USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně
TONASO Holding a. s., identifikační číslo osoby 25472704, se sídlem v Praze 1,
Krakovská 1346/15, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení 492 467 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 253/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022, č. j. 72 Co 9/2022-388, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci
tohoto usnesení náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) se původně domáhala zaplacení částky 650
000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy a částky 239 014 Kč jakožto náhrady
škody spočívající v zaplacených úrocích z prodlení, a to vše z důvodu
nesprávného úředního postupu, jenž měl spočívat v nepřiměřené délce řízení
vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 793/94. Ve věci
nároku na náhradu nemajetkové újmy byla žalobkyni dne 29. 9. 2017 žalovanou
uhrazena částka 157 533 Kč. Žalobkyně vzala svou žalobu co do této částky zpět
a Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 2. 7. 2018 v uvedeném rozsahu
řízení zastavil.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním
rozsudkem ze dne 30. 11. 2018, č. j. 12 C 253/2016-230, žalobu, jíž se
žalobkyně domáhala zaplacení částky 731 481 Kč, zamítl (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v pořadí prvním rozsudkem ze
dne 5. 2. 2020, č. j. 72 Co 381/2019-304, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I), ve výroku o nákladech
řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výše těchto nákladů
činí 2 700 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok
III).
Výše uvedená rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.
2021, č. j. 30 Cdo 2368/2020-330, a to v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba
na náhradu nemajetkové újmy a v souvisejícím nákladovém výroku. Nejvyšší soud
shledal jako nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, co do posouzení
kritéria postupu orgánů veřejné moci s tím, že tato nesprávnost byla shledána i
v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém rozsudku ze dne 13. 8. 2021, č. j.
12 C 253/2016-357, žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 492 467
Kč, zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozsudku ze dne 16. 3. 2022, č. j. 72 Co
9/2022-388, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu (v pořadí druhý) napadla žalobkyně, zastoupená
advokátem, v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a
XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., zčásti pro vady a zčásti
jako nepřípustné odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj.
dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Dovolání není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro otázku hmotného práva,
jakým způsobem je třeba zohlednit průtahy v řízení vyvolané postupem orgánů
veřejné moci, které měly přímý vliv na složitost věci, obtížnost dokazování v
posuzovaném řízení a na zapojení všech tří stupňů soudní soustavy, a to v rámci
procentuální modifikace základní částky zadostiučinění, která dle dovolatelky
nebyla ve všech souvislostech dovolacím soudem vyřešena, neboť při jejím řešení
se odvolací soud neodchýlil od předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2368/2020, kterým Nejvyšší soud rozhodoval o
dovolání žalobkyně proti (v pořadí prvním) rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 5. 2. 2020, č. j. 72 Co 381/2019-304.
K otázce zohlednění průtahů, k nimž došlo předtím, než se účastník řízení
(žalobkyně) o zahájení řízení dozvěděl, a to ve vztahu ke kritériu postupu
orgánů veřejné moci a kritériu složitosti řízení, a k její dílčí otázce způsobu
zohlednění těchto průtahů, v něm Nejvyšší soud konstatoval, že v původním
řízení existující průtah v délce 9 let (v době od podání žaloby, do dne, kdy
byl učiněn první úkon) byl zásadní skutečností, jež objektivně ztížila
dokazování již tak složité věci. Dovodil, že výše definovanou nečinnost soudu
(průtah), jež se v podstatě stala příčinou (jednou z podstatných příčin)
budoucí složitosti věci (stran dokazování), je nutno zohlednit v rámci kritéria
postupu orgánu veřejné moci, byť k nečinnosti soudu došlo v čase předcházejícím
rozhodné době, tj. době vzniku nemajetkové újmy poškozeného, neboť jsou to až
důsledky této nečinnosti, co charakterizuje její význam (účinek) z hlediska
složitosti věci. Tato nečinnost soudu by přitom měla být zohledněna právě do té
míry, jak se následně podílela i na prodloužení odškodňované části řízení ve
vztahu k tehdejší žalované (nynější žalobkyni). Zohlednil-li odvolací soud tuto
nečinnost 30% navýšením na základě kritéria postupu orgánů veřejné moci během
řízení podle § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), nijak se tím
neodchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v
předchozím, shora označeném, kasačním rozhodnutí, jakož i ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, podle které se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení
a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená
v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové
délce řízení podílela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 35/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Toto procentuální navýšení přitom nepředstavuje zásadní odchylku od doby (cca 3
roky), kterou (podle skutkových zjištění, která nepodléhají dovolacímu
přezkumu) soud prvního stupně v posuzovaném řízení věnoval znaleckému
dokazování od prvotního ustanovení znalce do vyhlášení rozsudku, přičemž je
nutno mít na zřeteli, že se nejednalo o jedinou činnost soudu v tomto období,
což platí i pro období po následkem zrušení rozsudků dovolacím a odvolacím
soudem.
Vytýká-li dovolatelka napadenému rozsudku snížení zadostiučinění z důvodu
skutkové, právní a procesní složitosti o 30 % a 20 % podle kritéria složitosti
řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, ani v tomto směru dovolací soud
neshledal odchylku od shora označené judikatury a závazného právního názoru
vyjádřeného v předchozím kasačním rozhodnutí, neboť bylo založeno na
skutečnostech, které by se negativně promítly do celkové délky řízení i nebýt
obtíží s prováděním dokazování v důsledku předchozího průtahu (i bez toho by se
jednalo o věc skutkově, právně a procesně složitou). Namítá-li dovolatelka, že
i tyto okolnosti byly zapříčiněny právě nečinností soudů (průtahů) v
posuzovaném řízení, směřuje jeho námitka nepřípustně do skutkových zjištění, z
nichž vychází napadené rozhodnutí a která nepodléhají dovolacímu přezkumu (§
241a odst. 1 o. s. ř.). Rovněž poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, je minimálně co do připojené citace nepřiléhavý,
neboť ze skutkových zjištění v nynější věci nevyplývá, že by byla věc v
posuzovaném řízení opakovaně projednávána na několika stupních soudní soustavy
z důvodů vad a nesprávného právního posouzení, když u Nejvyššího soudu byla věc
projednávána pouze jednou, přičemž dovolání bylo i částečně odmítnuto a
částečně bylo rozhodnutí odvolacího soudu změněno, a u odvolacího soudu byla ve
věci samé vydána pouze dvě kasační rozhodnutí (ze čtyř rozhodnutí ve věci samé,
nehledě na projednávání dalších odvolání do procesních rozhodnutí), z toho
jedno v přímé vazbě na kasační rozhodnutí dovolacího soudu. Protože se odvolací soud neodchýlil od závazného právního názoru dovolacího
soudu vyjádřeného v předchozím kasačním rozhodnutí, nemůže přípustnost dovolání
založit ani námitka porušení práva na spravedlivý proces tím, že „soudy obou
stupňů nerespektovaly závazný právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu
ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř.“
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nezohlednění skutečnosti, že průtahy v
řízení vyloučily její možnost se v posuzovaném řízení účinně bránit a že měly
vliv přímo na rozhodování ve věci samé, pak kromě toho, že tato námitka stojí
na nepřípustné polemice se skutkovými zjištěními, z nichž vychází napadené
rozhodnutí (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), dovolatelka v této souvislosti nijak
nevymezuje konkrétní právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí
záviset (dovolací důvod), ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), v důsledku čehož dovolání v této části trpí
vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Konečně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nemůže založit ani otázka
výše základní částky za rok trvání posuzovaného řízení, neboť jak dovolací soud
vysvětlil již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí, vychází-li požadavek
žalobkyně, aby základní částka byla stanovena při horní hranici judikaturního
rozpětí 15 000 Kč a 20 000 Kč za rok z důvodu extrémních průtahů v posuzovaném
řízení, pak odpovídá již dříve uplatněnému, avšak nepřípustnému dovolacímu
důvodu, že odvolací soud nezohlednil i dobu řízení, kdy nynější žalobkyně o
posuzovaném řízení nevěděla a kdy také k oněm extrémním průtahům mělo dojít. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.