30 Cdo 3104/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 2, proti žalované Komerční bance, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 225/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2013, č.j. 1 Co 242/2013-110, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se svou žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy za tvrzený neoprávněný zásah do jeho osobnostní sféry, ke kterému mělo dojít tím, že žalovaná zapsala ke dni 30. září 2007 na seznam společností, které jsou v prodlení s úhradou svých závazků, společnost MIPL spol. s r.o., jejímž byl žalobce v té době jediným společníkem a jednatelem. Žalobce tvrdil, že v přímé souvislosti s touto skutečností bylo poškozeno dobré jméno a pověst společnosti na trhu a znehodnocen jeho obchodní podíl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.
února 2013, č.j. 32 C 225/2010-89, zamítl žalobu, aby žalovaná žalobci zaplatila částku 100.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 11 násl. obč. zák. Neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce a nedovodil ani příčinnou souvislost mezi žalobcem označeným neoprávněným zásahem a tvrzeným následkem. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobce potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29.
října 2013, č.j. 1 Co 242/2013-110. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, a to v zadání nepravdivé informace do Centrálního registru úvěrů právnických a fyzických osob – podnikatelů ČNB a shledal i příčinnou souvislost mezi zásahem a dluhy žalobce, jejich vznikem a možnostem odprodeje obchodního podílu. Neshledal však naplnění předpokladů pro přiznání žalobcem požadované náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 obč. zák., kterými jsou snížení důstojnosti a vážnosti dotčené osoby ve společnosti ve značné míře, kdy morální prostředky obrany proti zásahu by byly nepostačující.
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že do registru úvěrů neměla přístup veřejnost, žalovaná ponechala nepravdivý údaj v registru pouze po dobu čtyř dnů a za tento omyl se žalobci omluvila. Přihlédl též k tomu, že k neoprávněnému zásahu došlo v září 2007, přičemž žaloba byla podána až s odstupem tří let. Tato doba objektivně snižuje následky spojené s neoprávněným zásahem. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 10. ledna 2014 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť podle jeho přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti nepromlčuje.
Dále podle názoru žalobce byly nesprávně právně posouzeny předložené důkazy, svědčící o závažné újmě způsobené žalobci. Domnívá se, že zveřejnění obchodní společnosti v centrálním registru dlužníků je natolik nežádoucím neoprávněným zásahem, že odůvodňuje přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Domnívá se, že omezený okruh subjektů, který do registru nahlíží a délka uveřejnění nepravdivého údaje v registru by měly být použity jako ukazatele při stanovování výše této náhrady.
K dovolání se žalovaná nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř.
lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo - je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jak však vyplývá z obsahu dovolání, jímž je dovolací soud vázán, žalobce v posuzované věci nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn.
29 Cdo
2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Těmto zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje. S ohledem na vyložené skutečnosti, když nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.