30 Cdo 3056/2012

30 Cdo 3056/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní

věci žalobce OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, občanské

sdružení, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, IČ 63839997, zastoupeného JUDr.

Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká 20, proti

žalované obchodní společnosti Bertiny lázně Třeboň, s.r.o., se sídlem v

Třeboni, Tylova 1, IČ 60067837, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem,

advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, o zaplacení 158.392,- Kč s

příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11

C 13/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20.

prosince 2011, č.j. 1 Co 74/2011-170, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2011, č.j. 1 Co

74/2011-170, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.

prosince 2010, č.j. 11 C 13/2010-132, ve znění opravného usnesení téhož soudu

ze dne 28.6.2012, č.j. 11 C 13/2010-202, se zrušují a věc se vrací soudu

prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze

dne 8. prosince 2010 č.j. 11 C 13/2010-132, se zastavuje.

příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutečnosti, že

žalobce se domáhal zaplacení žalované částky jako bezdůvodného obohacení, které

mělo žalované vzniknout neoprávněným užíváním chráněných autorských děl v

období od 1.3.2007 do 31.12.2009, jejich zpřístupňováním prostřednictvím

televizních přijímačů umístěných na pokojích v zařízení žalované, Bertiny lázně

Třeboň. Žalovaná nesouhlasila s žalobou s poukazem na ustanovení § 23 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o

změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“), který podle jejího názoru

dopadá na tuto věc, neboť díla byla zpřístupňována pacientům při poskytování

zdravotnické péče ve zdravotnickém zařízení. Soud prvního stupně s poukazem na aplikační přednost mezinárodních norem, na

Bernskou úmluvu o ochraně literárních a uměleckých děl (vyhl.č.133/1980 Sb.),

Všeobecnou úmluvu o autorském právu a Směrnici Evropského parlamentu a rady ze

dne 22.5.2001, č. 2001/29 ES, uzavřel, že výjimka stanovená v poslední větě §

23 autorského zákona není v rozporu s mezinárodními smlouvami, ale na žalovanou

nedopadá. Vzhledem k tomu, že uvedená výjimka omezuje práva autora, je nutno

výklad možného omezení pojmout v zužujícím smyslu, tedy aby autorská práva byla

omezena pouze v zákonem předpokládaném, tedy nutném rozsahu. Podmínky pro

přiznání uvedené výjimky musí být splněny kumulativně. Žalovaná je sice

zdravotnickým zařízením, ale zdravotnickou péči neposkytovala na pokojích,

které slouží k ubytování lázeňských pacientů. Žalovaná poskytuje mimo jiné

relaxační, popř. rekreační pobyty, při nichž jsou lázeňští hosté rovněž

ubytováni na jejích pokojích. Přijetím argumentace žalované by aplikace výjimky

vedla k nerespektování ustanovení § 29 odst. 1 autorského zákona a důsledkem by

byla újma v právech, zejména majetkových právech autorů a dále k porušení

zásady nekomerčního užití autorských děl, kdy zvyšování komfortu pokoje

jednoznačně znamená i zvyšování ceny poskytovaných ubytovacích služeb. Uvedenou

výjimku je podle názoru soudu prvního stupně nutno vykládat v jejím daném a

původním smyslu, tedy že se vztahuje na zdravotnické zařízení, kde je televizní

přístroj umístěn přímo v prostoru poskytování zdravotnické péče při

zdravotnických úkonech. Za základ při výpočtu výše bezdůvodného obohacení vzal

soud prvního stupně sazebník žalobce a sazebník DILIA, vzhledem k pověření

výkonu kolektivní správy. Náhradu za bezdůvodné obohacení přiznal v celé

požadované částce, když dospěl k závěru, že právo na vydání bezdůvodného

obohacení není ani zčásti promlčeno. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. prosince 2011, č.j. 1 Co 74/2011-170,

rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle § 219 občanského soudního řádu

(dále jen „o.s.ř.“) výrokem I. potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů

odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že při

výkladu poslední věty § 23 autorského zákona, je pro jeho konkrétní aplikaci v

každém konkrétním případě třeba splnění obou v ní stanovených předpokladů.

Dospěl pak rovněž k závěru, že ke zpřístupnění děl došlo sice ve zdravotnickém

zařízení, nikoli však při poskytování zdravotní péče, protože pokoje, v nichž

jsou pacienti ubytováni, slouží jen k ubytování, avšak ne též k poskytování

zdravotní péče, a proto nelze aplikovat zákonnou výjimku stanovenou v § 23 cit. zákona. Ztotožnil se i se způsobem výpočtu výše částky bezdůvodného obohacení,

jak ho provedl soud prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně se

nezabýval otázkou promlčení, neboť podle jeho zjištění tato námitka nebyla

žalovanou v řízení vůbec vznesena. Proti rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku soudu prvního stupně podala

žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1

písm. c) o.s.ř., přičemž jako dovolací důvod uvádí, že řízení je postiženo

vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2

písm. a) o.s.ř.], a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném

právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Za otázky zásadního

právního významu, jejichž řešení oběma soudy je nesprávné, považuje zejména:

- Zda ubytování pacientů je možno posoudit jako součást zdravotní péče. Domnívá

se, že ubytování pacientů je součástí zdravotní péče, protože je hrazeno z

veřejného zdravotního pojištění a současně jde o aktivní péči o jejich

zdravotní stav. - Zda je možno ustanovení třetí věty § 23 autorského zákona vykládat rigidně a

formalisticky, aniž by soud přihlížel k principu proporcionality v kolizi

stojících práv a právních zájmů. Výjimka je stanovena ve prospěch pacientů a

nikoli zdravotnického personálu. Nelze akceptovat názor soudů obou stupňů, že

se uplatní pouze v případech akutní péče, protože v těchto situacích pacienti

zpravidla žádná díla nevnímají. Poukazuje dále na rozdíl mezi ubytováním v

hotelu, který je povinen autorskou odměnu platit, a pacientů v lázeňském

zařízení, zejména na to, že provozování hotelu je provozování služeb, které

není osvobozeno od DPH, provozování zdravotnického zařízení, včetně zařízení

lázeňského je od této daně osvobozeno. Pobyt hostů v hotelu je zpravidla mnohem

kratší než pobyt pacientů v lázních. Případná vzniklá újma na majetkových

právech autorů je bagatelní. - Možnost použití předposlední věty ustanovení § 23 autorského zákona ve znění

do 18.5.2008, podle níž se za provozování rozhlasového a televizního vysílání

nepovažovalo jejich zpřístupňování v rámci poskytování služeb spojených s

ubytováním, jsou-li rozhlasové nebo televizní přístroje umístěny v prostorách

určených k soukromému užívání ubytovanými osobami. Vzhledem k období, za něž je

náhrada za bezdůvodné obohacení požadována, pak v případě, že by se nepoužila

výjimka podle poslední věty, dopadala by na postavení žalované výjimka ve

smyslu předchozí věty, jakožto na poskytovatele ubytovacích služeb. - Způsob výpočtu částky bezdůvodného obohacení. - Jaké jsou formální nároky na námitku promlčení. Důvodem pro tuto otázku je,

že odvolací soud se nezabýval námitkou promlčení s odůvodněním, že tato námitka

nebyla formálně vznesena. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, stejně

jako i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých

Budějovicích k dalšímu řízení. Dovolací soud za situace, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno

dne 20. prosince 2011, přihlédl k bodu 7. článku II., části první, přechodných

ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a

vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky

řízení, Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního

stupně podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 243c odst. 1

o.s.ř., zastavil (v bližším srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu

uveřejněného pod číslem 47/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud se týče rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud ČR jako soud

dovolací (§ 10a o.s.ř.) uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou,

řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak

ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno

obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s pozitivním výsledkem. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozsudkem, kterým by byl rozsudek

soudu prvního stupně změněn ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani jím

nebyl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen poté, co předchozí rozsudek soudu

prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237

odst. 1 písm. b) o.s.ř., přichází proto v úvahu možnost přípustnosti dovolání

pouze na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pro to, aby bylo možno dovodit přípustnost dovolání ve smyslu posledně

uvedeného ustanovení musí dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí

je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle ustanovení § 237

odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam

zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu

nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně,

nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k

okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a

odst. 3 o.s.ř. se přitom nepřihlíží. Dovolací soud konstatuje, že dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku

rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)

o.s.ř. pro řešení otázky, zda výjimka stanovená v poslední větě § 23 autorského

zákona dopadá i na situace, kdy autorská díla jsou zpřístupňována na pokojích,

které slouží k ubytování lázeňských pacientů, neboť tato právní otázka nebyla

dovolacím soudem dosud řešena (§ 237 odst. 3 téhož zákona). Poté Nejvyšší soud

rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním žalované dotčeném výroku ve

věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,

že toto dovolání je důvodné. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu

dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i

uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací

soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229

odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení,

které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když

nebyly uplatněny v dovolání.

Takové vady se však ze spisu nepodávají. Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá

na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který

měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak

nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým

dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí

odvolacího soudu. V posuzované věci byla odvolacím soudem řešena otázka výkladu poslední věty

ustanovení § 23 autorského zákona ve znění účinném v době od 23. února 2005 do

18. května 2008, konkrétně pak, zda ubytování v lázeňských zařízeních je

poskytováním zdravotní péče, na něž se vztahuje výjimka uvedená v této větě,

tedy že za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 autorského zákona rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při

poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních. V odborné literatuře je v této souvislosti vyslovován názor, že při vymezení

vzájemné souvislosti mezi prováděním zdravotní péče a provozováním vysílaného

díla je nutno vycházet z výkladu restriktivního, neboť důsledkem tohoto omezení

je bezplatné užívání cizího majetku. Pod rozsah uvedené výjimky tedy může

patřit pouze provozování díla při samotném výkonu zdravotní péče, nikoli již v

širší souvislosti s ní (tj. např. provozováním díla v čekárnách, společenských

místnostech lázeňských zařízení apod.) (srovnej Ivo Telec, Pavel Tůma, Autorský

zákon, C.H.BECK, 1.vydání, 2007, str. 275, obdobně Helena Chaloupková, Petr

Holý Autorský zákon, C.H.BECK, 4.vydání, 2012, str. 276.). V „aktuálním“ rozsudku ze dne 15. března 2012, ve věci C-135/10, Societ? Consortile Fonografici (SCF) v Marco Del Corso, dospěl Evropský soudní dvůr k

závěru, že pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 92/100

(směrnice č. 92/100 EEC Rady z 19. listopadu 1992, o právu na pronájem a

půjčování a o určitých právech souvisejících s autorským právem v oblasti

duševního vlastnictví – pozn. Nejvyššího soudu) musí být vykládán v tom smyslu,

že se nevztahuje na bezplatné šíření zvukových záznamů v takovém kabinetu

zubního lékaře, jako je kabinet zubního lékaře dotčený v původním řízení, pro

pacienty nezávisle na jejich vůli v rámci výkonu svobodného povolání. Takové

šíření tudíž nezakládá právo výrobců zvukových záznamů na odměnu. V této

souvislosti dovolací soud konstatuje, že italský autorský zákon (decreto

legislativo n°685, attuazione della direttiva 92/100/CEE concernente il diritto

di noleggio, il diritto di prestito e taluni diritti connessi al diritto

d'autore in materia di proprieta intellettuale) neobsahuje ustanovení

srovnatelné s ustanovením poslední věty § 23 autorského zákona a základem pro

rozhodnutí Evropského soudního dvora byla úvaha, že šíření zvukových záznamů v

čekárně ordinace soukromého zubního lékaře nemá za následek zvýšení jeho

klientely a tedy i jeho zisků a dále, že se v tomto případě jedná o malý počet

osob, klientů, kteří se zpravidla dostavují pouze na základě objednání, tedy

nejedná se o veřejnost. Vzhledem k odlišnosti ustanovení italského a českého

autorského zákona lze dovozovat, že shora uvedený názor vyslovený v české

odborné literatuře v rozporu s tímto rozhodnutím není. Evropský soudní dvůr ve spojených věcech C-394/04 a C-395/04c, Ygeia, rozsudkem

ze dne 1.

prosince 2005, v souvislosti s podmínkami pro osvobození od daně z

přidané hodnoty rozhodl, že poskytování telefonních služeb a pronájem

televizorů hospitalizovaným osobám, jakož i poskytování lůžek a stravy osobám,

které je doprovázejí, osobami, na které se vztahuje čl. 13 částí A odst. 1

písm. b) šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci

právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém

daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, obecně nepředstavuje činnosti

úzce související s poskytováním nemocniční a lékařské péče ve smyslu tohoto

ustanovení. Může tomu být jinak, pouze pokud jsou tyto služby nezbytné pro

dosažení léčebných cílů nemocniční a lékařské péče a pokud jejich základním

účelem není získání dodatečného příjmu pro jejich poskytovatele uskutečňováním

plnění, která jsou v přímém soutěžním vztahu s plněními poskytovanými

obchodními podniky povinnými k DPH. Předkládajícímu soudu přísluší, bera v

úvahu všechny konkrétní okolnosti sporů, které mu byly předloženy, a případně

obsah lékařských předpisů vystavených ve prospěch dotyčných pacientů, aby

určil, zda poskytované služby tyto podmínky splňují. Je skutečností, že Vrchní soud v Praze i Vrchní soud v Olomouci konzistentně

zastávají právní názor, který v předmětné věci vyjádřil soud prvního stupně i

soud odvolací. Tak např. Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 6. srpna

2012, č.j. 1 Co 52/2012-164, a v rozsudku ze dne 12. září 2012, č.j. 1 Co

60/2012-149, činí závěr, že výjimka omezující autorská práva v souvislosti se

zpřístupňováním autorských děl provozováním rozhlasového a televizního vysílání

uvedená ve větě poslední citovaného ustanovení je udělena toliko a pouze pro

provozování rozhlasového a televizního vysílání při poskytování zdravotní péče

ve zdravotnických zařízeních. Poskytováním zdravotní péče je třeba pro tyto

účely považovat léčebné úkony a výkony odborného zdravotnického personálu vůči

pacientovi. Pokud takové přímé léčebné úkony a výkony (televizní a rozhlasové

vysílání také v posuzované věci nebylo zařazeno mezi léčebné úkony a postupy)

nejsou v ubytovací části realizovány, dopouští se lázeňské zařízení porušování

autorských práv zpřístupňováním autorských děl na pokojích bez uzavření

licenční smlouvy. Pokud by v takovém případě byla použita výjimka uvedená v

poslední větě § 23 autorského zákona, byly by tím nepřiměřeně dotčeny oprávněné

zájmy autorů a porušena zásada nekomerčního použití autorských děl (obdobně

judikoval Vrchní soud v Praze např. v rozsudku ze dne 18. října 2011, č.j. 1 Co

8/2011-758). Ač tyto úvahy obsahují v mnohém racionální jádro, přesto je nelze podle názoru

dovolacího soudu považovat ve všech důsledcích za plně případné. Dovolací soud podotýká, že se ztotožňuje především se správným závěrem

odvolacího soudu, pokud vychází z toho, že ustanovení poslední věty § 23

autorského zákona je nutno vykládat restriktivně, a to s ohledem na ustanovení

§ 29 odst.

1 autorského zákona, podle něhož výjimky a omezení práva autorského

lze uplatnit pouze ve zvláštních případech stanovených v tomto zákoně a pouze

tehdy, pokud takové užití díla není v rozporu s běžným způsobem užití díla a

ani jím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora. Toto ustanovení

upravuje obecnou zásadu, kterou obsahuje jak Bernská úmluva, tak Dohoda TRIPS,

pokud jde o výjimky z výlučného práva autorského. Jde o výkladové pravidlo ve

vztahu ke všem způsobům volného užití a zákonné licence. Volná užití chráněných

děl, jakož i užití na základě bezúplatné zákonné licence jsou vždy zásahem do

výlučných práv a vzhledem k tomu je třeba zvažovat, zda v každém jednotlivém

případě nenarušují běžný způsob užití díla a zda se nepřiměřeně nedotýkají

oprávněných zájmů autora. Volné užití děl a zákonné licence jsou v zákoně

uvedeny taxativně a jejich aplikace nedovoluje extenzivní výklad (srovnej

Helena Chaloupková, Petr Holý, Autorský zákon, C.H.BECK, 4. Vydání 2012, str. 54-55). Jde zde o užití tzv. “tříkrokového testu” (three-step test). Ten má

svůj původ v mezinárodním právu autorském. Výklad tzv. tříkrokového testu

provedené mezinárodními organizacemi představuje základní interpretační pomůcku

i z pohledu českého autorského práva. Tradiční doktrinální výklad rozsahu všech omezení autorského práva vychází z

kritéria „spravedlivého nakládání“ (srov. Knap, 1967, Telec, 1997). Bezvýjimečně se jedná o výklad dovoleného zásahu, který je vždy zužující

(restriktivní), což odpovídá absolutní povaze autorského práva k cizímu dílu,

do níž se touto mimořádně zákonem dovolenou cestou v upřednostněném obecném

zájmu zasahuje. Tzv. tříkrokový test v našem autorském právu představuje nejen

výkladové pravidlo, ale působí především jako legální zákaz aplikace

jednotlivých skutkových podstat bezesmluvního užití děl na takové konkrétní

případy, které by s ním byly v rozporu. A to i tehdy, kdy by jinak konkrétní

užití díla formálně spadalo pod rozsah některé ze zákonných licencí. O tzv. tříkrokovém testu tak lze hovořit jako o materiální podmínce bezesmluvního

užití díla, a to vedle jednotlivých zákonných skutkových podstat, jež

představují podmínku formální, přičemž aby konkrétní nakládání s dílem

představovalo užití dovolené, je třeba, aby byly splněny obě tyto podmínky. Tato role tzv. tříkrokového testu je zřejmá zejména od novelizace autorského

zákona z roku 2006 (zákonem č. 216/2006 Sb.), kdy byla dikce ustanovení odst. 1

změněna tak, aby byl stanoven výslovný zákaz „uplatnění“ zákonných výjimek a

omezení autorského práva na případy, které by byly v rozporu s tzv. tříkrokovým

testem. Dovolená jsou tak pouze taková bezesmluvní užití díla:

1. která jsou stanovena ve zvláštních případech stanovených v autorském zákoně;

rozšiřujícím výkladem též v jiném zákoně, neboť druh zákona není rozhodný,

význam má jen „zvláštní případ“ a „zákon“,

2. která nejsou v rozporu s běžným způsobem užití díla,

3. nejsou jimi nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autorů (srovnej Ivo Telec,

Pavel Tůma, Autorský zákon, C.H.BECK, 1. vydání, 2007, str. 341).

Dovolací soud, s přihlédnutím k tomu, co bylo uvedeno výše, souhlasí se závěrem

odvolacího soudu, že předpoklady pro uplatnění výjimky pro bezesmluvní užití

díla ve smyslu ustanovení poslední věty § 23 autorského zákona musí být splněny

kumulativně. Neakceptuje však již podle jeho mínění v zásadě paušální (a v

podstatě ani blíže a přesvědčivěji zdůvodněný) závěr odvolacího soudu, že

ubytování v lázeňských zařízeních nemůže být, resp. „není v žádném případě

poskytováním zdravotní péče“, a proto se na zpřístupňování děl chráněných

autorským zákonem prostřednictvím televizních přístrojů situovaných na pokojích

lázeňských pacientů v těchto zařízeních fakticky bezvýjimečně nevztahuje

výjimka uvedená v citovaném ustanovení autorského zákona. Předmětnou otázku je

totiž třeba (při současném zdůraznění nutnosti respektovat zásadu

restriktivního výkladu, který ovšem neznamená možnost opomenout konkrétní

právní úpravu dotýkající se uvedeného problému) posuzovat komplexně. V souzeném

případě se zejména nabízí vzít v úvahu příslušná ustanovení (v rozhodném období

platného) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (který byl s účinností od

1. dubna 2012 nahrazen zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách a

podmínkách jejich poskytování), stejně jako zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném

zdravotním pojištění, a je rovněž možno podpůrně přihlédnout k úpravě, kterou

přináší zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Podle § 33 zákona o veřejném zdravotním pojištění lázeňskou péči, včetně určení

stupně naléhavosti, poskytovanou jako nezbytnou součást léčebného procesu,

doporučuje ošetřující lékař, potvrzuje revizní lékař a hradí příslušná

zdravotní pojišťovna. Návrh na lázeňskou péči podává na předtištěném formuláři

zdravotní pojišťovny registrující praktický lékař nebo ošetřující lékař při

hospitalizaci (odst. 1). Nemoci, u nichž lze lázeňskou péči poskytnout,

indikační předpoklady, odborná kritéria pro poskytnutí lázeňské péče podle

odstavců 4 a 5 citovaného zákona u jednotlivých nemocí, délku léčebného pobytu

a indikační zaměření lázeňských míst (indikační seznam pro lázeňskou péči)

stanoví Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou (odst. 2). Lázeňská péče se

poskytuje a hradí jako komplexní lázeňská péče nebo příspěvková lázeňská péče

(odst. 3). Komplexní lázeňská péče navazuje na ústavní péči nebo

specializovanou ambulantní zdravotní péči a je zaměřena na doléčení, zabránění

vzniku invalidity a nesoběstačnosti nebo na minimalizaci rozsahu invalidity. U

účastníků nemocenského pojištění se poskytuje v době jejich dočasné

neschopnosti k práci. Pojištěnce předvolá k lázeňské péči zařízení lázeňské

péče. Pacient v prvém pořadí naléhavosti je k nástupu na lázeňskou péči

předvolán nejpozději do jednoho měsíce od data vystavení návrhu, případně po

dohodě ošetřujícího, revizního a lázeňského lékaře je přeložen do zařízení

lázeňské péče přímo ze zařízení ústavní péče. V druhém pořadí naléhavosti je

pacient předvolán nejpozději do tří měsíců, děti a dorost do šesti měsíců ode

dne vystavení návrhu. Komplexní lázeňská péče je plně hrazena zdravotní

pojišťovnou (odst. 4).

Příspěvková lázeňská péče je poskytována především

pojištěncům s chronickým onemocněním v případech, kdy nejsou splněny podmínky

uvedené v odstavci 4. Zdravotní pojišťovna hradí pouze vyšetření a léčení

pojištěnce. Tato péče může být poskytnuta jednou za dva roky, nerozhodne-li

revizní lékař jinak (odst. 5). Dětem a dorostu do 18 let se lázeňská péče

poskytuje podle odstavce 4, pokud není na žádost rodičů poskytována podle

odstavce 5. Přeložení pojištěnce ve věku do 18 let ze zařízení ústavní péče do

zařízení lázeňské péče revizní lékař neposuzuje (odst. 6). U nemocí z povolání

a jiných poškození na zdraví z práce se lázeňská péče poskytuje podle odstavce

4, jestliže ji doporučil nebo indikaci potvrdil příslušný odborník pro nemoci z

povolání (odst. 7). Podle § 19 zákona o péči o zdraví lidu se lázeňská péče poskytuje výběrově

osobám, jejichž zdravotní stav ji vyžaduje. Seznam nemocí, při nichž může být

poskytnuta lázeňská péče, a délku léčebné doby stanoví ministerstvo

zdravotnictví po projednání s ministerstvem práce a sociálních věcí České

republiky. Další podmínky a způsob poskytování lázeňské péče pracovníkům a

jejich rodinným příslušníkům určí ministerstvo zdravotnictví v dohodě s

ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky (odst. 1). Lázeňskou péči

povolují příslušné správy sociálního zabezpečení, popřípadě jiné orgány a

organizace k tomu oprávněné, a to na základě lékařských návrhů a za součinnosti

zdravotnických zařízení a orgánů. Lázeňskou péči o děti do 15 let a o osoby

stižené nemocemi, jejichž seznam vydává ministerstvo zdravotnictví, povolují

zdravotnické orgány a zařízení (odst. 2). Z uvedeného je zřejmé, že především komplexní lázeňská péče ve smyslu péče

zdravotní, je výlučně péče poskytovaná na základě shora uvedených kritérií,

zejména pak na základě doporučení lékaře za účelem léčení konkrétních, přesně

specifikovaných onemocnění. Nelze přehlédnout, že podle § 58 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané

hodnoty, jsou od daně osvobozeny zdravotnické služby a zboží, jimiž se ve

smyslu odst. 1 uvedeného ustanovení, ve znění do 31.12.2008, pro účely tohoto

zákona rozumí služby zdravotní péče a související služby poskytované

oprávněnými subjekty pacientům a osobám, jimž je taková péče určena, vymezené

zákonem o veřejném zdravotním pojištění. Za zdravotnické služby se nepovažují

zdanitelná plnění uskutečňovaná očními optiky. V komentáři k tomuto ustanovení (Drábová Milena, Holubová Olga, Tomíček Milan:

Komentář ASPI, KWK, pod identifikačním číslem KO235_2004CZ) se uvádí, že stejně

jako nemocniční péče se posuzuje i péče lázeňská. Je-li pacientovi poskytnuta

služba zdravotní péče spojená s pobytem po stanovený počet dnů či týdnů, jakou

je například rehabilitace po operaci nebo léčebný program na snížení váhy, kdy

je pacientovi poskytovaná komplexní lékařem indikovaná zdravotní péče s předem

stanoveným programem a cenou, pak se jedná o ústavní péči osvobozenou od daně

podle § 58, a to včetně souvisejících služeb, bez nichž tato péče nemůže být

poskytnuta (např. vstupní lékařská prohlídka, ubytování a stravování).

Současně se v tomto komentáři uvádí, že často ovšem bývá pobyt v lázních

využíván i jako dovolená či relaxace. Taková služba, není-li indikována

lékařem, nemůže být podle tam vysloveného názoru osvobozena od daně. Je-li

zdravotní péčí prevence, diagnostika a léčba chorob, nemůže sám příjemce

předmětných služeb stanovit účel služby, například že účelem přijímané služby

je léčba. Takový výklad dovedený ad absurdum by mohl znamenat, že zdravý

jedinec, který si zaplatí dovolenou v lázeňském domě, kde si přes den užívá

masáží a koupelí a večery tráví na diskotéce, označí za účel takové dovolené

léčení svého psychického stavu či fyzické kondice, jehož důsledkem by mělo být

osvobození pobytu od daně. I v těchto případech se domníváme, že jedinou

kompetentní osobou, která může rozhodnout, zda účelem poskytované služby je

prevence, diagnostika nebo léčba, je lékař. Uvedený výklad, je pak třeba podle názoru odvolacího soudu analogicky vztáhnout

i na pojem „zdravotní péče“ v poslední větě § 23 autorského zákona. Bylo proto

na odvolacím soudu (resp. soudu prvního stupně) podrobit daný případ užití

autorských děl tříkrokovému testu, a odpovědět tak na jím kladené otázky. Pro účely posuzovaného případu je třeba důsledně rozlišovat mezi „pacienty“ ve

smyslu § 33 zákona o veřejném zdravotním pojištění, resp. § 19 zákona o péči o

zdraví lidu a ostatními lázeňskými hosty v lázeňských zařízeních ubytovanými

pouze na komerčním základě. Je pak nepochybné, že poměr kapacity ubytovacích

lázeňských prostor, využívaných v souvislosti s výlučným poskytováním zdravotní

péče a kapacity ubytovacích prostor využívaných k ubytování na komerčním

základě, je ověřitelný. Odvolací soud však, jak již bylo uvedeno shora, vyšel bez dalšího z názoru, že

na pokojích lázeňských zařízení nedochází k pravidelnému léčebnému procesu,

tedy ani k poskytování zdravotní péče, takže jeho rozsudek nelze považovat za

správný. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení

§ 243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody proč se

tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto

rozhodnutí a věc byla vrácena Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu

řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)

závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 31. ledna 2013