30 Cdo 3023/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v
právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se
sídlem v Hustopečích, Bratislavská 25, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu
nemateriální újmy ve výši 182.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 226/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, č. j. 21 Co 476/2013-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále
jen „o. s. ř.“, předsedou senátu (§ 243f odst. 2 o. s. ř.) odmítl dovolání
žalobce, neboť neobsahuje zákonem předepsané náležitosti. Nedostatek náležitostí spočívá v tom, že dovolání neobsahuje vymezení
přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Žalobce v dovolání pouze
uvedl, že spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že
„odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky práva hmotného, která
dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a dále poukazuje na
kritérium, dle kterého vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena
jinak“. Žalobce však nevymezil, která hmotněprávní otázka nebyla dosud v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, ani která judikaturou Nejvyššího
soudu již vyřešená právní otázka má být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto
usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je
dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že
„[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného
obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a
odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatele tak stíhala nejdříve povinnost poukázat na
právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být dle jeho názoru
vyřešena jinak, čímž se založila přípustnost dovolání (…). Jestliže dovolání
tuto náležitost postrádalo, stěží jej bylo možno vykládat dle jeho obsahu
(ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř.), který zde není.“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil, že: „(…) novelizace občanského
soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání)
řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v
občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené
lhůtě vyřizovat.
Novela chtěla reagovat i na to, že ,velmi často se objevují
případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského
soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody (...)? (viz důvodová
zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě
vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu
problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty
potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím
způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude,
neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že
dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit
finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem
zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího
řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele
interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit
(byť tím nebude vázán).“
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude
zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012
Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého
jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní
otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet. V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není
seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobce pro jednotlivé
dovolací důvody za splněný. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobce trpí
vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla žalobcem
odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu