30 Cdo 3077/2024-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce F. F., proti žalované České republice – Krajskému soudu v Ostravě, se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 1835/34, o nejasném podání, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Nc 4/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2019, č. j. 32 Nc 4/2014-146, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2019, č. j. 57 Co 356/2019-166, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2019, č. j. 32 Nc 4/2014-146, se zastavuje. II. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2019, č. j. 57 Co 356/2019-166, se odmítá.
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 1. 2019, č. j. 32 Nc 4/2014-146, zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce pro dovolací řízení ze dne 22. 10. 2018.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 10. 2019, č. j. 57 Co 356/2019-166, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Bezprostředně po doručení usnesení odvolacího soudu podal žalobce k soudu prvního stupně podání ze dne 24. 1. 2020, z jehož obsahu vyplývá, že jím napadá usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí jeho žádosti o ustanovení zástupce, potvrzené citovaným usnesením soudu odvolacího. Nejvyšší soud posoudil toto podání žalobce jako dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
V posuzované věci žalobce předmětným dovoláním napadl nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale též rozhodnutí soudu prvního stupně (viz odkaz žalobce na č. j. usnesení soudu prvního stupně na č. l. 167), které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje).
Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Dovolání do usnesení odvolacího soudu pak Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, neboť podle § 238 odst. 1 písm. j) o. s. ř. není dovolání přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o ustanovení zástupce.
Jelikož dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. j) o. s. ř. přípustné, není třeba zkoumat splnění podmínky povinného zastoupení žalobce (§ 241b odst. 2 o. s. ř.).
Na soudu prvního stupně nyní je, aby podle § 3 odst. 3 a § 4 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zvážil, zda žalobci podáním objektivně nepřípustného dovolání nevznikla povinnost zaplatit soudní poplatek z dovolání.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu