30 Cdo 3116/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně nezl. V. K.,
zastoupenou zákonným zástupcem V. K., právně zastoupenou JUDr. Viktorem Pakem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 28, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o přiměřené
zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 54/2015,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016,
č. j. 70 Co 107/2016-92, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze ze dne 14. 4. 2016, č. j. 70 Co
107/2015-92, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2016, č. j.
15 C 54/2015-70, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil výrok I rozsudku
soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 98 353
Kč s příslušenstvím, jíž se žalobkyně domáhala z titulu náhrady nemajetkové
újmy, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 247/2008 (dále jen „posuzované
řízení“). Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované
řízení bylo zahájeno dne 2. 6. 2008. Žalobkyně se v řízení domáhala přiznání
odškodnění bolesti vůči Fakultní nemocnici Královské Vinohrady vzniklé v
souvislosti s postupem nemocnice během porodu žalobkyně dne 3. 4. 2005. Následně soud prvního stupně důkladně popsal průběh posuzovaného řízení. Řízení
skončilo dne 28. 5. 2014. Posuzované řízení tak trvalo 6 let. Po právní stránce
soud prvního stupně dospěl k závěru, že na délku řízení mělo vliv jednak
jednání žalobkyně, která nereagovala včas na výzvy soudu, jednak vypracování
složitých znaleckých posudků. Z uvedených důvodů řízení nepřiměřeně dlouhým
neshledal. Dále dospěl k závěru, že žalobkyni, která v době zahájení řízení
měla 3 roky a v době ukončení 9 let, žádná újma spočívající v nejistotě ohledně
výsledku řízení vzniknout nemohla. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Neztotožnil se
s právním závěrem ohledně délky posuzovaného řízení, které naopak nepřiměřeně
dlouhým shledal, čímž byla naplněna první podmínka odpovědnosti státu za újmu
vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud se však ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně ohledně vzniku nemajetkové újmy na straně
žalobkyně. Uvedl, že imateriální újma ve smyslu OdpŠk je psychickou kategorií,
jejíž hloubka a rozsah jsou sice obtížně prokazatelné, nicméně pojmově vychází
z předpokladu, že poškozený o dlouhotrvajícím řízení ví, uvědomuje si je a má v
souvislosti s tím nějaké psychické trauma. V této souvislosti odvolací soud
odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4336/2010. Žalobkyně sama si řízení nebyla a ani dost dobře nemohla být vědoma,
tím méně si pak mohla být vědoma jakéhokoli nesprávného úředního postupu v jeho
průběhu, a nemohla tedy v příčinné souvislosti s průtažností předmětného řízení
ani utrpět psychickou újmu jakéhokoli charakteru. Nad rámec svého rozhodnutí
odvolací soud uvedl, že by v tomto konkrétním případě, resp.
v případech, kdy
je účastníkem průtažného řízení nezletilé dítě v takovém věku, kdy ještě není s
to intelektuálně chápat existenci a obsah soudního řízení, byla dána aktivní
legitimace k uplatnění přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným
úředním postupem na straně zákonného zástupce, který za dítě se souhlasem soudu
žalobu podává, činí procesní úkony, řízení se účastní, a tedy i vnímá jeho
nedostatečnost a v souvislosti s tím může pociťovat psychické trauma. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek hmotného práva, jež jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně (otázka
1), nebo jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (otázka
2 a 3). Dovolatelka formuluje následující otázky:
1) Má nemajetková újma ve smyslu ustanovení § 31a OdpŠk výhradně
charakter újmy psychické? 2) Je přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vyloučeno v
případě duševní nezpůsobilosti nezletilého účastníka řízení? 3) Vylučuje aktivní legitimace k uplatnění přiměřeného zadostiučinění za
újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení na straně zákonného zástupce duševně
nezpůsobilého nezletilého účastníka řízení nárok na přiměřené zadostiučinění za
nepřiměřenou délku řízení u takového nezletilého účastníka řízení?
Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že dovolací soud ve své judikatuře, oproti rozhodnutí sp.
zn. 30 Cdo 4336/2010, jež aplikoval odvolací soud, zjevně nevnímá imateriální
újmu ve smyslu § 31a OdpŠk jako újmu čistě psychickou, ale, shodně s názorem
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“ nebo „ESLP“),
šířeji jako újmu morální, což se odrazilo v judikatuře vztahující se k újmě
vzniklé právnickým osobám, na niž dovolatelka odkazuje, či vzniklé dědicům
původního účastníka řízení, na niž dovolatelka rovněž odkazuje. Dále namítá, že
zadostiučinění za nemajetkovou újmu je zároveň účinným prostředkem nápravy ve
smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
jen „Úmluva“). Dovolatelka odkazuje na čl. 2 Úmluvy o právech dítěte, jenž
jakoukoliv diskriminaci na základě duševní nezpůsobilosti výslovně zakazuje.
Dále odkazuje na čl. 7 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, jenž stanoví, že v
řízení, které se týká dítěte, je soudní orgán povinen konat rychle, aby nedošlo
ke zbytečným průtahům. Ve vztahu k třetí otázce dovolatelka opět analogicky
poukazuje na závěry judikatury vztahující se k újmě vzniklé právnickým osobám.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolací soud neshledal dovolání přípustným ohledně třetí dovolatelkou vymezené
otázky, neboť aktivní legitimací zákonného zástupce se odvolací soud zabýval
pouze nad rámec svého rozhodnutí, tudíž nejde o otázku, na jejímž vyřešení by
napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo. Pokud jde o první dvě otázky, dovolatelka těmito obsahově vymezuje právní
otázku jedinou, a to zda nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení
vzniká nezletilým osobám, které v důsledku svého nízkého věku nemohou mít
dostatečnou povědomost o průběhu řízení. Dovolací soud shledal dovolání pro
řešení této otázky přípustným, neboť daná otázka dosud nebyla v judikatuře
dovolacího soudu vyřešena. Dovolání je důvodné. O nemajetkové újmě lze hovořit, pokud nastalá újma spočívá v narušení osobního
zájmu poškozeného, který nemá hodnotu v penězích. Představuje opak škody;
nemajetková újma je tedy nepříznivý dopad škodné události do jiných hodnot, než
je jmění. Lze tak hovořit o škodě morální, ideální, imateriální, za kterou
náleží poškozenému peněžitá – materiální – satisfakce. Projevuje se tedy v
těžce definovatelné sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu a jiných
nežádoucích účinků spojených se zásahem do základních lidských hodnot [srov. Občanský zákoník: komentář. Svazek VI, (§ 2521 až 3081). Praha: Wolters Kluwer,
2014. Komentáře Wolters Kluwer. Kodex. Rekodifikace. ISBN 978-80-7478-630-3, §
2956]. Vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli
poškozeného. V řízení se tedy obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní
důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou – tedy je nutné
posoudit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v
obdobném postavení mohla cítit dotčena ve složkách tvořících nemajetkovou sféru
jednotlivce. Neprokazuje se tedy to, jak se poškozený cítí, ale jestli má důvod
cítit se poškozený (srov. KOLBA, Jan a Martina ŠULÁKOVÁ. Nemajetková újma
způsobená protiprávním výkonem veřejné moci. Praha: Leges, 2014. Teoretik. ISBN
978-80-7502-027-7). Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že při posuzování předpokladů odpovědnosti
státu za škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož i při
úvaze o formě a výši zadostiučinění podle platné právní úpravy vyjádřené
zejména v § 13 a v § 31a OdpŠk je nutno postupovat též v souladu s judikaturou
Evropského soudu vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Z judikatury Evropského soudu plyne, že tento soud, aniž by se výslovně zabýval
danou otázkou, přiznává náhradu nemajetkové újmy způsobenou nepřiměřeně dlouhým
soudním řízením také nezletilým, a to bez ohledu na skutečnost, zda stěžovatelé
mohli mít o probíhajícím řízení povědomí či nikoli (viz např. rozsudek ESLP ve
věci Mikulić proti Chorvatsku ze dne 7. 2. 2002, stížnost č. 53176/99, kde
stěžovatelce v řízení o určení otcovství bylo v době podání stížnosti pouhých 5
let, přičemž řízení stále probíhalo; dále např. rozsudek ESLP ve věci Oršuš a
ostatní proti Chorvatsku ze dne 17. 7. 2008, stížnost č. 15766/03, kde
stěžovatelům, narozeným mezi léty 1988 až 1994, byla přiznána náhrada
nemajetkové újmy za řízení, které trvalo mezi léty 2002 až 2007; dále např. rozsudek ESLP ve věci Vrtar proti Chorvatsku ze dne 7. 1. 2016, stížnost č. 39380/13). Nelze rovněž odhlédnout od toho, že náhrada nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení plní funkci kompenzačního prostředku nápravy ve
smyslu čl. 13 Úmluvy. Absence tohoto prostředku nápravy před novelou č. 160/2006 Sb. byla předmětem kritiky Evropského soudu vůči České republice
(srov. Rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice, ze dne 10. 7. 2003,
stížnost č. 53341/99). Případné vyloučení náhrady nemajetkové újmy za
nepřiměřenou délku řízení u osob, které si průběh řízení neuvědomují, by Českou
republiku opět stavělo do situace, kdy by právní řád v rozporu s čl. 13 Úmluvy
neumožňoval účinný právní prostředek nápravy před národním orgánem při porušení
čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z výše uvedeného tudíž plyne, že na nyní posuzovaný případ nelze aplikovat
závěr dovozený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4336/2010, dle nějž „[n]evěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla
mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl,
vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění
existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé.“ Je
tak nutné odlišovat situaci, kdy účastník řízení o jeho existenci vůbec neví a
kdy účastník řízení vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti si průběh
řízení neuvědomuje. V druhém případě v souladu s výše citovanou judikaturou
ESLP je nutné vycházet z toho, že i tomuto účastníku nemajetková újma vzniká, a
to taková újma, která by vznikla každé jiné osobě v obdobném postavení. Odvolací soud tudíž postupoval nesprávně, když dospěl k závěru, dle nějž
dovolatelce újma nevznikla. Z výše uvedených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za
nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody,
pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento
rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. 10. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu