30 Cdo 3145/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) T., s. p. „v l.“, b) V. Z., a.s., obou zastoupených advokátem, za účasti 1) L. J., 2) České republiky – Ú. p. z. s. v. v. m., 3) P. f. České republiky, o žalobě podle § 244násl. o.s.ř. na nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 28 C 74/2005, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2006, č.j. 24 Co 113/2006-23, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 24. února 2005 se žalobci domáhali, aby soud nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky – P. ú. P., č.j. PÚ 8626/93, ze dne 23. září 2003, konkrétně výrok I., kterým bylo podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), rozhodnuto, že L. J. je vlastnicí nemovitostí v k.ú. Z. vyjmenovaných v rozhodnutí, a to tak, že jmenovaná není jejich vlastníkem. Pro případ, že by soud tomuto návrhu nevyhověl, požadovali, aby rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 9. dubna 2004, č.j. 2076/04-7170, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobců proti výše citovanému rozhodnutí jako nepřípustné podle § 60 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu rozhodnutí. Žalobu podali poté, co Městský soud v Praze (správní úsek), odmítl dne 25. ledna 2006 jejich žalobu jako nepřípustnou s odůvodněním, že tak bylo napadeno rozhodnutí správního orgánu vydaného v soukromoprávní věci a žalobci byli odkázáni na řízení před obecným soudem podle § 244násl. o.s.ř.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 10. března 2005, č.j. 28 C
74/2005-13, řízení zastavil a rozhodl o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení. Vyšel
ze zjištění, že u téhož soudu byla již dne 21. listopadu 2003 žalobci a) T., s. p. „v l.“, a b) V. Z. a.s., podána žaloba podle § 244násl. o.s.ř., jíž se žalobci za účasti 1) L. J., 2) České republiky – Ú. p. z. s. v. v. m. a 3) P. f. České republiky domáhají, aby soud nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky – Pozemkového úřadu P., č.j. PÚ 8626/93 ze dne 23. září 2003, konkrétně jeho výrok I., jímž bylo dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku rozhodnuto, že oprávněná osoba, kterou je podle § 4 odst. 4 citovaného zákona L. J., je vlastnicí týchž nemovitostí, které jsou uvedeny v žalobě z 24. února 2005, a to tak, že vlastníkem předmětných nemovitostí není. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že tak je před ním pod sp. zn. 20 C 500/2003 vedeno řízení, které dosud není skončeno. Vzhledem k tomu, že bylo zahájeno dříve, než řízení vedené pod sp.zn. 28 C 74/2005, přičemž okruh účastníků, uplatňovaný nárok (rozhodnutí o existenci nebo neexistenci vlastnického práva L. J. k předmětným nemovitostem) a skutkový stav, z nějž nárok vychází, jsou v obou těchto řízeních totožné, dospěl k závěru, že ve smyslu § 83 o.s.ř. dříve zahájené řízení brání tomu, aby v téže věci u soudu probíhalo jiné řízení. Proto s poukazem na ustanovení § 103 o.s.ř. podle § 104 odst. 1 věta prvá o.s.ř. řízení zastavil. Důvody pro zastavení řízení vztáhl i na eventuální petit, tedy na požadavek zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu o odvolání žalobců.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.května 2006, č.j. 24 Co 113/2006-23, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že překážku zahájeného řízení tvoří řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 20 C 500/2003, když žaloby v obou případech se týkají téže právní věci, pravomocného rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky – Pozemkového úřadu P., č.j. PÚ 8626/93, ze dne 23. září 2003. Poukázal mimo jiné např. na rozhodnutí uveřejněné pod R 87/69 a připomněl, že skutečnost, že ve věci 28 C 74/2005 (zahájené později) je napadáno i rozhodnutí správního orgánu vyššího stupně o odvolání, nemění nic na závěru, že věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 20 C 500/2003 a 28 C 74/2005 jsou totožné. Ve vztahu k eventuálnímu petitu odvolací soud s přihlédnutím k ustanovení § 7 odst. 2 o.s.ř. a § 244 o.s.ř., ve spojení s § 246 odst. 1 o.s.ř., konstatoval, že předmětem řízení podle části páté o.s.ř. je věc sama, tj. rozhodnutí správního orgánu o hmotném právu, které vyplývá z občanskoprávních, rodinných nebo obchodních vztahů, takže omezuje přezkumnou činnost soudů na rozhodnutí, kterým bylo založeno, změněno, zrušeno, určeno nebo zamítnuto hmotné právo. Rozhodnutí vyššího správního orgánu o zamítnutí podaného odvolání jako nepřípustného je pouze procesním rozhodnutím, které samo o sobě žádnou hmotněprávní problematiku neřeší, a proto soud takové rozhodnutí vůbec nemůže v řízení podle páté části o.s.ř. samostatně přezkoumávat.
Proti tomuto usnesení podali žalobci včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., a uplatňují dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v dané věci existuje překážka věci zahájené. Připomínají,
že napadají jiné rozhodnutí vydané ve správním řízení, a to nikoli rozhodnutí prvostupňové, ale rozhodnutí odvolacího orgánu, jímž bylo ve správním řízení odvolání žalobců zamítnuto jako nepřípustné, takže jde o rozhodnutí v jiné věci. Za nesprávný považují rovněž závěr o způsobu rozhodování o tzv. eventuálním petitu, kdy podle jejich názoru soud, v případě, že nemůže vyhovět primárnímu žalobnímu návrhu,
je povinen zvlášť se zabývat i návrhem eventuálním. Žalobci vytýkají soudům obou stupňů, že se nevypořádaly s otázkou, zda řízení před správním orgánem v projednávané věci je řízením jednostupňovým nebo dvoustupňovým, ačkoli vyřešení této otázky
je důležité z hlediska možnosti uplatnění práva napadnout pravomocné rozhodnutí správního orgánu u obecného soudu. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil
jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení soudu prvního stupně, a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle ustanovení § 241 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání, které
je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b)
a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Tyto případné vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Zahájené řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení (§ 83 odst. 1 o.s.ř.).
Citované ustanovení zakazuje, aby probíhala o stejné věci současně dvě nebo více řízení; nastane-li taková situace, překážka zahájeného řízení (litispendence) brání tomu, aby se pokračovalo v řízení které bylo zahájeno později. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok, o němž bylo zahájeno již jiné řízení,
a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok vymezený žalobním návrhem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn. Zjistí-li soud, že o téže věci již probíhá jiné řízení, je povinen později zahájené řízení zastavit. Podle ustanovení § 82 odst. 1 o.s.ř. řízení je zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení. Ve smyslu ustanovení § 103 o.s.ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze
odstranit, soud řízení zastaví (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
17. listopadu 1998, sp.zn. 3 Cdon 62/96, usnesení ze dne 31. července 2006, sp.zn.
30 Cdo 1154/2005, rozsudek ze dne 6. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo 380/99).
V souzené věci je třeba vycházet ze skutečnosti, že v již zmíněných soudních řízeních jde o tentýž nárok (o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo vysloveno že, L. J. je vlastnicí vyjmenovaných nemovitostí v k.ú. Z., a to tak, že jmenovaná vlastnicí těchto nemovitostí není) při shodných skutkových tvrzeních. V obou řízeních vystupují jako účastníci tytéž osoby. O řízení ve stejné věci jde nepochybně ve vztahu k nároku uplatňovanému primárním petitem žaloby z 24. února 2005, která je předmětem řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 74/2005, a nároku uplatňovanému žalobou z 21. listopadu 2003, která je předmětem řízení u téhož soudu ve věci vedené pod sp. zn. 20 C 500/2003, když tyto žalobní návrhy jsou shodné po věcné a ve své podstatě totožné i po formulační stránce. Pokud dovolatelé poukazují na to, že mělo být takto napadeno rozhodnutí správního orgánu vydané v jiném stupni správního řízení, pak pod pojmem rozhodnutí vydané ve správním řízení ve smyslu § 247 odst. 2 o.s.ř. je nutno (proběhlo-li řízení ve dvou správních instancích) chápat rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně jako jeden celek (srovnej např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 1993, sp.zn. 6 A 68/93).
V souvislosti s námitkami žalobců, kteří v dovolání poukazují na skutečnost,
že se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) nevypořádal s otázkou, zda řízení
před správním orgánem v projednávané věci je řízením jednostupňovým nebo dvoustupňovým, je třeba zejména konstatovat, že při obnovení správního soudnictví
v roce 1992 (zákonem č. 519/1991 Sb.) byla do tehdejší páté části o.s.ř. zařazena hlava třetí s názvem „Rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů“. Do tohoto režimu spadaly různé věci. Patřilo mezi ně např. rozhodování
o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti, a to na základě § 9 odst. 6 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě - ve znění pozdějších změn a doplňků), který stanoví, že proti rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví k nemovitosti (§ 9 odst. 4 cit. zákona)
je přípustný opravný prostředek, o němž rozhoduje soud. V daném případě se před podáním opravného prostředku uplatňovala jen jedna správní instance (podle třetí hlavy existovaly ale i případy, kdy bylo podmínkou pro přístup k soudu projednání ve více správních instancích).
S účinností od 1.1.2003 došlo k reformě správního soudnictví. Shora popisovaná hlava třetí „staré“ páté části o.s.ř. byla zrušena, aniž by nová právní úprava počítala
s řízením obdobným. Byla použita přechodná ustanovení, zejména čl. XXV. zákona
č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), v němž je stanoveno, jak postupovat v případech, kdy zvláštní zákony nadále obsahují ustanovení zakládající právo podat proti rozhodnutí správního orgánu opravný prostředek k soudu. Tato přechodná ustanovení nepřímou novelizací založila právo podat v takových věcech žalobu podle nové páté části o.s.ř.
Součástí právního řádu tedy zůstalo v nezměněné podobě i ustanovení § 9 odst. 6 zákona o půdě, nicméně díky přechodným ustanovením se nejedná o ustanovení obsoletní, ale o ustanovení nepřímo novelizované článkem XXV. bodem 1 zákona
č. 151/2002 Sb.. Ten stanoví, že ve věcech uvedených v § 244 o.s.ř., ve znění účinném od 1. ledna 2003, tj. tam, kde správní orgán rozhodl podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), v nichž zvláštní předpis svěřuje soudu rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. prosince 2002, lze ode dne účinnosti tohoto zákona (zákona č. 151/2002 Sb.) podat žalobu podle („nové“) části páté o.s.ř. za podmínek jím stanovených. Na ustanovení § 9 odst. 6 zákona o půdě je tedy třeba nyní pohlížet tak, že se takto nepodává opravný prostředek k soudu,
ale naopak žaloba podle páté části o.s.ř.
Takto pojímaná právní úprava vylučuje odvolací řízení před správním orgánem, neboť „starý“ správní řád (zákon č. 71/1967 Sb.), obdobně jako správní řád současný (zákon č. 500/2004 Sb.) stanovil, že účastník může proti rozhodnutí správního orgánu podat odvolání (§ 53). Podle § 58 „starého“ správního řádu odvolacím orgánem byl správní orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správnímu orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Zákon však jinak nestanoví a nikde neupravuje řádný opravný prostředek, jímž by bylo možno ve správním řízení brojit proti rozhodnutí o vlastnictví k nemovitosti. Pod slovní slupkou „opravného prostředku“ ve smyslu § 9 odst. 6 zákona o půdě se totiž po 1. lednu 2003 v důsledku nepřímé novelizace ve skutečnosti skrývá žaloba ve smyslu části páté o.s.ř. Rozhodnutí o vlastnictví k nemovitosti tak nelze
ve správním řízení napadnout odvoláním. Pokud chce účastník zpochybnit právními prostředky rozhodnutí o určení vlastnického práva (vydaného správním orgánem), musí se obrátit žalobou přímo na soud, a to soud prvního stupně (srovnej usnesení ze dne
14. srpna 2006, sp.zn. Konf 64/2005, vydané zvláštním senátem zřízeným podle § 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů).
Pokud tedy z obsahu spisu vyplývá, že u Obvodního soudu pro Prahu 5 v době vyhlášení usnesení ze dne 10. března 2005, č.j. 28 C 74/2005-13, probíhalo již dříve zahájené řízení vedené pod sp. zn. 20 C 500/2003 ve stejné věci jako v řízení vedeném
u tohoto soudu pod sp. zn. 28 C 74/2005, jejichž předmětem měli žalobci v úmyslu zpochybnit právními prostředky rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnického práva, pak s ohledem na zjištěnou překážku bránící pokračovat v řízení, které bylo zahájeno později, bylo opodstatněné řízení v projednávané věci v souladu s ustanovením § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. Z uvedených důvodů je zřejmé, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo a ostatním účastníkům
v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu