy nemá vliv otázka zavinění při porušení smluvní pokutou zajištěných závazků. Ujednáními o smluvní pokutě obsaženými v teto kupní smlouvě není dotčeno právo poškozené smluvní strany na náhradu škody způsobené v důsledku porušení smluvní pokutou zajištěných závazků, a to náhrady škody v plné výši.“ Z toho tedy podle žalované vyplývá, že v daném případě se strany zcela odchýlily od dispozitivního ustanovení § 2050 o. z., a to v tom směru, že v případě porušení závazku zajištěného smluvní pokutou (v daném případě závazku vyplývajícího z bodu 4.3 smlouvy) má druhá smluvní strana nárok jak na smluvní pokutu podle bodu 4.4 smlouvy, tak na náhradu škody, a to v plné výši (tedy smluvní pokuta se na reálnou náhradu škody ani nezapočítává). Již z toho lze tudíž dle žalované jednoznačně dovodit, že smluvní pokuta v tomto případě plní výlučně sankční funkci, za kterou žalovaná (bez dalšího) neodpovídá. Náhrada škody je v daném případě samostatná kategorie zcela nezávislá na sankční smluvní pokutě, na kterou by měl prodávající vedle smluvní pokuty nárok, přičemž nebylo prokázáno, že by kupující nárok na náhradu škody samostatně uplatnil a byl žalobcem odškodněn; potažmo tedy není prokázána žádná škoda, za kterou by odpovídal kupující prodávajícímu a sekundárně tedy teoreticky žalovaná žalobci.

12. Nad rámec výše uvedeného žalovaná uvedla, že ostatně není ani z okolností případu zřejmé, zda a v jaké míře měla smluvní pokuta plnit a reálně plnila i případnou uhrazovací funkci. Ze smlouvy lze pouze nepřímo dovodit, že smluvní pokuta měla především působit na žalobce, aby zajistil výmaz zástavního práva na převedených nemovitostech do sjednaného data; z toho však nelze bez dalšího dovodit, že neprovedením výmazu zástavního práva by vznikla v předmětném období, tj. v období, kdy podle smlouvy měla smluvní pokuta vznikat, nabyvateli jakákoliv reálná škoda; na nabyvatele bylo v mezidobí v souladu se smlouvou převedeno vlastnické právo, které jej nijak neomezovalo v užívání nemovitosti. Nebylo přitom prokázáno, že by vzhledem k okolnostem, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, měla v předmětném období, tj. v období, kdy měla žalobci vznikat povinnost ke smluvní pokutě, nabyvateli vzniknout jakákoli škoda spočívající v neprovedení výmazu zástavního práva, ani zde neexistovaly žádné indicie, že by se vznikem nějaké škody měl nabyvatel v daném období reálně počítat vzhledem k okolnostem, které byly známé v době sjednávání smluvní pokuty, např. v důsledku případných předchozích smluvních závazků nabyvatele. Tvrzení žalobce v tomto směru jsou pouze značně nekonkrétní, a především nejsou podložena žádnými důkazy.

13. Na základě výše uvedeného lze tedy podle dovolatelky uzavřít, že smluvní pokuta v daném případě plnila pouze sankční funkci, přičemž vzhledem k individuálním okolnostem případu přiměřeně (spravedlivě) ani neodpovídala hodnotě a významu zajištěné povinnosti, a to jak ve vztahu k okolnostem, které byly známé v době sjednávání smluvní pokuty, tak i vzhledem k okolnostem, jež byly dány při porušení smluvní povinnosti. Za takovou smluvní pokutu žalovaná neodpovídá.

14. Namísto toho se odvolací soud při posouzení této otázky omezil na to, „že smluvní pokuta byla sjednána v přiměřené výši, když se jednalo o zástavní právo k nemovitostem, jejichž kupní cena činila 3 500 000 Kč, zájem kupujícího, aby došlo k výmazu zástavního práva, tak byl naprosto zřejmý a legitimní, když kupní cena byla částečně uhrazena správci daně právě proto, aby zatížení nemovitostí zástavním právem bylo zrušeno“, přičemž nepřihlédl v tomto směru k výše uvedené argumentaci žalované obsažené v jejím vyjádření ze dne 16. 8. 2024.

15. Žalovaná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud změnil výrok I rozsudku odvolacího soudu v napadené části tak, že se žaloba zcela zamítá, případně rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil.

16. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaná si účelově vybrala jen část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, která se jí „hodí“, ale zde se jednalo o posuzování existence příčinné souvislosti (s ohledem na uhrazovací funkci smluvní pokuty) v tehdy souzené věci, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu v „jeho“ věci ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2218/2022, konkrétně na bod 50 odůvodnění tohoto rozsudku, v němž je formulována situace, kdy je jinak striktní „podmínka“ nahrazována šířeji rozvedeným vysvětlením aplikačního principu (podmínek), který umožňuje spravedlivé posouzení i případů s individuálními odchylkami.

Žalobce proto zopakoval argumentaci, kterou uvedl v písemném doplnění ze dne 28. 6. 2024 s tím, že sjednaná smluvní pokuta plnila především funkci motivační (preventivní) a sankční, funkce uhrazovací nenastala, protože kupující musel odložit uvažované refinancování kupní ceny, a tedy nedošlo k vyčíslení újmy, k jejímuž vzniku by zřejmě mohlo dojít. Ve smyslu právního názoru Nejvyššího soudu je tedy zřejmé, že v souzeném případě sice zřejmě nebyla uplatněna náhrada vzniklé škody (tedy nebyla naplněna uhrazovací funkce sjednané smluvní pokuty), ale po důkladném posouzení všech okolností je nutno dojít k závěru, že smluvní pokuta byla platně sjednaná, její výše byla odpovídající okolnostem známým v době jejího sjednávání přiměřená a vzhledem k okolnostem v době opakovaně nekompetentního a liknavého přístupu pracovníků finančního úřadu bohužel i oprávněně uplatněna a tedy spravedlivá.

Příčinná souvislost je pak prokázána, protože je zcela nesporné, že příčinou vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty (a tedy po jejím zaplacení i vzniku škody na majetku žalobce) je skutečnost, že orgán státní správy nevydal věcně správné potvrzení o zániku zástavního práva tak, aby nevzniklo sankcionované prodlení žalobce. Nesplnil svoji zákonnou povinnost, ačkoliv o hrozbě sankce věděl a i přesto, že měl násobně více času pro vydání administrativně nenáročného (a v jeho činnosti standardně vydávaného ve lhůtách) dokumentu.

Skutečnost, že řízení probíhalo v době čerpání dovolených na přelomu roku (Vánoce a novoroční prázdniny) určitě není „okolností“, pro kterou by měla být záležitost posuzována jinak. Z pohledu žalobce se dále jeví nepřípadné to, jak žalovaná rozvětvila svoji argumentaci o pasáž z kupní smlouvy, podle které má být smluvní pokuta uhrazena bez ohledu na zavinění a její uhrazení nemá vliv na právo druhé strany na náhradu případné škody, neboť daná okolnost nemá žádný dopad na posuzovanou věc. Poznámka žalované o tom, že se smluvní pokuta na reálnou škodu ani nezapočítává, je už podle žalobce čirou spekulací.

Žalobce uzavřel, že argumentace žalované je účelová a žalobce ji vnímá jen jako křečovitou snahu rozmělnit podstatu souzeného případu, kdy orgány veřejné moci fatálně selhaly při vyřizování své běžné agendy, a to jak v rovině odborné (opakovaně nesprávný podklad pro výmaz zástavního práva), tak zejména svojí liknavostí a bezohledností v úředním jednání směrem k občanovi – daňovému poplatníkovi, když pracovníci věděli o sankci, která žalobci hrozí. S ohledem na uvedené se žalobce domnívá, že dovolání je zjevně nedůvodné.

17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále je „o. s. ř.“.

18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované

19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

21. Dovolání je přípustné pro řešení otázky odpovědnosti státu za škodu způsobenou žalobci povinností zaplatit sankční smluvní pokutu, neboť tato otázka dosud nebyla ve všech souvislostech v judikatuře Nejvyššího soudu řešena.

IV. Důvodnost dovolání

22. Dovolání je důvodné.

23. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

24. Podle § 2050 o. z. je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje.

25. Podle § 2051 o. z. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

26. Podle § 2913 odst. 2 o. z. se škůdce povinnosti k náhradě zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.

27. Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

28. Nejvyšší soud v předchozím rozsudku v této věci ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2218/2022, v bodě 50, vyslovil, že další významnou skutečností pro posouzení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v nevydání řádného vyrozumění finančního úřadu o zániku zástavního práva a vzniklou škodou je, zda sjednaná smluvní pokuta plnila pouze uhrazovací funkci (tj. funkci paušalizované náhrady škody, za níž by žalobce svému smluvnímu partnerovi v důsledku porušení sjednané povinnosti odpovídal – viz § 2050 a § 2051 o.

z.), neboť jen v tomto rozsahu lze o příčinné souvislosti (bez dalšího) uvažovat. Naopak v rozsahu, v němž tato smluvní pokuta zmíněnou funkci neplnila, a to ať již vzhledem ke své výši, která uhrazovací funkci významně převyšovala, nebo pro absenci vzniku škody či odpovědnosti žalobce za ni, by takový závěr byl myslitelný pouze za podmínky, pokud by vzhledem k individuálním okolnostem případu přiměřeně (spravedlivě) odpovídala hodnotě a významu zajištěné povinnosti, a to jak ve vztahu k okolnostem, které byly známé v době sjednávání smluvní pokuty, tak i vzhledem k okolnostem, jež byly dány při porušení smluvní povinnosti (blíže srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11.

1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, zejména body 55 až 67 jeho odůvodnění).

29. Velký senát ve výše odkazované části rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uvedl, že závěr o tom, zda smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, je zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá právně významnými. Zákon pouze ukládá přihlédnout při následné moderaci k hodnotě a významu zajišťované povinnosti a limituje možnost snížení smluvní pokuty výší škody vzniklé do doby rozhodnutí z porušení povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.

Vzhledem k tomu, že zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty (konkrétního nároku) a její následná moderace na přiměřenou částku nezbytně vyžadují vážení konkrétních zájmů dlužníka a věřitele při konkrétním porušení smluvní povinnosti, budou při posouzení přiměřenosti hrát roli nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty (může se uplatnit též kritérium hodnoty a významu zajišťované povinnosti, to se však může po sjednání smluvní pokuty změnit), ale též okolnosti, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti, které nastaly po porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ (např. dodatečně vzniklá újma) a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.

Není-li totiž zřejmé, jakým způsobem a za jakých okolností porušení smluvní povinnosti nastalo a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, nelze zodpovědět otázku, zda nárok ze smluvní pokuty je in concreto nepřiměřený. Dále velký senát Nejvyššího soudu shrnul, že u ryze sankční smluvní pokuty výše způsobené škody významnou okolností pro její případnou moderaci není, význam však mohou mít jednotlivé předpoklady liberace (zejména zohlednění předvídatelnosti a překonatelnosti překážky, sféry, odkud překážka pochází, skutečnost, zda dlužník učinil jakékoliv opatření, aby škodě zamezil), neboť má-li mít pokuta přiměřený sankční efekt a fungovat jako individuální prevence, musí být brán zřetel na to, jakou kvalitou se vyznačovalo porušení smluvní povinnosti a jaká sankce je tedy za daných okolností adekvátní.

U sankční smluvní pokuty lze zohlednit též otázku zavinění, neboť sankce může plnit svůj efekt jen tehdy, lze-li jednajícímu vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl. Vzhledem k tomu, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou), je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují s tím, že u sankční smluvní pokuty půjde o zásadní zájmy věřitele, které jsou jejím prostřednictvím chráněny.

30. Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že při zkoumání existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v nevydání řádného vyrozumění finančního úřadu o zániku zástavního práva a vzniklou škodou představovanou povinností zaplatit sankční smluvní pokutu je nezbytné zabývat se tím, zda tato sjednaná smluvní pokuta s ohledem na individuální okolnosti případu přiměřeně (spravedlivě) odpovídala hodnotě a významu zajištěné povinnosti, a to jak ve vztahu k okolnostem, které byly známé v době sjednávání smluvní pokuty, tak i vzhledem k okolnostem, jež byly dány při porušení smluvní povinnosti.

V této souvislosti je pak třeba zohlednit jednak jednotlivé předpoklady liberace z této povinnosti (zejména předvídatelnost a překonatelnost překážky, pro kterou nemohla být smluvní pokutou zajištěná povinnost splněna včas, sféru, odkud tato překážka pochází, či skutečnost, zda dlužník učinil jakékoliv opatření, aby škodě zamezil), otázku zavinění nesplnění zajištěné povinnosti dlužníkem, ale též míru narušení zájmů věřitele (kupujícího) spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež měla smluvní pokuta kompenzovat.

Současně však nelze pouštět ze zřetele, že při posuzování existence příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů nároku na náhradu škody nelze výše uvedená kritéria posuzovat optikou smluvní volnosti při sjednávání smluvní pokuty, neboť povinný jejího sjednávání na rozdíl od stran smlouvy účasten nebyl.

31. Odvolací soud se na podkladě předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu zabýval tím, zda sjednaná smluvní pokuta, která plnila funkci sankční, odpovídala s ohledem na individuální okolnosti daného případu hodnotě a významu zajištěné povinnosti a v této souvislosti vyhodnotil jak okolnosti, které by mohly vést k případné liberaci od povinnosti smluvní pokutu platit, tak zavinění žalobce na vzniku povinnosti ji plnit (tj. jak dlouho bylo možno očekávat, že zabere vyžádání potvrzení o zániku zástavního práva a dále samotný výmaz zástavního práva katastrem nemovitostí, a zda žalobce nepochybil pro sjednávání smluvní pokuty stanovením příliš krátké lhůty pro splnění smluvní pokutou zajištěné povinnosti, a dále to, že žalobce včas nezkontroloval první chybné potvrzení o zániku zástavního práva ze dne 17. 9. 2014 a nezajistil tedy jeho dřívější opravu). Odvolací soud se však nezabýval tím, jaké konkrétní narušení zájmů věřitele měla smluvní pokuta kompenzovat a ve vztahu k její měsíční výši pouze poukázal na výši kupní ceny nemovitých věcí, aniž by zohlednil skutečnost, že sjednaná smluvní pokuta nesankcionovala nenabytí vlastnického práva k převáděným nemovitým věcem ve sjednané lhůtě, nýbrž včasné nezajištění výmazu fakticky zaniklého zástavního práva k nim. Tato smluvní pokuta tudíž měla žalobce motivovat k tomu, aby se o formální výmaz zaniklého zástavního práva (neboť kupní cena byla kupujícím na základě kupní smlouvy vyplacena přímo správci daně na úhradu zástavním právem zajištěné daňové pohledávky) postaral sám a toto nemusel následně řešit kupující, ačkoliv by tak učinit mohl, byť komplikovanější cestou. Smluvní pokuta tudíž měla kompenzovat určité nepohodlí kupujícího pramenící z případného nesplnění nebo opožděného splnění této povinnosti žalobcem, nikoliv nenabytí vlastnického práva k nemovitým věcem určité hodnoty. Ve vztahu k tomuto účelu smluvní pokuty je tudíž třeba existenci příčinné souvislosti zvažovat. Z tohoto pohledu se však odvolací soud řešenou věcí dosud nezabýval, což činí jeho právní posouzení žalovaného nároku neúplným, a proto nesprávným. Teprve po zodpovězení výše naznačených otázek přitom bude možné náležitě zhodnotit, zda lze žalovanou činit odpovědnou za celou zbylou škodu (samozřejmě při splnění všech podmínek nezbytných pro vznik její odpovědnosti), nebo jen za její část, či zda žalovaná za tuto škodu vůbec neodpovídá.

32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu, ve kterém bylo žalobě vyhověno, neboť závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci vznikla škoda, je předčasný.

33. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.

34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 10. 2025

JUDr. Pavel Simon předseda senátu