U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,
LL.M., v právní věci žalobkyně Nadace pro výstavbu penzionů pro seniory s
komplexními službami, identifikační číslo osoby 66001412, se sídlem v Praze 4,
Dolnokrčská 17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 190 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 36/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, č. j. 22 Co 445/2016-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení částky 85 500 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok III). Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací připustil změnu
žaloby, kdy žalobkyně žádala, aby jí žalovaná zaplatila dalších 28 000 Kč
(výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 150 Kč a žalobu zamítl v části, jíž se
žalobkyně domáhala zaplacení částky 168 850 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním,
které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání ve vztahu k jeho
přípustnosti pouze poukázala na (již neúčinné) ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Ustanovení § 237 o. s. ř. po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinným
od 1. 1. 2013, již není členěno do odstavců, přičemž dle tohoto ustanovení:
„Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.“
Žalobkyně v dovolání nijak nekonkretizuje, který z předpokladů přípustnosti
dovolání považuje pro ni za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích
opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. (ani pouhý poukaz na toto ustanovení), aniž by bylo z
dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí
odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má
být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého
(svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení
citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na
http://nalus.usoud.cz). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést.
Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto
vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Nutno upozornit, že § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§ 243b o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.