30 Cdo 3082/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobců a)
J. R., b) K. V., obou zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, Moreno Vlk
& Asociados, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice
- Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C
324/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.
5. 2012, č. j. 25 Co 42/2012-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
výroku o náhradě nákladů řízení; v tomto rozsahu vrátil odvolací soud věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci se v žalobě domáhali společně a nerozdílně náhrady škody ve výši
312.773,50 Kč, odpovídající pohledávce žalobců ve výši 54.619,- Kč s
příslušenstvím, kterou se jim jako oprávněným nepodařilo vymoci po povinné v
exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp zn. 14 Nc
9882/2007 (dále jen „posuzované řízení“) a náhrady nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení ve výši 30.000,- Kč pro každého z
žalobců. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku, kterým byl co do částky
312.773,50 Kč potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, podali žalobci
dovolání, jež opírají o dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. a), b) zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud
dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat,
zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom
není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v
rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam pro
rozhodnutí v konkrétním případě a zda jde o právní otázku, kterou dosud
neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou
jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení,
než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo, jak to
předpokládá § 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelé v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, která by zakládala
zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.,
nepředkládají. Posouzení nároku žalobců na náhradu škody ve výši 312.773,50 Kč odvolacím
soudem stojí na závěru, že žalobci neunesli důkazní břemeno k tvrzení, že
chybný úřední postup soudu znemožnil uspokojení jejich pohledávky v posuzovaném
řízení, když ani po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačili důkazy ke
svým tvrzením o příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudu a
vzniklou škodou. Tento závěr žalobci v dovolání nijak nezpochybňují, když se
toliko dotazují, „jaký vliv má na existenci příčinné souvislosti mezi průtahy v
řízení o nařízení výkonu rozhodnutí a způsobenou škodou skutečnost, že povinná
vlastnila majetek, z něhož hradila své závazky v době řízení, pokud v průběhu
následné exekuce takový majetek zjištěn nebyl“ a „zda při prokazování příčinné
souvislosti u částek nepřesahujících obvyklé majetkové poměry občanů stačí
odkázat na existenci takto prokázaného a následně povinnou odstraněného
majetku, nebo je třeba podrobně zjišťovat a prokazovat výši případného zdroje
tohoto majetku“. Nadto je otázka existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem
a vznikem škody, na které odvolací soud založil své rozhodnutí, otázkou
skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední
postup) a vznik škody na straně poškozených jsou ve vzájemném poměru příčiny a
následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo
300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck) a představuje tedy dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř., k němuž nelze v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006,
pod číslem 130). Námitka žalobců, že je soud prvního stupně řádně nevyzval k doplnění důkazů k
prokázání jejich sporných tvrzení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., je námitkou
vady řízení, ke které rovněž nelze při zkoumání přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet. Nehledě na to, že se žalobcům daného
poučení dostalo při jednání odvolacího soudu dne 15. 5. 2012 a žalobci na ně
prostřednictvím svého zástupce nijak nereagovali. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího
řízení na náhradu svých nákladů právo. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.