30 Cdo 3025/2024-768
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Karlem Svobodou, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. B., a b) J. B., obou zastoupených Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1024/66a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody způsobené nezákonnými rozhodnutími soudů a přiměřené zadostiučinění, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 171/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2023, č. j. 17 Co 45/2022-695, takto:
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2025, č. j. 30 Cdo 3025/2024-746, se výrok I a II opravují tak, že číslo jednací rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 9. 2021 místo „9 C 171/2018-695“ správně zní „9 C 171/2018-636“, a výrok II se dále opravuje tak, že místo „věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Blansku“ správně zní „věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Břeclavi“.
V písemném vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2025, č. j. 30 Cdo 3025/2024-746, došlo ke zjevné chybě v psaní, když bylo ve výroku chybně uvedeno číslo jednací rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako bylo zjevnou chybou v psaní uvedeno, že se věc vrací Okresnímu soudu v Blansku, ačkoliv je z uvedeného rozsudku, kterým dovolací soud zrušil předmětný rozsudek Okresnímu soudu v Břeclavi, zřejmé, že správně má být věc vrácena Okresnímu soudu v Břeclavi.
Vzhledem k tomu, že jde o zřejmou nesprávnost, na kterou Okresní soud v Břeclavi upozornil, bylo zmíněné pochybení postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243c o. s. ř. napraveno, aniž by vydáním opravného usnesení byla dotčena právní moc a vykonatelnost opraveného usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 5. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu
6. Stran nároku žalobců na náhradu škody z titulu nezákonných rozhodnutí, a to rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 Co 378/2009-282, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 30 Cdo 1584/2011-341, dovodil soud prvního stupně odpovědnost žalované za vznik této škody. Uzavřel, že se neuplatní princip státu jako posledního dlužníka, neboť nebylo-li by pochybení žalované spočívajícího v nezákonném rozhodnutí, nepozbyli by žalobci vlastnické právo; proto je žalovaná v projednávané věci solidárním dlužníkem.
Ani z hlediska obecné spravedlnosti není namístě po žalovaných požadovat, aby svůj nárok nejprve uplatnili u dlužníků A. M. v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 9/2005, o vrácení kupní ceny, a manželů L. v řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 180/2015, o určení vlastnického práva žalobců k nemovitým věcem, a až po letech případných neúspěšných sporů se obrátili na stát. Soud prvního stupně ohledně nároku na náhradu škody z titulu nezákonných rozhodnutí vyhověl žalobě co do částky 1 770 496,90 Kč. Přiznaná náhrada škody sestává ze škody představované uhrazenou kupní cenou nemovitosti ve výši 1 590 000 Kč, uhrazenou provizí realitní kanceláři K.
Š. ve výši 80 000 Kč, náklady na vyřízení úvěru představovanými poplatkem bance ve výši 9 500 Kč, náklady na ocenění nemovitosti provedené Ing. Jaroslavem Novotným ve výši 4 500 Kč a náklady na rekonstrukci domu ve výši 86 496,90 Kč. Uplatněné nároky na náklady související s poskytnutím úvěru (co do částky 36 057 Kč) a náklady na rekonstrukci domu (co do částky 194 218,10 Kč) nebyly podle soudu prvního stupně prokázány. Ohledně nároku žalobců na náhradu škody představované náklady soudních řízení vedených před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 43 C 14/2005 a před Okresním soudem ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 9/2005, neshledal soud prvního stupně souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a uplatněnými náklady, neboť nárok na náhradu nákladů ve smyslu § 31 OdpŠk se týká pouze řízení (či jeho části) v němž došlo k nezákonnému rozhodnutí a o takové náklady v daném případě nejde.
Jde-li o nárok na náhradu škody spočívající v nákladech řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 1766/96, soud prvního stupně tento nárok žalobcům nepřiznal, neboť v tomto řízení žalobci měli možnost své náklady uplatnit (§ 31 odst. 2 OdpŠk), což také učinili a o nákladech řízení bylo rozhodnuto.
7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, č. j. 17 Co 45/2022-695, rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I změnil tak, že žalobu v části, v níž se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky 1 770 496,90 Kč k ruce společné a nerozdílné, zamítl (výrok I), ve výrocích II, III, IV, V a VI rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), ve výroku VII rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 368 Kč (výrok III), a uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 684 Kč (výrok IV).
8. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí zcela ztotožnil se stanovením výše přiměřeného zadostiučinění náležejícího žalobcům za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délku posuzovaného řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 1766/96.
9. Ohledně nároku žalobců na náhradu škody způsobené nezákonnými rozhodnutími odvolací soud dovodil, že nárok na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit. S ohledem na skutečnost, že u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 9/2005 probíhá řízení žalobců proti A. M., v němž se žalobci domáhají vydání bezdůvodného obohacení – vrácení kupní ceny, a toto řízení je přerušeno do skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 180/2015, o určení vlastnictví žalobců k předmětným nemovitostem, nelze dovodit, zda a v jaké výši žalobcům škoda vznikne, když škoda vzniká v okamžiku, kdy se právo na plnění proti dlužníkovi stalo fakticky nevymahatelným a je vyloučeno, aby bylo uspokojeno. V případě existence nároku žalobců na vrácení kupní ceny – předmětu bezdůvodného obohacení, nelze škodu odvozovat pouze od okolnosti, že osoba povinná A. M. má přes 80 let, je nemajetná, je ve špatném zdravotním stavu a žalobci se tak mohou domoci náhrady škody a vrácení kupní ceny pouze po státu, neboť nelze reálně očekávat, že by v řízení proti A. M. a proti manželům L. byli úspěšní. Žaloba ohledně tohoto nároku je proto předčasná (viz odstavec 38 dovoláním napadeného rozsudku).
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Žalobci rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. 4. 2023, č. j. 17 Co 45/2022-695, napadli včasným dovoláním, a to pouze v rozsahu výroku I, III, IV, a v části výroku II, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích II, IV a VI.
11. V dovolání bylo, po obsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu posuzovaného řízení, namítáno, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to za jakých okolností se u nároku na náhradu škody způsobené nezákonnými rozhodnutími soudů vůči státu uplatní princip státu jako posledního dlužníka. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, nebo usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, dovodil, že stát je až posledním dlužníkem, tedy že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci lze vůči státu úspěšně uplatnit jen tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníkovi, který je povinen mu plnit. Současně dovolací soud např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, dovodil, že za určitých okolností je stát spoluodpovědný za vzniklou škodu a je tedy solidárním dlužníkem, kdy se princip státu jako posledního dlužníka neuplatní. Žalobci namítli, že v projednávané věci odvolací soud nesprávně uzavřel, že stát je posledním dlužníkem. Mají naopak za to, že domáhají-li se marně více než 18 let uspokojení na primárním dlužníku a toto uspokojení není možné, má stát odpovídat solidárně s primárním dlužníkem.
12. Žalobci dále namítali, že je dán důvod k přehodnocení dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně otázky, že stát odpovídá za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci způsobené nezákonnými rozhodnutími vždy a bez výjimky jako poslední dlužník. Podle názoru žalobců by ve výjimečných případech majících povahu excesů v rozhodování soudů, jejichž nezákonnými a protiústavními rozhodnutími byla fatálně porušena ústavně zaručená práva účastníků a současně v řízeních, která jsou extrémně dlouhá, mělo být možné úspěšně uplatnit nárok na náhradu škody vůči státu. Žalobci vytkli odvolacímu soudu, že v projednávané věci bez dalšího uzavřel, že stát je posledním dlužníkem a nelze tak proti němu uplatnit nárok na náhradu škody, domáhají-li se žalobci uspokojení svého nároku v řízení vedenému proti A. M. u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 9/2005 a uspokojení jejich nároku v tomto řízení není vyloučeno. Odvolací soud však již dále nezohlednil, že uspokojení v tomto řízení fakticky možné není, neboť A. M. je nemajetná, důchodkyně ve špatném zdravotním stavu a v řízení nebylo ani po více než 18 letech vydáno pravomocné rozhodnutí, a právě naopak nesprávně dovodil, že tyto okolnosti nejsou podstatné. Žalobci v dovolání též zmínili, že řízení o žalobě proti posledním vlastníkům předmětných nemovitostí manželům L. bylo v době vydání rozsudku odvolacího soudu pravomocně skončeno, aniž by se v něm žalobci domohli svých práv.
13. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1, 4 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 5. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3137/2023, rozhodl o dovolání žalobců proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně v rozsahu jeho výroku I, III, IV, a v části výroku II, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích II, IV a VI, tak, že jej odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání proti nákladovým výrokům je objektivně nepřípustné, proti potvrzení výroků IV a VI rozsudku soudu prvního stupně je vadné, a dále, že otázky žalobců, které v dovolání předložili, nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání a námitka, že byl rozsudek odvolacího soudu rozporný s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, také nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dle Nejvyššího soudu se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konečně ani otázka žalobců, zda je třeba trvat na pravomocném skončení řízení o žalobě proti prodávající, které bylo řadu let přerušeno a žalovaná je vyššího věku a sama tvrdí, že je nemajetná, podle Nejvyššího soudu nemohla založit přípustnost dovolání, neboť rozsudek krajského soudu byl založen rovněž na názoru, že nebylo dosud skončeno řízení proti posledním vlastníkům, přičemž tento závěr žalobci v dovolání relevantně nezpochybnili, a tedy odlišná odpověď na uvedenou otázku by nemohla vést k jinému výroku rozsudku odvolacího soudu.
20. Proti uvedenému usnesení dovolacího soudu podali žalobci ústavní stížnost, v níž vytýkali Nejvyššímu soudu, že ač v dovolání jasně a konkrétně uvedli, že řízení o žalobě proti posledním vlastníkům bylo pravomocně skončeno, Nejvyšší soud to přehlédl, a také dle jejich názoru Nejvyšší soud dogmaticky lpí na doktríně o státu jako posledním dlužníkovi i v situaci, kdy jim škoda vznikla přímo v důsledku rozsudku odvolacího soudu, jenž byl zrušen Ústavním soudem.
21. Ústavní soud nálezem ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 1393/24, rozhodl o ústavní stížnosti žalobců, tak, že výrokem I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2024, sp. zn. 30 Cdo 3137/2023-724, v části, jíž bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2023, č. j. 17 Co 45/2022-695, v rozsahu jeho výroku I a části výroku II potvrzující výrok II rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. září 2021, č. j. 9 C 171/2018-636, bylo porušeno právo stěžovatelů na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok I), a zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2024 ,č. j. 30 Cdo 3137/2023-724, ve výroku I v části, jíž bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2023, č. j. 17 Co 45/2022-695, v rozsahu jeho výroku I a části výroku II potvrzující výrok II rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. září 2021, č. j. 9 C 171/2018-636, a dále v nákladovém výroku II (výrok II), a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl (výrok III). Nejvyšší soud se dle Ústavního soudu dopustil uvedeného zásahu do práv žalobců tím, že odmítl dovolání, aniž by vysvětlil, proč není přípustné pro řešení jedné z otázek položených žalobci, a odůvodnění jeho rozhodnutí obsahovalo odkazy pouze na rozhodnutí, z nichž řešení takové otázky nevyplývá, a dále tím, že neposoudil, zda je dovolání stěžovatelů přípustné pro řešení druhé otázky předložené v dovolání, ač byl upozorněn na extrémní rozpor odůvodnění odvolacího soudu s obsahem spisu, jehož existence měla podstatný význam právě pro posouzení dané právní otázky. Nejvyšší soud je proto povinen se dovoláním žalobců znovu zabývat při respektu ke zrušujícímu nálezu Ústavního soudu.
22. Nejvyšší soud jsa vázán názorem Ústavního soudu se zabýval přípustností dovolání ohledně požadavku žalobců na náhradu škody vzniklé z
23. Dovolání je důvodné.
24. Z nálezu Ústavního soudu v této věci sp. zn. I. ÚS 1393/24, jenž je pro dovolací soud závazný, se podává, že „ve věci stěžovatelů (žalobců) došlo k tomu, že v důsledku rozsudku krajského soudu č. j. 14 Co 378/2009-282 ze dne 13. května 2010 stěžovatelé přišli o nemovitost, neboť tímto rozsudkem bylo určeno, že jejich vlastníkem je původní vlastnice, ač do té doby byli jako vlastníci v katastru nemovitostí zapsáni oni. Původní vlastnice pak jako nezákonným rozhodnutím určený vlastník nemovitost převedla na vnučku a ta pak na poslední vlastníky. V důsledku nezákonného rozhodnutí tedy nedošlo ke ztrátě pohledávky, jak tvrdil Nejvyšší soud v napadeném usnesení i ve vyjádření k ústavní stížnosti, nýbrž škoda spočívající ve ztrátě vlastnického práva k nemovitosti vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí bezprostředně. Na tomto právním názoru je založen i rozsudek okresního soudu. Věc stěžovatelů je tedy podobná té, jež byla řešena rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, na který odkazovali stěžovatelé v dovolání, a nikoliv věcem, jež byly řešeny rozhodnutími, na něž odkázal Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí. V nich šlo o to, že v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení či liknavého vedení insolvenčního řízení se věřiteli radikálně sníží šance, že se domůže splacení své pohledávky na svém dlužníkovi. Rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR sp. zn. 4 Cz 110/84 ze dne 16. dubna 1985 vychází z právního názoru, že byl-li v důsledku později zrušeného rozsudku někdo povinen plnit jinému účastníkovi řízení, má přednostně vymáhat vydání bezdůvodného obohacení na tom, komu plnil, a až subsidiárně může požadovat náhradu škody od státu. Právní názor ohledně vztahu bezdůvodného obohacení a náhrady škody však byl překonán rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 2307/2013 ze dne 9. prosince 2015, a není důvod jej neaplikovat i na stát. To, že vedle odpovědnosti státu za ztrátu nemovitosti v důsledku nezákonného rozhodnutí, případně stát může odpovídat i za způsobenou nedobytnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení za prodávající, je zde proto vedlejší.“
25. Ústavní soud tedy zavázal Nejvyšší soud jednoznačně projeveným názorem, že k požadavku žalobců na zaplacení 2 174 985 Kč s příslušenstvím, ohledně kterého Ústavní soud věc znovu otevřel, je v tomto řízení třeba primárně přistupovat tak, že jeho základem má být nezákonné rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 Co 378/2009-282), na jehož základě žalobci měli přijít o nemovitost, neboť tímto rozsudkem bylo určeno, že jejím vlastníkem je původní vlastnice, ač do té doby byli jako vlastníci v katastru nemovitostí zapsáni oni. Vznik škody žalobci spojují přímo s nezákonným rozhodnutím, tedy s právní skutečností, kterou způsobila výlučně žalovaná. Ústavní soud k tomu dále uvedl, že závěr dovolacího soudu ohledně postavení státu byl odůvodněn nepřiléhavou judikaturou. Nejvyšší soud se proto touto dílčí otázkou zabýval opětovně.
26. Nejvyšší soud předesílá, že jedna příčina může vést k více následkům, a naopak více příčin může vést k jedinému následku. Posouzení, zda má stát v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu postavení solidárně odpovědného dlužníka nebo je naopak dlužníkem tzv. posledním, je tak vždy odvislé jak ze vztahu každé jedné příčiny ke způsobenému následku, tak (a to především) právě charakterem následku, od nějž poškozený své nároky odvozuje. Je třeba vždy věnovat pozornost tomu, jak poškozený [v rámci předběžného uplatnění nároku, resp. posléze v podané žalobě] svůj nárok ve skutkové rovině konstruoval. Postavení posledního dlužníka bude mít stát zpravidla tehdy, jestliže na základě jeho protiprávního jednání nevznikl nový závazek, nýbrž závazek jiné osoby vůči poškozenému nemůže být právě a jen v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu řádně uspokojen.
27. Dovolací soud ve svých rozsudcích ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, uvedl, že nelze vyloučit odpovědnost státu pouhým poukazem na odpovědnost jiného subjektu, který nadto není účastníkem posuzovaného řízení. Při škodě způsobené více subjekty dává občanský zákoník přednost pravidlu společné a nerozdílné (tzv. solidární) odpovědnosti vůči poškozenému. Uplatnění nároku vůči státu jako jednomu ze škůdců je tak dispozitivním projevem realizace této možnosti vyplývající z ustanovení § 438 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“ [jímž se první poměry budou řídit s ohledem na okamžik, kdy bylo vydáno nezákonné rozhodnutí] a je zde třeba zjišťovat, zda jimi vybraný žalovaný škůdce splňuje předpoklady odpovědnosti za škodu vzniklou jeho nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci. Jde tu o skutkové předpoklady odlišné od těch, které zakládají odpovědnost případných jiných škůdců, a které musí být v případě jejich prokázání posuzovány ve vztahu k žalovanému státu samostatně. Jinými slovy řečeno, podíl dalších škůdců na vzniku škody je u zvažované solidární odpovědnosti významný jen v jejich vzájemném vnitřním poměru, nikoliv pro posouzení, zda stát je jedním z nich.
28. Tyto situace je přitom třeba odlišit od těch situací, kdy stát odpovídá za škodu pouze subsidiárně, neboť (až) v důsledku jeho pochybení došlo toliko ke ztrátě již existující pohledávky poškozeného za jeho přímým dlužníkem. Jen v takových případech je podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem vznik škody spočívající v tom, že žalobci nemohou úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči svému přímému dlužníkovi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
29. Dovolací soud se s ohledem na shora uvedené proto neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že v projednávané věci by stát odpovídal pouze subsidiárně, neboť by bylo nezbytné se v první řadě domáhat vydání bezdůvodného obohacení vůči převodkyni A. M. Ze žalobních tvrzení naopak vyplývá, že stát je v projednávané věci za tvrzenou škodu přímo odpovědný, princip státu jako posledního dlužníka se tudíž v projednávané věci uplatnit nemůže. Podle žalobních tvrzení v přítomné věci totiž nejde o ztrátu již existující pohledávky v důsledku pochybení státu (jeho orgánů), ale o to, že škoda v důsledku pochybení státu (vydáním nezákonného rozhodnutí) vůbec vznikla. Z tohoto důvodu nelze žalobu zamítnout z důvodu, že stát by měl mít postavení „posledního dlužníka“ (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1329/2019, jehož právní věta zní: „Podílelo-li se na vzniku škody vedle orgánu veřejné moci (státu) více dalších škůdců, odpovídá stát za vzniklou škodu solidárně a nikoliv, coby poslední dlužník, až subsidiárně“). Z uvedeného je zřejmé, že z hlediska nároku žalobců je nepodstatné, zda se domohli soudního přiznání práva na vydání bezdůvodného obohacení vůči A. M. a zda je taková pohledávka (s ohledem na tvrzené nepříznivé majetkové poměry dlužnice) reálně vůbec vymahatelná.
30. Dospěl-li odvolací soud k odlišnému závěru, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné.
31. Ke vzniku škody z titulu nezákonného rozhodnutí, má-li být její příčinnou nezákonné rozhodnutí o vlastnickém právu poškozených, však nedochází již právní mocí rozhodnutí, kterým bylo v předepsaném řízení rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno, nýbrž až okamžikem, kdy poškození jednou pro vždy přijdou o možnost naturální restituce, tedy je-li zřejmé, že k obnovení jejich vlastnického práva nedojde (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2770/2017, usnesení Nejvyššího ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1061/2011, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1232/2001, ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1061/2011, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1232/2001, ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000, a ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1391/2013). Z toho úhlu pohledu bylo třeba řešit, zda mají žalobci možnost domoci se určení vlastnického práva proti tomu, kdo je nyní jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, přičemž závěr odvolacího soudu, že takové řízení v době jeho rozhodování stále ještě probíhalo, byl zjevně předčasný, jestliže žalobci již v průběhu odvolacího řízení tvrdili, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2023, č. j. 14 Co 224/2021-428, bylo v otázce sporu o vlastnické právo ve vztahu k manželům L. pravomocně rozhodnuto, přičemž s touto argumentací žalobců se odvolací soud odpovídajícím způsobem nevyrovnal (viz též odstavec 41 nálezu Ústavního soudu vydaného v této věci).
32. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil ve výroku I, v části výroku II, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 9. 2021, č. j. 9 C 171/2018-695, a dále v závislých nákladových výrocích III a IV. Protože důvody, pro které byl napadený rozsudek odvolacího soudu zčásti zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. částečně i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v předmětném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
33. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 3. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu