30 Cdo 3021/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka
ve věci žalobce Ing. Z. V., právně zastoupeného JUDr. Alešem Pillerem,
advokátem se sídlem v Brně, Veselá č. 237/37, proti žalovaným 1) České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská č. 424/16 a 2) JUDr. O. K., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou,
Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, o zaplacení
částky ve výši 130.637,60 Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2, pod sp. zn. 22 C 131/2012, proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 31. března 2014, č. j. 72 Co 113/2014-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit 2) žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 6.600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Kláry Kořínkové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 2, Fügnerovo
náměstí č. 1808/3.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 3. 1. 2014, č. j. 22 C 131/2012-47,
zastavil řízení ve vztahu k první žalované a rozhodl, že žalobce ani první
žalovaná nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2014, č. j. 72 Co
113/2014-53, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání k
Nejvyššímu soudu, ve kterém uvedl, že se domnívá, že odvolací soud nesprávně
posoudil obsah jeho dopisu ze dne 9. 3. 2012 adresovaný první žalované.
Poukazuje na to, že z obsahu dopisu lze dovodit, že se jednalo o předběžné
projednání nároku odpovědnosti za škodu způsobené exekutorem JUDr. K. a že
soudy tento dokument vyložily velmi úzce tak, že nárok u první žalované vůbec
neuplatnil a tento úzký výklad žalobce znevýhodňuje. Dovolatel poukazuje na
nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 3043/2010, od kterého
se měl odvolací soud odchýlit, když dokument zaslaný první žalované měl
posoudit podle obsahu a nikoli podle záhlaví dopisu. Dovolatel proto navrhnul,
aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
projednání.
První žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že dovolání
postrádá vymezení právní otázky, pro kterou by bylo možné považovat rozhodnutí
soudu za rozhodnutí, které má po právní stránce ve věci samé zásadní právní
význam podle ustanovení § 237 o. s. ř., a proto navrhnul dovolání odmítnout a
přiznat druhému žalovanému náhradu nákladů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s.
ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2
o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatel ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném
rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek
odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů
odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a
v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. V otázce povahy předběžného projednání nároku na náhradu škody či nemajetkové
újmy podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), (dále jen „OdpŠk“) je dovolání přípustné, neboť uvedená
problematika nebyla dosud dovolacím soudem řešena ve všech souvislostech. Dovolání však není důvodné. Podle ustanovení § 14 OdpŠk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu
uvedeného v § 6 (odst. 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto
zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu
(odst. 3). Podle ustanovení § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba
nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odst. 1). Domáhat se
náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne
uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odst. 2). Smyslem předběžného projednání nároku u příslušného ministerstva nebo jiného
ústředního orgánu státní správy dle § 14 OdpŠk je poskytnout možnost vyřešit
spor smírnou cestou a snaha zabránit tak zbytečným soudním sporům (viz VOJTEK,
Petr. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 3. vyd., Praha: C. H. Beck,
2012, § 14 nebo také důvodová zpráva k zák. č. 160/2006 Sb., která uvádí, že
smyslem tohoto ustanovení je usnadnit řešení škodných případů mimosoudní
cestou). Předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má
neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní postupy a
nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (buď
požadavku vyhoví a uplatněnou částku zaplatí, nebo tak neučiní; nesdělí-li
poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu uplynutí šestiměsíční lhůty
možnost obrátit se na soud). Byl-li při něm poškozený právně zastoupen,
nepřiznává mu zákon (§ 31 odst. 4 OdpŠk) nárok na náhradu škody spočívající ve
vynaložených nákladech zastoupení. Zákon nepředepisuje náležitosti podání, je
proto třeba vycházet z toho, že z něj musí být zřejmé skutkové vylíčení důvodů
uplatnění nároku, tj. alespoň stručný popis nesprávného úředního postupu či
označení nezákonného rozhodnutí, tak aby nebyl zaměnitelný s jiným, specifikace
způsobené újmy a tvrzení o vztahu příčinné souvislosti. Poškozený musí vyčíslit
výši náhrady, aby bylo zřejmé, jakou částku požaduje. Není však povinen svůj
nárok právně kvalifikovat a podřazovat jej příslušným ustanovením zákona. (viz
VOJTEK, Petr. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 3. vyd., Praha: C. H. Beck, 2012, § 14). Ačkoli zákon neuvádí, jaké náležitosti má předběžné
projednání obsahovat, je potřeba, aby příslušný úřad při posuzování těchto
projednání nepostupoval příliš formalisticky a vycházel z obsahu takového
návrhu na předběžné projednání.
Takový přístup je ostatně doporučen i v
„Desateru dobré praxe podle ombudsmana pro posouzení žádostí o odškodnění za
nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup“, vydaném dne 10. 11. 2010. Podle bodu 3. tohoto doporučení ministerstvo po obdržení žádosti posoudí, zda
se podle obsahu jedná o žádost o náhradu škody způsobenou nesprávným úředním
postupem (zejména nečinností příslušného úřadu) či nezákonným rozhodnutím;
současně posoudí, zda se jedná o žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění
za vzniklou nemajetkovou újmu. Žádosti nesmí být posuzovány podle názvu či
zjevně chybně zvolené formulace. V případu dovolatele je třeba konstatovat, že jak soud prvního stupně, tak
odvolací soud posuzovaly podání dovolatele ze dne 9. 3. 2012, označené jako
„Stížnost na postup exekutora Mgr. O. K.“. Z tohoto podání je sice patrno, že
dovolatel není spokojen s tím, jak byla vedena dvě exekuční řízení exekutorem
Mgr. O. K., když uvedl, že exekutor řádně nevyúčtoval peněžní prostředky, které
srazil ze mzdy klienta a odvedl je na svůj účet jako odměnu, nicméně v závěru
svého podání žádá Ministerstvo spravedlnosti o poskytnutí součinnosti, jelikož
je v jeho pravomoci a kompetenci řešit vypořádání peněžních prostředků, které
exekutor neoprávněně zadržuje a pečlivé prověření stížnosti. I když dovolací
soud odhlédne od označení tohoto podání, tak ani ze samotného obsahu nelze
dovodit, že se jedná o žádost o předběžné projednání nároku na náhradu škody
podle OdpŠk. Dovolatel, byť byl již v řízení před 1) žalovanou zastoupen advokátem, a proto
se mu mělo dostat profesionální pomoci při řešení jeho případu a řádném sepsání
jeho nároku, zaslal 1) žalované podání, z jehož formulace není zřetelné, že
dovolatel po ní žádá náhradu škody za nesprávný úřední postup exekutora. Ačkoli je v podání uvedeno chování exekutora, se kterým žalobce nesouhlasí i
uvedení spisové značky řízení, kterých se tato stížnost týká (na což lze
nahlížet jako na vylíčení skutkových okolností ve vztahu k nesprávnému úřednímu
postupu), tak z něj již nevyplývá, že by dovolatel chtěl na 1) žalované, aby mu
údajně zadržené finanční prostředky vrátila, resp. mu je nahradila ve formě
náhrady škody za nesprávný úřední postup. Naopak, pouze 1) žalovanou žádal o
„poskytnutí součinnost a pečlivé prověření této stížnosti“. Na základě takto
vágně formulovaného podání nelze dovodit, že by dovolatel skutečně žádal o
náhradu škody za nesprávný úřední postup a navíc ani neobsahuje popis příčinné
souvislosti mezi údajnou škodou a nesprávným úředním postupem exekutora. Lze tedy uzavřít, že oba soudy postupovaly v souladu se zákonem a ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu (i nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 3043/2010, který dovolatel namítá), když neposuzovaly podání
dovolatele jako žádost o předběžné projednání nároku podle ustanovení § 14
OdpŠk. Soudy správně posuzovaly podání nikoli na základě jeho označení, ale
podle jeho obsahu, ze kterého však nelze dovodit, že by záměrem dovolatele bylo
něco jiného, než je pouhá stížnost na postup exekutora.
Nadto odvolací soud
řádně zdůvodnil své důvody, proč tento dokument nesplňuje náležitosti kladené
na předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného orgánu podle § 14
OdpŠk. S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nedůvodné
zamítl podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle ustanovení
§ 7 bodu 5 a ustanovení § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, stanovil dovolací soud základní sazbu 6 300 Kč za jeden
úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání). Jelikož právní zástupkyně 2)
žalovaného nedoložila osvědčení o registraci plátce daně, tak dovolací soud k
jednomu úkonu právní služby připočetl pouze náhradu hotových výdajů ve výši 300
Kč a stanovil žalobci uhradit celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve
výši 6 600 Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.