USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce V. H., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti žalovanému T. H., zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy v penězích, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 3/2009, o návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2018, č. j. 1 Co 56/2017-748, takto:
Vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2018, č. j. 1 Co 56/2017-748, se v jeho výrocích I. v části o náhradě nákladů řízení a II. odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalobce, podaném v této věci proti uvedenému rozhodnutí.
Žalobce podal dne 3. srpna 2018 dovolání spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2018, č. j. 1 Co 56/2017-748. Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2018, č. j. 1 Co 56/2017-748, se podává, že výrokem I. byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2017, č. j. 23 C 33/2009-699, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaslat žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu ve znění: Omluva: Dne 23.
července 2007 jsem v deníku Lidové noviny zveřejnil článek nazvaný „Narcis H. zneužívá demokracii“. V tomto článku jsem neoprávněně označil pana V. H. za pachatele výbuchů, k nimž došlo na přelomu milénia v Přerově, použil jsem pro něj hanlivého označení „gauner“ a psychologický terorista. A dále jsem uvedl, že skutečnost, že byl soudně zcela zproštěn veškerých obvinění, byla velká blamáž. Dne 2. srpna 2007 jsem v témže deníku publikoval článek „ve svém kritickém postoji k H. jsem se utvrdil“, ve kterém jsem uvedl, že některé činy, jichž se pan H.
dopustil v době před rokem 1989, měly ryze kriminální charakter. Tím jsem se dopustil závažného zásahu do práva na ochranu osobnosti pana H. Za zveřejnění obou článků se mu proto omlouvám. T. H. bývalý mluvčí Charty 77 a bývalý ministr vnitra“, ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zveřejnit na vlastní náklady do 15 dnů od právní moci rozsudku omluvu stejného znění v deníku Lidové noviny, v minimálním formátu ? tiskové strany, ve výroku III., kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 500.000 Kč, ve výroku IV., kterým bylo uloženo žalobci zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 233.292 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce a ve výroku V., kterým byl žalobce uznán povinným zaplatit státu na nákladech řízení částku 2.023 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Krajského soudu v Ostravě.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 26. června 2018, právní moci nabyl dne 27. června 2018. Žalobce podáním datovaným dne 3. srpna 2018, které bylo doručeno Krajskému soudu v Ostravě téhož dne, napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu včasným dovoláním, jehož součástí je i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobce odůvodňuje svůj návrh na odklad výkonu rozhodnutí odkazem na skutečnost, že po zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14.
12. 2016, č. j. 30 Cdo 3090/2016-676, se obrátil žalobce na žalovaného opakovaně s výzvou k vrácení žalobcem uhrazených nákladů řízení, na což do dnešního dne žalovaný nijak nereagoval a uhrazené náklady žalobci nevrátil.
Žalobce má tak obavu, že pokud by na základě pravomocného rozsudku nyní splnil jemu stanovenou povinnost k úhradě nákladů řízení a následně by případně došlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem, domnívá se žalobce, že by žalovaný opět dobrovolně zaplacené náklady řízení žalobci nevrátil, a tím by byl žalobce závažně ohrožen na svých právech a případným neprodleným výkonem napadeného rozhodnutí by mu hrozila závažná újma. Navrhuje proto, aby dovolací soud v souladu s ustanovení § 243 písm. a) o.s.ř.
odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Podle § 243 o.s.ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a/ vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b/ právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních vztahů jiné osoby než účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že by případným výkonem (exekucí) napadeného rozhodnutí ukládajícího žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v relativně značné výši, hrozila žalobci závažná újma, proto Nejvyšší soud (aniž by tím předjímal rozhodnutí o dovolání) rozhodl, že se vykonatelnost dotčeného rozhodnutí odkládá až do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v označené věci žalobcem (§ 243 písm. a/ o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29.
června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje. Dovolatel sice oznamuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ve skutečnosti ovšem výhradně polemizuje se skutkovými zjištěními, která vedla odvolací soud k jeho rozhodnutí.
Jeho výtky ve své podstatě vycházejí z procesně nepřípustné akcentace skutkových poměrů věci, takže v tomto smyslu nenaplňují charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. Na podkladě žalobcovy dovolací argumentace tedy nebylo možné dovodit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. K tomu dovolací soud ještě poznamenává, že úkolem soudů obou stupňů podle závazného právního názoru vysloveného v posledním zrušovacím rozsudku ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 3090/2016, bylo posoudit, zda dva sporné články poskytly čtenářům možnost přezkoumat výroky v nich uvedené a vytvořit si svůj vlastní názor.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se otázkou posouzení sporných výroků z hlediska jejich adresáta, přiléhavě a zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a podrobně vyložil důvody pro své rozhodnutí. Dovolání proti výroku o nákladech řízení není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř. ve znění účinném od 30. září 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalovanému zastoupenému advokátem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalovaného sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) ve výši 3.100 Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, to vše ještě s připočtením částky 714 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.